Sára Aaronsohnová: „židovská Johanka z Arku“, jejíž oběť změnila dějiny židovského národa

Sára se narodila 5. ledna 1890 v zemědělské osadě Zichron Ja'akov v tehdejší Osmanské říši. Byla druhá nejmladší ze šesti dětí prominentní rodiny židovských pionýrů, kteří přišli z Rumunska. Od dětství v sobě spojovala jemnost i vzdor. Formální vzdělání získala jen do dvanácti let, pak se učila sama – hltala historii, literaturu, Bibli a cizí jazyky.

Ráda vyjížděla na koni do kopců a bratr Alex ji dokonce naučil střílet. V prostředí rodinné farmy se z nenápadného děvčete stávala sebevědomá mladá žena, která mluvila plynně hebrejsky, jidiš, turecky a francouzsky, a domluvila se i arabsky a anglicky.

Její nejstarší bratr Aaron – uznávaný vědec díky objevu divoké pšenice – ji bral jako inspiraci a parťačku při výzkumech. Učil ji botanice a agronomii a rozšiřoval její obzory. Už tehdy se v Sáře rodil étos služby vyšším ideálům.

Jako dospívající okouzlila rodinného přítele Avšaloma Feinberga – pohledného asistenta bratra Aarona. Na bále roku 1911 se mezi Sárou a Avšalomem zrodilo silné citové pouto. Trávili spolu dlouhé hodiny, jezdili na koních krajinou a on jí psal zamilované básně a dopisy.

Feinberg požádal Sáru o ruku, a přestože k němu chovala hlubokou lásku, nedokázala mu dát souhlas. Něco v ní váhalo – snad obavy, nejistota, nebo pocit zodpovědnosti vůči rodině. Když se zdráhala opakovaně, Avšalom nakonec upřel pozornost k její mladší sestře Rivce.

Sářino srdce tak poznalo první trpký stín: vzdala se vlastní lásky pro štěstí druhých, ale zůstala s bolestí a prázdnotou, kterou skrývala za odhodlanou tvář.

Odvaha a tvrdohlavost se u ní projevily záhy. Roku 1913, když okolní arabské kmeny útočily na židovské osady, vzala Sára spravedlnost do vlastních rukou. V noci se převlékla do arabského šatu a s průvodcem vyrazila do karmelských hor, kde potají ukradla z jedné beduínské karavany šest velbloudů.

Druhého rána je s odhalenými vlasy přivedla šokovanému beduínskému majiteli zpět a klidně mu řekla: „Vedu vám vaše velbloudy. Včera večer jsem je ukradla, abych vám dala za vyučenou. My Židé s vámi chceme žít v míru, ale pokud budeme muset, umíme i loupit a plenit. Nezapomeňte na to“.

Odvážná výstraha dívky proti banditům se stala legendární. Ač ji bratři do oficiální domobrany nepřijali, Sára už tehdy ukázala, že se nezalekne žádného nebezpečí a nenechá se odsunout na vedlejší kolej.

Rodinné i společenské konvence však Sáru svazovaly. Podle tradice se nemohla mladší sestra vdát dříve než starší. Aby nebránila Rivce v štěstí, rozhodla se k bolestnému kroku: přijala sňatek s vybraným nápadníkem, i když milovala jiného.

Dne 31. března 1914 si v Atlitu vzala o deset let staršího Chajima Abrahama, bohatého židovského obchodníka z Istanbulu a sionistu. Svatba proběhla narychlo u experimentální stanice jejího bratra, a novomanželé se po oslavách nalodili směr Konstantinopol.

Sára doufala, že tím uvolní cestu Rivce a Avšalomovi – snad i s vidinou, že manželství může časem ukončit. Jenže do idylických plánů osudu zasáhla válka. V létě 1914 se svět ponořil do konfliktu a Osmanská říše vstoupila do bojů po boku Centrálních mocností.

V cizím velkoměstě se Sára cítila ztracená. Její manžel býval často na obchodních cestách, nechávaje ji samotnou v cizím prostředí. Válka sužovala Istanbul nedostatkem a nejistotou. Sára byla nešťastná a opuštěná.

Rozhodla se proto riskovat cestu domů. Na podzim 1915 opustila Istanbulský přepych a vydala se zpět do Palestiny. Putovala sama, v chaotických poměrech války. Co viděla cestou, navždy změnilo směr jejího života. Když projížděla Anatolií, stala se svědkyní hrůz arménské genocidy.

