Pohledný Američan navštívil příbuzné v Brně: Vyvraždil je do jednoho a odletěl domů. Osud ho dostihl

Hasiči přijeli 22. května 2013 do brněnských Ivanovic k ohlášenému požáru. Z okna sklepa rodinného domu v Zatloukalově ulici stoupal dým a okolím se šířil těžký zápach. Brzy se ukázalo, že na místě nebudou hasit oheň, ale zasahovat u zločinu. Pod doutnajícími hadry ve sklepě ležela těla tří lidí a čtvrtá oběť byla v podkrovním pokoji. Všichni čtyři byli mrtví. Jejich vrah v tu chvíli už směřoval do Vídně.

Případ Kevina Dahlgrena zůstává jedním z nejbrutálnějších a nejzáhadnějších zločinů v české kriminalistice posledních desetiletí. Dvacetiletý Američan s českými kořeny přijel ke svým příbuzným, aby si odpočinul. Tři týdny po příjezdu je všechny zavraždil. Poté odjel taxíkem, na čerpací stanici si koupil bagetu a odletěl domů do Kalifornie. Podle pozdějších svědectví se choval naprosto přirozeně. „Byl čistý, klidný, nijak udýchaný. Jako by se nic nestalo.“

Kevin Peter Dahlgren se narodil 10. června 1992 v Roseville u kalifornského Sacramenta. Vyrůstal v rozlehlé vile v luxusní čtvrti, kde domy vycházely zhruba na 10 až 15 milionů korun. Jejich rodinné sídlo patřilo k těm nejdražším v okolí. Otec Wayne pracoval jako obchodní ředitel pojišťovny a matka Sondra pocházela z rodiny emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1949 po komunistickém převratu.

Kevin studoval na prestižní střední škole Granite Bay High School spolu s olympijskými medailistkami v plavání Alyssou a Haley Andersonovými nebo slavnou golfistkou Natalií Gulbisovou. Kevin do tohoto ambiciózního prostředí nedokázal zapadnout. Sousedé byli zdrceni, když média v souvislosti s vraždami zveřejnila jeho jméno. Nikdo nevěřil, že by syn ze spořádané čtvrti mohl spáchat takový čin. Sousedka Kathy Seymourová o rodině místním novinářům řekla, že „jsou to skvělí a slušní lidé.“

Doma za zavřenými dveřmi však situace nebyla ani zdaleka idylická. Kevin od dětství bojoval se silnými iracionálními úzkostmi, které sám později u soudu popsal jako strach ze života. V období dospívání se jeho osobnost začala dramaticky měnit. Jednou bezmála čtvrt hodiny surově týral svého oblíbeného psa. Jindy se pod vlivem násilného filmu vydal v noci do ulic s nožem v ruce a chtěl vraždit drogové dealery, které ale naštěstí nepotkal. Fascinovalo ho námořnictvo a snil o vlastní hrdinské roli v armádě. Když však přišel čas skutečného odvodu, z vlastního rozhodnutí do služby vůbec nenastoupil. Místo toho krátce pracoval jako stěhovák a později zůstal na úřadu práce. Jeho psychický stav i narůstající úzkosti navíc zhoršovalo užívání marihuany a syntetických drog.

Matka Sondra doufala, že syna zachrání změna prostředí. Česko pro ni představovalo naději na nový začátek. Poslala ho k příbuzným, aby překonal rozchod s přítelkyní a pokusil se v životě znovu uspět. Tento záměr se však nakonec ukázal jako nejhorší rozhodnutí jejího života.

Dahlgren přiletěl do Brna 30. dubna 2013 a ubytoval se u šestačtyřicetileté sestřenice Veroniky Harokové, jejího padesátiletého manžela Martina a jejich synů třiadvacetiletého Filipa a sedmnáctiletého Davida. Harokovi ho přijali s otevřenou náručí a věnovali mu veškerou péči. Na vycházkách po Brně působil mile, i když byl na české poměry trochu rozmazlený. Sousedům dokonce nabízel výuku angličtiny. Také obsluha v blízké restauraci si ho pamatovala jako slušného hosta, který se choval naprosto normálně.

Martin Harok hrál v kapele Ukulele jako Brno, Filip studoval na Masarykově univerzitě a David navštěvoval gymnázium. Rodina fungovala harmonicky a svého příbuzného z Ameriky přijala mezi sebe. Hudebník Karel Heřman byl kamarádem rodiny a spoluhráčem některých jejích členů. Na Dahlgrena vzpomínal bez jakéhokoli podezření a popsal ho jako sympatického chlapce. Podle jeho slov se Dahlgren účastnil společného veselí, jezdil s kapelou na koncerty a nikdo netušil, co by se mohlo stát. Hudebník Karel Heřman o něm konkrétně řekl, že „rozhodně nepůsobil nějak negativně. Pro nás to byl velice sympatickej usměvavej chlapec, který se účastnil veškerého veselí okolo, jezdil s námi na koncerty a vůbec jsme neměli ani tucha, že by se to mohlo stát.“ Pár dní před tragédií sice Harokovi zahlédli Kevina, jak v noci chodí po domě s nožem, ale nepřikládali tomu váhu. Věřili, že se jeho stav brzy uklidní.

