Článek
Většina z nich měla civilní službu – místo uniformy bílej plášť a noční směny v nemocnici (utírali zadky). A další se chlubí(?) modrou knížkou – tehdy „nevhodný pro službu“, dnes by řekl, že trpěl úzkostmi.
Poslouchám jejich historky, jak jsou rádi, že tam nemuseli a v hlavě se mi rozjedou vzpomínky.
Jaro 1986 – nástup
Jednoroční základní služba, přísaha v Opavě. Na buzerplace jsme běhali jak fretky, ale šikana? Ani náznak. Mazáci byli spíš unavení kluci, co jen počítali dny do civilek. Nikdo mě neponižoval, nikdo po mně nechtěl „úsluhy“, o kterých se dnes píší hrůzné články. Možná jsme měli štěstí – nebo to prostě nebylo všude stejné.
Hlad po normálním životě
O hladomoru se mluvit nedá, kuchař byl šikovnej. Zato žold svobodníka? 160 Kčs měsíčně. Čtyři piva a dvě Studentské pečeti – a konec. Ještě že moravské holky v Opavě byly krásné a hodné: člověk měl aspoň důvod vyrazit do světa mimo kasárna.
Domů do Prahy to bylo pět hodin vlakem přes půl republiky. Ty cesty mi dneska připadají delší než výprava na Antarktidu, ale tehdy to byla maličkost – cena za pár hodin mezi „svými“.
Co mi vojna dala
- Disciplínu a řád. Ranní budíky, rozcvičky, stráže. Dneska vím, že umím vstát a dělat, co je potřeba, i když se mi nechce.
- Pevné tělo. Za tři měsíce + 20 kilo svalů. Dřepy, kliky, nekonečné pochody – zadarmo fitko 24/7.
- Partu na celý život. Desítky večerů na ubytovně, kdy jsme se smáli, hádali i řešili blbosti. S některými kamarády se vídám dodnes.
- Pocit, že jsem obstál. Uniforma vám nedá výjimečnost; ta přijde až s tím, když vydržíte do konce.
Co mi vzala
- Čas. Rok je v osmnácti dlouhá doba. Studenti byli o rok napřed, pracující měli první auto na leasing.
- Svobodu rozhodovat se. O všechno – od účesu po víkendový program – žádáte povolení.
- Iluze. Že „chlapi nebrečí“ a „kdo vydrží, vyhraje“. Občas nevydržíte a nevítězí nikdo.
A co dnešní chlapi?
Když slyším debaty, že bychom měli povinnou vojnu vrátit, ptám se: Proč? Jestli jim chybí disciplína, naučí je ji dobrý trenér nebo těžká brigáda. Jestli parta a adrenalin, stačí dobrovolní hasiči, skaut, nebo půl roku na trailu v Norsku. Vojna byla zážitek, ale ne univerzální výchovný prostředek. Z některých udělala chlapy, z jiných trosky. Záleželo na tom, koho jste potkali a co jste si z toho odnesli.
Mně dala víc dobrého než zlého – a když vidím, jak chlapi kolem stolu listují mobilem a nehledají očima další štamprli, ale nabíječku, říkám si, že by jim týden bez signálu a s kopákem na noze možná prospěl.
Ale pak si vzpomenu na ztracený rok a na lidi, které vojna semlela. Přesto jsem hrdý, že jsem tam byl, protože mi to dalo něco, co nelze získat jinak – zkušenost, která mě zocelila.
Verdikt? Vojna nebyla ani peklo, ani ráj. Byla to zkouška. A jsem pyšný, že jsem jí prošel. Ale nevěřím, že by měla být zkouškou pro každého. Asi jen pro chlapy? :-)