Míjela opuštěné vesnice plné těl žen, mužů i dětí, které nikdo nepohřbil. Na cestách ležely zubožené postavy prosící o kousek chleba, celé rodiny hnané biči vojáků do pouště.

Do rodného Zichronu dorazila v prosinci 1915, vyčerpaná, ale pevně rozhodnutá jednat. Doma zjistila, že bratr Aaron s Avšalomem Feinbergem mezitím založili tajnou zpravodajskou síť na pomoc Britům.

Osmané vstupem do války ohrozili místní židovské osídlení – chovali se k Židům jako k nepřátelům na okupovaném území, rekvírovali zásoby, zavírali školy, vysídlovali obyvatele a hrozil hladomor. Aaron a jeho přátelé viděli, že Britové nemají tušení o dění uvnitř Palestiny.

Za pomoci nečekané náhody – invaze sarančat, kvůli níž Aaron jako agronom spolupracoval s tureckými úřady – mohli rozmístit své lidi po kraji a sbírat informace pod záminkou boje se škůdci.

Sára pochopila, že přesně toto je cesta, kterou hledala. To, co viděla v Anatolii, v ní utvrdilo přesvědčení, že Osmané musí být poraženi dřív, než stihnou totéž provést Židům. Ještě s unavenýma očima od prachu cest nabídla bratrovi svou pomoc pro tuto nebezpečnou misi.

Britská zpravodajská služba v Egyptě zprvu nevěřila vlastním uším, když se na ni mladí palestinští Židé obrátili s nabídkou spolupráce. Bratr Alex se pokusil navázat kontakt už v srpnu 1915, ale neuspěl. Teprve Avšalom Feinberg se koncem téhož měsíce tajně přeplavil do Egypta a přesvědčil Brity o upřímnosti a užitečnosti jejich věci.

Tak vznikla skupina, která dostala krycí jméno Nili. Sára, Aaron, Alex, Rivka i Avšalom teď spojovali síly v odvážné hře proti osmanské říši.

Po návratu z Egypta čekalo na Feinberga v Zichronu překvapení: Sára byla doma. Její vyprávění o osudu Arménů ještě posílilo jeho odhodlání skoncovat s tureckou vládou.

Sářin manžel v Istanbulu mezitím netušil, co jeho žena podniká – psal jí, aby se vrátila, ale zbytečně. Aaron rovnou odpověděl Abrahamovi, ať na Sáru zapomene.

Život, který si Sára zvolila, ji nyní naplňoval novou energií. Konečně byla doma, užitečná a obklopená lidmi, které milovala. Podle svědectví Rachel Yanait Ben Cvi, budoucí první dámy Izraele, se Sára vrátila jako proměněná – zářila štěstím a její modré oči opět získaly jiskru.

Začátkem roku 1916 se naplno zapojila do činnosti Nili. Britům mezitím trvalo navázat stabilní spojení. Zprávy z Palestiny se pokoušeli přebírat pomocí lodí u pobřeží – v noci měla u Atlitu připlouvat loď a členové Nili na smluvený signál předávali zprávy o tureckých posicích, pohybech vojsk i o situaci civilního obyvatelstva.

Britové poskytovali zlaté mince a prostředky na podporu strádajících Židů, které Sára tajně rozdělovala potřebným. Činnost Nili byla riskantní a vyžadovala chladnokrevnost. Sára se rychle stala ústřední postavou celého podniku v terénu. Organizovala sběr informací, dekódovala i šifrovala zprávy a udržovala kontakt s britským velením v Káhiře.

Stala se klíčovou koordinátorkou sítě čtyřiceti agentů a informátorů, řídila financování operací a zároveň se stýkala s tureckými úřady, aniž by vzbudila podezření.

Na jaře 1916 odcestoval Aaron přes Evropu do Londýna, aby upevnil partnerství s Brity. V jeho nepřítomnosti převzali vedení v Palestině Sára a Avšalom – pracovali bok po boku a opět se sblížili i citově. Po letech odloučení si k sobě znovu našli cestu jako pár.

