Článek
Městečko Hinkley v Kalifornii už prakticky neexistuje. Pár domů, vylidněné ulice, prach a písek. Skoro by se tam daly točit westerny. Jenže tohle není filmová kulisa. Je to skutečné místo, které v roce 1996 na sebe strhlo pozornost celých Spojených států. Právě tady se odehrál jeden z největších environmentálních skandálů americké historie. Energetická společnost Pacific Gas & Electric tu roky vypouštěla do podzemních vod jedovatý šestimocný chrom. A právě tady dokázala Erin Brockovich, svobodná matka tří dětí bez právnického vzdělání, nemožné – přinutila korporátního obra zaplatit obyvatelům odškodnění 333 milionů dolarů.
Díky oscarovému filmu s Julií Roberts se Erin stala jednou z nejznámějších environmentálních aktivistek své generace. Ale zatímco filmové zpracování jejího příběhu končí triumfálním vítězstvím u soudu, skutečný život pokračoval daleko za hranice závěrečných titulků.
Rozhodla šťastná náhoda
„Netušila jsem, že ze mě bude postava ve filmu,“ odpovídá Erin na otázku, kdy ji poprvé napadlo, že by se její příběh mohl dostat do kin. „Prostě jsem dělala svou práci.“
O tom, že se její příběh dostane na plátna, rozhodla šťastná náhoda. Erinina chiropraktička vyprávěla své pacientce Carle Shambergové, ženě filmového producenta, o mimořádné kauze jedné ze svých klientek. Carla okamžitě rozpoznala potenciál příběhu.
„Carlin chiropraktik doslova řekl: ‚Vím, že tato žena a její život by vytvořily neuvěřitelný film,‘“ vzpomíná producentka Stacey Sher.
Steven Soderbergh, tehdy už renomovaný režisér, se rozhodl vsadit na realismus. „Natočím to jako film Kena Loache, opravdu naturalistický,“ prohlásil. „Takže můžete zapomenout, že sledujete největší filmovou hvězdu na světě.“ Chtěl, aby divák zapomněl, že se dívá na Julii Roberts, a soustředil se na příběh. Povedlo se. V roce 2000 film posbíral pět nominací na Oscara. Julia Roberts si odnesla sošku za hlavní roli, a Erin Brockovich se stala jménem, které znali lidé po celém světě.
Erin a její dyslektická výhoda
Erin Brockovich působí neobyčejně silným dojmem. Její projev je přímý, jasný a nekompromisní. Za touto vnější silou se však skrývá skutečnost, kterou by málokdo očekával – je dyslektička.
Od útlého dětství zažívala pocit odlišnosti. Ve škole ji často zařazovali do kategorie problémových dětí, přestože byla inteligentní – jen její mozek zpracovával informace jinak. Tato životní zkušenost ji později připravila na empatii k lidem, kteří se cítili přehlíženi systémem.
Osudové setkání s Edem Masrym
Do života Erin vstoupil Ed Masry v roce 1991 po vážné autonehodě, kterou zavinilo vozidlo projíždějící na červenou. Erin byla tehdy na mizině. Práce se nedařilo najít, účty se kupily a k tomu ještě ta zatracená nehoda. Právník byl její poslední nadějí. Masry jí slíbil, že se o její případ postará, že vybojuje slušné peníze. Jenže u soudu to nedopadlo. Získala směšnou částku, která sotva stačila na zaplacení nejnutnějších léčebných výloh.
Rok se s rokem sešel a Erin na tom byla ještě hůř než předtím. V zoufalství se jednoho dne sebrala a vrátila se do Masryho kanceláře. Ne prosit o právní radu – přišla si říct o práci. Bez obalu, bez okolků. Prostě potřebovala platit účty.
