Článek
Když 29. března 2025 oslaví Terence Hill své 86. narozeniny, bude mít za sebou více než sedm desetiletí před kamerou. Charismatický blonďák s pronikavě modrýma očima, který se stal ikonou především díky westernům a akčním komediím, prošel pozoruhodnou životní i hereckou cestou. Z malého chlapce, který přežil bombardování Drážďan, se stal jednou z nejzářivějších hvězd evropské kinematografie.
Dětství mezi dvěma světy
Terence Hill se narodil jako Mario Girotti 29. března 1939 v italských Benátkách. Jeho otec Girolamo byl italský chemik z Umbrie, zatímco matka Hildegard, celým jménem Ottilie Minna Hildegard Thieme, pocházela z německých Drážďan. Tato kombinace mu dala nejen typicky neitaliánský vzhled, ale i dvojí kulturní identitu.
Během druhé světové války, v letech 1943-1945, žila rodina v malém německém městečku Lommatzsch nedaleko Drážďan, odkud pocházela Hillova matka. Tam malý Mario zažil i spojenecké bombardování. Na toto období později vzpomínal s překvapivou nostalgií: „Bylo to nejlepší období mého života. Mnoho přátel a příroda, stále si to pamatuji, jako by to bylo včera.“ Až do svých šesti let mluvil téměř výhradně německy a tento jazyk ovládá dobře dodnes. Sám k tomu poznamenal: „První roky života jsou nejvíce formující a důležité. Moje matka mluvila doma německy. Slova jako ‚spi‘ nebo ‚miluji tě‘ pro mě mají v němčině hlubší význam, než když je řeknu anglicky nebo italsky.“
Po válce se rodina natrvalo přestěhovala do Itálie, nejprve do města Amelia v provincii Terni, odkud pocházel Hillův otec, a později do Říma. Od jedenácti let Mario aktivně sportoval - věnoval se především plavání a veslování. V těchto disciplínách dosáhl značných úspěchů, získal bronzovou a stříbrnou medaili na italských mistrovstvích.
První kroky před kamerou
Filmová kariéra Maria Girottiho začala nečekaně brzy. Již ve dvanácti letech si jej všiml režisér Dino Risi, který ho obsadil do snímku „Prázdniny s gangsterem“ (1951). V následujících letech se postupně stával známou dětskou italskou hvězdou.
Skutečně významnou roli získal v historickém velkofilmu „Gepard“ (1963) režiséra Luchina Viscontiho, kde hrál po boku takových hvězd jako byli Alain Delon, Claudia Cardinale a Burt Lancaster. Po úspěchu tohoto filmu se rozhodl opustit studium klasické literatury na univerzitě v Římě a plně se věnovat herectví.
V letech 1964-1967 působil v Německu, kde se objevil v několika westernech natočených podle knih Karla Maye, jako byly „Vinnetou II - Rudý gentleman“, „Petrolejový princ“ či „Old Surehand“. Českým divákům utkvěl v paměti právě z filmu „Vinnetou – Rudý gentleman“, kde jako plukovník Robert Merril přebral apačskému náčelníkovi jeho vyvolenou Ribanu.
Zrození legendy s Budem Spencerem
Rozhodující zlom v Hillově kariéře přišel v roce 1967, kdy byl na poslední chvíli obsazen do westernu „Bůh odpouští, já ne!“ jako náhrada za herce, který si zlomil nohu. Při této příležitosti si na přání producentů změnil jméno na Terence Hill. Z nabídnutých dvaceti uměleckých jmen si vybral toto mimo jiné proto, že mělo stejné iniciály jako jméno jeho matky.
Právě při natáčení tohoto filmu se poprvé osobně setkal s Carlem Pedersolim, který si také zvolil umělecký pseudonym - Bud Spencer. Ironií osudu se již dříve jejich cesty několikrát protnuly. V mládí byli oba členy stejného plaveckého klubu v Římě, kde Mario obdivoval Carla za jeho plavecké úspěchy a olympijskou účast. V roce 1959 se dokonce objevili ve stejném filmu „Hannibal“, ale natáčeli v různých dnech a osobně se nepotkali.
Terence Hill a Bud Spencer
Jejich první setkání na place bylo velmi formální: „Ahoj, já jsem Mario… Hraji roli Cat… Ahoj, já jsem Carlo.“ Tehdy netušili, že tím začíná nová kapitola jejich života, která přinese ohromný profesní úspěch a také upřímné osobní přátelství.
Po úspěchu filmu následovaly další spolupráce: „Trumfové eso“ (1968) a „Boot Hill“ (1969). Definitivní průlom však přišel s komedií „Pravá a levá ruka ďábla“ (1970) režiséra Enza Barboniho (s uměleckým pseudonymem E.B. Clucher), který vytvořil nový typ spaghetti-westernů s větším důrazem na humor místo násilí. Film zaznamenal nečekaný mezinárodní úspěch a stal se celosvětově nejvýdělečnějším italským snímkem své doby.
Následovalo pokračování „Malý unavený Joe“ (1971) a řada dalších úspěšných komedií jako „Dva machři mezi nebem a peklem“ (1972), „Jestli se rozzlobíme, budeme zlí“ (1973), „Dva misionáři“ (1974) či „Dva poldové“ (1976). Celkem spolu Terence Hill a Bud Spencer natočili 18 filmů a stali se jednou z nejpopulárnějších filmových dvojic všech dob.