Válka jim ale dopřála jen krátké chvíle štěstí. Měsíce ubíhaly, zásoby docházely, Britové zdlouhavě budovali ofenzivu a o Aaronovi dlouho nepřicházely zprávy. Feinberg – starostlivý a netrpělivý – se bál o osud celé sítě. V lednu 1917 se rozhodl riskovat znovu cestu přes Sinaj do Egypta, tentokrát po souši, aby navázal kontakt s Brity osobně.

Sára byla proti; prosila ho, ať nechodí, tušila nebezpečí. Avšalom však cítil zodpovědnost vůči skupině a nedal si to vymluvit. Spolu s dalším členem Nili Josefem Lišanským vyrazil 4. ledna 1917 převlečen za beduína přes poušť.

O necelé tři týdny později, 20. ledna, padli poblíž hranic do léčky – přepadla je ozbrojená skupina beduínů. Strhla se přestřelka v písku a křoviskách, během níž byl Avšalom Feinberg smrtelně zasažen kulkou. Lišanský, těžce raněný, přežil a po strastiplné cestě se dostal k Britům, kteří jej dopravili do bezpečí.

Zpráva o Feinbergově tragické smrti dorazila do Zichronu začátkem března 1917. Sára ji přijala mlčky, ale uvnitř ní něco zemřelo. Z citlivé, veselé mladé ženy se stala ocelová bytost poháněná jediným – dotáhnout jejich poslání do konce.

Její činnost v Nili nyní provázela i rostoucí izolace. Mnozí židovští sousedé se na členy Nili dívali s nelibostí – báli se, že jejich tajné akce přivolají na celou komunitu turecký hněv. Každý věděl, co se stalo Arménům; visel nad nimi strach, že podobný osud potká Židy, pokud se provalí špionáž.

V dubnu 1917 byla Sára pozvána za bratrem do Káhiry. Na britském velitelství ji přijali s úctou – mladá žena, která se odvážila tolik riskovat, budila obdiv důstojníků. Dokonce se povídalo, že se tam setkala i s legendárním T. E. Lawrencem, „Lawrencem z Arábie“.

Léto 1917 přineslo Nili osudné události. Tradiční komunikace s Brity pomocí lodi u pobřeží se komplikovala – moře bylo neklidné, německé ponorky číhaly u břehů. Skupina proto stále častěji využívala holuby s kódovanými vzkazy.

Bylo jen otázkou času, než některý z ptáků padne do nepovolaných rukou. 3. září 1917 přistál jeden vyčerpaný poštovní holub omylem v holubníku tureckého důstojníka u Caesareje.

Turci záhy dešifrovali vzkaz, který nesl, a potvrdili si své podezření: v Palestině operuje židovská špionážní síť. Zhruba ve stejné době byl nešťastnou shodou okolností dopaden i jeden člen Nili – Na'aman Belkind, bratranec Avšaloma Feinberga. Pod nátlakem a omámen vínem s hašišem Turky vyzradil všechno. Osmanská mašinérie se dala okamžitě do pohybu.

Koncem září už Sára věděla, že jde do tuhého. Britové vyslali k Atlitu loď k evakuaci ohrožených osob. Sára však na poslední chvíli couvla. Uvědomovala si, že náhlý útěk tolika lidí by přivodil tureckou mstu na celé osadě.

Pevně rozhodnutá sdílet osud svých blízkých zůstala. Dohodli se, že útěk odloží o pár dní – až bude příhodnější tma novoluní. Jenže čas vypršel. 2. října 1917, uprostřed svátku Sukot, obklíčili turečtí vojáci Zichron Ja'akov.

Do vesnice vpadla jednotka s puškami a seznamem jmen. Sára Aaronsohnová byla zatčena jako první. Postupně pochytali i další členy Nili, kteří nestačili uprchnout či se skrýt. Josef Lišanský měl štěstí – podařilo se mu uniknout, ale většina skupiny padla do zajetí. Nastal čas zúčtování, kterého se všichni obávali.

Turci rozjeli brutální vyšetřování. Zajaté vyslýchali s neúprosnou surovostí, mlátili je a mučili, aby prozradili jména spoluspiklenců. Nejvíc je zajímal Lišanský, který jim zatím unikal. Sára, jakmile pochopila, že ji pokládají za vůdkyni, vzala všechnu vinu na sebe. Trvala na tom, že veškerá odpovědnost leží na ní, a snažila se chránit ostatní.