Masry na ni nejdřív koukal jako na zjevení. Co s ženskou bez právnického vzdělání, bez jakékoliv zkušenosti? Ale něco v jejím pohledu, v té tvrdohlavosti, s níž odmítala odejít, ho zaujalo. Nakonec pokrčil rameny a vzal ji jako asistentku. Netušil, že právě udělal jedno z nejlepších rozhodnutí své kariéry – a změnil tím osud stovek lidí v malém městečku Hinkley.
Objevení skandálu
První úkol, který Erin dostala, byl na první pohled k uzoufání nudný – roztřídit hromady dokumentů k nemovitostem v Hinkley. Staré smlouvy, účty, dopisy. Nikdo jiný to dělat nechtěl.
Při procházení papírů v létě 1993 si ale všimla něčeho zvláštního. Mezi běžnými realitními dokumenty byly lékařské zprávy, záznamy o krevních testech a léčbě rakoviny. V dalších složkách totéž. A v dalších zase. Příliš mnoho nemocí, příliš mnoho nádorů, těhotenských komplikací a chronických onemocnění – a všechno to jako by se soustředilo kolem jednoho místa, kompresorové stanice Pacific Gas & Electric.
Její dyslexie se ukázala být nečekanou výhodou. Zatímco ostatní přelétali dokumenty rychle očima a hledali jen klíčová slova, ona musela číst pomalu, slovo po slově. Viděla souvislosti tam, kde je jiní minuli. Když přišla za Masrym se svým objevem, nejprve mávl rukou. Teprve když ho přesvědčila, aby s ní zajel do Hinkley a promluvil s místními lidmi, pochopil rozsah problému. Erin odhalila něco otřesného – systematické znečišťování podzemních vod, které PG&E tajila desítky let a které doslova zabíjelo obyvatele městečka.
Cesta k historickému vyrovnání
V roce 1994 podala Masryho kancelář žalobu jménem 648 obyvatel Hinkley. Erin se stala duší celého případu. Zatímco právníci řešili papírování, ona trávila dny a noci objížděním domácností, posloucháním příběhů nemocných lidí, shromažďováním důkazů. Neměla právnický titul, ale měla něco cennějšího – důvěru místních.
Zlom v případu přišel, když se Erin dostala k interním dokumentům PG&E z roku 1966. Tyto materiály obsahovaly nezvratné důkazy o tom, že společnost už desítky let věděla o karcinogenních účincích šestimocného chromu. V laboratorních protokolech bylo jasně uvedeno, že látka je nebezpečná pro lidské zdraví. Přesto PG&E pokračovala v jejím používání a současně ujišťovala veřejnost o její naprosté bezpečnosti.
S těmito dokumenty v rukou získal případ zcela nový rozměr. Kde ostatní viděli malou kancelář na okraji právního světa, Masryho tým měl něco mimořádného – sílu přesvědčení a neochvějnou víru ve správnou věc. Dva roky tvrdého zápasu, nekonečných schůzek, rozborů a příprav vyvrcholily rozhodujícím okamžikem. Společnost PG&E, která dosud vypadala neporazitelně, musela před jasnými důkazy ustoupit. Smír ve výši 333 milionů dolarů znamenal víc než jen peněžní náhradu. Šlo o jasný signál, že právo a spravedlnost mohou zvítězit bez ohledu na rozdíly vefinančních možnostech a vlivu zúčastněných stran.
Přátelská nejbolestnější ztráta
Rok 2005 jí zasadil tvrdou ránu. Ed Masry, právník, který jí jako jediný dal šanci, podlehl rakovině. Nebyl jen šéf. Byl parťák, mentor, přítel. Zůstala s ním do posledních momentů jeho života. Později vzpomínala, jak držela jeho ruku společně s jeho rodinou v těch nejtěžších chvílích. Masry pro ni vždy zůstal jedním z nejbližších a nejvzácnějších přátel.
Ještě téhož roku založila vlastní firmu Brockovich Research & Consulting. Začala nová kapitola jejího života.