Sólová kariéra a pozdější úspěchy
Hill nezůstal pouze u filmů s Budem Spencerem. V roce 1973 natočil western „Mé jméno je Nikdo“ po boku Henryho Fondy, který je filmovými kritiky považován za jeden z nejlepších filmů tohoto žánru. Následovaly snímky jako „Pochoduj nebo zemři“ (1977) s Genem Hackmanem či komedie „Pan Milión“ (1977).
V 80. letech jeho filmová kariéra postupně ztrácela na intenzitě, jelikož bláznivé akční komedie a spaghetti-westerny začaly být okoukané. V roce 1983 se Hill představil i jako režisér filmu „Don Camillo“, ve kterém zároveň ztvárnil hlavní roli. V roce 1994 se naposledy objevil před kamerou s Budem Spencerem ve westernové komedii „Průseráři“.
Novou popularitu mu přinesl až italský televizní seriál „Don Matteo“ (od 2000) o knězi, který pomáhá policii řešit zapeklité případy. V této roli vystupoval více než dvacet let, až do roku 2022, a získal za ni i cenu na Mezinárodním Festivalu Televize v Monte Carlu pro Nejlepšího herce roku. Po roce 2010 ztvárňoval také hlavní roli v seriálu „Na krok od nebe“.
Terence Hill
Osobní život a tragédie
Během osudového natáčení snímku „Bůh odpouští, já ne!“ v roce 1967 vstoupila do Terenceova života žena, která mu zůstala po boku dalších téměř šest desetiletí. Byla to Lori Zwicklbauerová pocházející z Bavorska, jež na place působila jako školitelka dialogů. Stala se jeho učitelkou amerického dialektu, který potřeboval pro svou roli. Sama mluvila výbornou americkou angličtinou díky předchozímu působení v Pittsfieldu ve státě Massachusetts, kde nějakou dobu vyučovala. Mezi hercem a jeho jazykovou koučkou přeskočila jiskra téměř okamžitě. Jejich seznámení muselo být skutečně osudové - pouhé dva měsíce po prvním setkání, přesně 23. července 1967, si řekli své „ano“. Toto bleskové rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejšťastnějších v Terenceově životě, neboť jejich svazek přetrval všechny životní bouře a trvá dodnes. Lori nyní používá dvojité příjmení Zwicklbauer-Hill.
Z jejich lásky se 7. listopadu 1969 narodil syn Jesse. Rodinnou filmovou tradici nezapřel a dnes vlastní filmovou společnost v Los Angeles. V roce 2003 se stal sám otcem, když přivedl na svět syna Williama, kterému všichni říkají jednoduše Will. Pro Terence Hilla to znamenalo novou životní roli - stal se dědečkem.
V dubnu 1973 manželé adoptovali třídenního chlapce Rosse v nemocnici v Mnichově. Ross byl nadějným sportovcem a hercem, hrál i v několika otcových filmech včetně „Dona Camilla“ a „Dobrodruha“. Tragédie rodinu zasáhla 15. ledna 1990, kdy šestnáctiletý Ross zahynul při autonehodě ve Stockbridge, když se s kamarádem Kevinem vracel na vysokou školu. V osudnou lednovou noc roku 1990 se jejich vůz na zledovatělé silnici stal neovladatelným a narazil do stromu. Zatímco Ross na místě zemřel a jeho kamarád Kevin podlehl zraněním v nemocnici během noci, Terence byl tisíce kilometrů daleko na natáčení „Lucky Luke“ poblíž Santa Fe v Novém Mexiku. Zpráva o smrti milovaného syna znamenala pro herce nejtemější okamžik jeho života. Zdrcený otec okamžitě přerušil veškerá natáčení. Tato osobní tragédie vrhla stín na jinak úspěšnou kariéru, ze které se herec musel dlouho vzpamatovávat.
Terence Hill je stále fešák
Terence je praktikujícím katolíkem. Mezi jeho záliby patří motorky, knihy a klasická hudba. Samozřejmě miluje i jablka, která často konzumoval i před filmovými kamerami.
V březnu 2017 Terence se synem Jessem obnovili rodinnou zmrzlinárnu v italské Amelii, kterou kdysi provozoval jeho prastrýc Quirino. Koncem roku 2019 otevřela rodina také první německou pobočku v Drážďanech.
O Terenceově oblibě mezi fanoušky nejlépe svědčí jeho vlastní slova: „Je neuvěřitelné, kolik lásky a náklonnosti se nám dostává. Ve zprávách od fanoušků je zajímavé dozvědět se, že každý z nich má svůj oblíbený film z těch 17, které jsme s Budem společně natočili.“ Dodává, že ho velmi dojímá uvědomění, že „nejsme jen ‚baviči‘ na obrazovce, ale také součástí tolika rodin.“
Dnes žije Terence Hill se svou ženou střídavě v italském Gubbiu a Amelii (v oblasti Umbrie) a na své farmě v Massachusetts (USA).
Na jeho počest bylo pojmenováno koupaliště v německém Lommatzschu a v květnu 2019 zde bylo otevřeno Muzeum Terence Hilla. Exponáty pocházejí od fanoušků a celá expozice byla podle zdrojů „láskyplně zařízena a navržena“.
Modrooký blonďák, který dobyl srdce milionů diváků, je dnes elegantní fešák s prošedivělými vlasy. Na plátně i v televizi vždy okouzloval diváky nejen svým vzhledem, ale i přirozeným šarmem a nenapodobitelným smyslem pro humor. Jeho filmy dodnes patří ke zlatému fondu evropské kinematografie a jeho jméno navždy zůstane spojeno s jedinečnou érou italského filmu, která dokázala bavit publikum po celém světě.