Nepomohlo to – i tak ji čekala trýznivá zkouška. Turečtí vojáci před jejíma očima přivedli jejího starého otce a začali ho mučit, aby zlomili její vůli. Sářino srdce krvácelo, když viděla otce v bolestech, ale zůstala pevná. Když přišla na řadu ona, vydržela nelidské zacházení mlčky.

Po několika dnech krutého mučení Turci usoudili, že v Zichronu už víc nezjistí. Rozhodli se odvést zajatce k dalším výslechům do nechvalně proslulé věznice v Damašku. Když to Sára uslyšela, pochopila, že její tělo ani mysl už další trýzeň nevydrží. Bála se také, že by v krajním zoufalství mohla promluvit a zradit ostatní – a to nemínila dopustit.

Učinila proto osudové rozhodnutí. 5. října 1917 požádala stráže o dovolení vrátit se domů převléci si zakrvácené šaty, než ji odvedou. Podezření nevzbudila – působila klidně a rezignovaně, jen z posledních sil stála na nohou. Doma v koupelně pustila vodu, aby šum tekoucí sprchy překryl jakýkoli zvuk.

Pak rychle, se spoutanými prsty, napsala dopis na rozloučenou. Na konci dopisu vzkázala Lišanskému, ať se raději sám zabije, než by padl živý do rukou Turků. Rychle složila list a prohodila jej oknem ven, vstříc osudu.

Pak vytáhla z úkrytu revolver, který doma kdysi připravila pro tuto krajní chvíli, vložila jej do úst a stiskla spoušť. Výstřel ohlušil malou místnost a Sára se zhroutila na podlahu. Kulka jí nezasáhla mozek, ale porušila míchu – okamžitě od krku dolů ochrnula. Když stráže vpadly dovnitř, našly ji v kaluži krve, ale živou.

Tři dny ležela ochrnutá na lůžku, při plném vědomí, obklopená rodinou a přáteli, kterým se podařilo k ní dostat. Vysoká horečka a infekce ji pozvolna stravovaly. Dne 8. října se její stav prudce zhoršil.

Ještě dokázala požádat o poslední setkání s otcem – Turci jí vyhověli a propustili ho z vězení, aby se s ní mohl rozloučit. Sára mu tiše stiskla ruku a snažila se usmát. Zemřela druhý den časně ráno, 9. října 1917, ve věku 27 let. Její trápení skončilo – a začala legenda.

Po Sářině smrti se osud členů Nili dovršil rozličně. Josef Lišanský, kterého tak statečně kryla, byl nakonec dopaden – skrýval se, ale zradili ho vlastní lidé, dokonce jej postřelili, aby získali tureckou odměnu.

Podařilo se mu utéci, ale později ho Turci přece chytili a v prosinci 1917 pověsili v Damašku spolu s Na'amanem Belkindem. Ostatní věznění z Nili se dočkali osvobození o pár měsíců později, když britská armáda vítězně vtáhla do Palestiny.

Generál Edmund Allenby dobyl Beerševu, Jeruzalém a postupně celou zemi – i díky důležitým zpravodajským informacím, které předtím Nili dodala. Britští zpravodajci později potvrdili, že díky síti informátorů znali téměř všechny tahy nepřítele dopředu.

Vítězství Dohody v roce 1918 otevřelo Židům cestu k naději na vlastní domovinu – myšlence, za niž Sára položila život více než 30 let před vznikem státu Izrael.

Historie Sářinu odvahu zpočátku hodnotila rozpačitě. Za života a krátce po smrti ji mnozí z komunity odsuzovali jako „zrádkyni“, co přivolala turecké represe. Trvalo to roky, než se pohled změnil. V roce 1935 začali lidé každoročně pořádat vzpomínkové akce u jejího hrobu.

Postupně se kolem její památky zrodil až jistý kult. Začali jí přezdívat „židovská Johanka z Arku“ a hrdinka Nili. Její jméno dnes nese řada ulic v izraelských městech – od Ašdodu a Aškelonu po Tel Aviv a Ramat Gan.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sára_Aaronsohnová

https://www.armenian-genocide.org/News.267/current_category.176/press_detail.html

https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/aaronsohn-sarah-1890-1917

https://www.jewishvirtuallibrary.org/sarah-aaronsohn

https://jewishcurrents.org/october-5-a-spy-among-the-turks

https://israeled.org/sarah-aaronsohn-1890-1917/

https://jewishcurrents.org/october-5-a-spy-among-the-turks