Kontaminované zapomenuté město
Hinkley už nikdy nebylo jako dřív. Většina lidí prodala své domy a odstěhovala se. Když tam člověk dnes přijede, najde jen opuštěné ulice a pár vytrvalých obyvatel, kteří odmítli odejít.
Ironií osudu je, že někteří prodali své domy přímo společnosti PG&E – firmě, která jim nejprve zničila vodu, zdraví a životy. Společnost dnes financuje průběžné čištění podzemních vod, ale podle odhadů potrvá odstranění kontaminace ještě desítky let.
Erin na to nahlíží střízlivě. „Žádné soudní vítězství nevrátí zdraví nebo životy. Ale může to být začátek nápravy.“
Historie se naneštěstí opakuje. Flint v Michiganu, Jackson v Mississippi, desítky dalších měst bojují s otrávenou vodou. To je důvod, proč Erin ve své práci pokračuje i po tolika letech.
Případ ji stál rodinu
Úspěch v kauze Hinkley a následná sláva měly pro Erin svou cenu. Léta strávená bojem za spravedlnost pro obyvatele kontaminovaného města znamenala méně času pro její vlastní rodinu. Erin nikdy nepopírala, že zatímco pomáhala jiným, její vlastní děti strádaly. Musela tvrdě pracovat a navzdory představám veřejnosti nevydělávala horentní sumy. Nejbolestnější však bylo odloučení od dětí.
Její nejmladší dcera Elizabeth byla ještě malé dítě, když se Erin plně ponořila do případu. Z perspektivy takového dítěte to bylo nepochopitelné - matka, která byla najednou pryč, pohlcená složkami, dokumenty a soudními stáními.
Tři manželství, tři děti, několik vnoučat. Poslední vztah s Ericem Ellisem skončil v roce 2012. Dnes žije se svými pěti psy. „Jsou nejlepší společníci,“ usmívá se. „Nikdy vás nesoudí.“
Dnes je Elizabeth dospělá žena, sama matka tří dětí. Její nejstarší potomek vyžaduje speciální péči - ironií osudu se tak ocitla v podobné situaci jako kdysi její matka, která musela dělit svůj čas mezi rodinu a důležitý cíl. Nyní však Elizabeth plně chápe, s jakými výzvami se její matka musela potýkat a jaké oběti byla nucena přinést.
Erin Brockovich je aktivistická bojovnice i dnes
V době, kdy většina jejích vrstevníků myslí na důchod, Erin Brockovich nezpomaluje. Ze svého domu v Agoura Hills řídí poradenskou firmu, která pomáhá komunitám po celých Spojených státech s podobnými kauzami.
V roce 2020 vydala knihu s výstižným názvem „Superman's Not Coming“ (Superman nepřijde). Poselství je jednoznačné – nemůžeme čekat na záchranu shůry. Musíme si pomoct sami.
Je pozoruhodné, jak se filmové zobrazení může lišit od skutečnosti. Julia Roberts ji hrála jako atraktivní a sebevědomou ženu v krátkých sukních, s jistou dávkou provokativnosti. Lidé, kteří se s Erin setkali osobně, často zmiňují, že ve skutečnosti působí klidnějším dojmem, ale to nic nemění na jejím odhodlání, které jí nechybí ani po tolika letech.
Když se jí zeptáte, jestli svého boje někdy litovala, zamyslí se. „Ne. Každé ráno se podívám do zrcadla a vím, že jsem udělala správnou věc. Nemůžete být všude a nežádám to ani od jiných. Ale když můžete něco změnit tam, kde jste, měli byste to udělat.“
Její odkaz sahá daleko za hranice malého kalifornského městečka. S přibývajícími lety Erin Brockovich vidíme, jak příběh, který započala, získává stále větší význam. Nejde pouze o znečištěnou vodu, ale o schopnost jednotlivce vzepřít se zaběhnutému řádu – navzdory všem očekáváním.