Středa 22. května 2013 začala jako každý jiný jarní den. Kolem sedmé hodiny ráno odcházela Filipova přítelkyně do práce a v předsíni potkala Dahlgrena v kraťasech a tričku. Pouze si vzájemně kývli na pozdrav. David odešel v 7:15 do školy. Veronika zavolala do školy, kde pracovala jako učitelka, a ohlásila svou nemoc.

Přibližně v 7:40 vstoupil Dahlgren do pracovny v přízemí. Martin Harok nestačil ani zvednout ruce na svou obranu. Zemřel po 29 sečných a bodných ranách. Příčinou jeho smrti bylo sečné poranění mozku. Poté vrah odešel do ložnice v prvním patře, kde v posteli ležela Veronika. Zasadil jí 17 ran nožem s čepelí dlouhou 19 centimetrů a jedna z ran přetla krční tepnu. V podkrovním pokoji ještě spal Filip, kterého vrah zasáhl 11 ranami do hlavy a krku. Za necelou hodinu Dahlgren dokonal tři vraždy.

Poté vrah začal metodicky uklízet. Těla odtáhl do sklepa a místa vražd omýval. V 8:15 ještě ve spěchu převzal a podepsal zásilky od poštovní doručovatelky. V 8:33 pak poslal textovou zprávu, ve které omlouval zrušenou lekci angličtiny. Tvrdil v ní, že právě pomáhá rodině Harokových, čímž si budoval falešné alibi. Před jedenáctou hodinou dorazila pravidelná uklízečka. Dahlgren ji bosý a s ledovým klidem anglicky odbyl a do domu ji vůbec nepustil.

Kolem půl jedné ubil jedenáctikilogramovým kamenem nejmladšího Davida, který se právě vrátil ze školy. Chlapec se přitom těšil na odpolední sportování s Dahlgrenem, se kterým měli domluvenou schůzku. V půl druhé odpoledne zapálil vrah ve sklepě hadry napuštěné benzinem, aby zlikvidoval těla svých příbuzných. Hned poté si zavolal taxík.

V 15:05 nastoupil Dahlgren na Moravském náměstí do taxíku. Mluvil klidně anglicky a před jízdou si vyměnil dolary za koruny, protože řidič cizí měnu odmítal přijmout. Krátce po jeho odjezdu začali sousedé v Ivanovicích cítit kouř a mezi 16:00 a 18:00 vešli do domu. Ve sklepě pod doutnajícími hadry nalezli těla tří členů rodiny a čtvrtou oběť objevili v jejím pokoji. Okamžitě přivolali policii.

Kriminalisté zahájili pátrání a detektivové začali prověřovat zahraniční letiště. Dahlgren v té době právě přijížděl do Vídně a na tamní letiště dorazil v 17:56. Právě ve Vídni poprvé zaznělo jeho jméno v souvislosti s podezřením z vraždy. České úřady stihly za necelých devět hodin, což odpovídalo přesné době letu z Vídně do Washingtonu, vydat příkaz k zatčení a odeslat veškeré podklady mezinárodní policii Interpol.

Ráno 23. května v 10:25 nasedl Dahlgren na linku do Washingtonu. Během letu procházel sociální sítě a komunikoval s rodiči v přesvědčení, že spáchal dokonalý zločin. Kapitán letadla byl o nebezpečném cestujícím informován, ale odmítl nouzově přistát, aby u Dahlgrena nevzbudil žádné podezření. O bezpečnost na palubě se diskrétně staral letecký maršál v civilu. Ve 20:00 při výstupu z letadla na letišti Dulles Dahlgrena zatkli agenti FBI. Po zatčení vyšetřovatelům tvrdil, že z Brna odjel kvůli vlastní bezpečnosti. Údajně měl konflikt s cizinci a na posteli prý našel vzkaz, že si ho v Evropě najdou.

Následné události byly zcela výjimečné. Česko a Spojené státy nemají povinnost si vzájemně vydávat vlastní občany a americká justice tak vůči žádné evropské zemi dosud nepostupovala. Přesto tentokrát úřady udělaly výjimku. Mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Petr Malý k tomuto postupu uvedl, že „bezprecedentní vydání Kevina Dahlgrena do ČR je názornou ukázkou toho, že americká justice díky dlouhodobé spolupráci důvěřuje právnímu systému v České republice.“

Spolupráce obou justičních systémů byla funkční, ale komplikace způsobovali Dahlgrenovi obhájci, kteří každý procesní krok důsledně napadali. Po dvou letech právních sporů, pěti žádostech o právní pomoc a řadě zamítnutých odvolání byl Dahlgren 31. srpna 2015 přivezen do Prahy. Při předání v pravé poledne se choval povýšeně, lhostejně žvýkal žvýkačku a odmítal vypovídat.

Soudní proces u brněnského krajského soudu začal 31. května 2016. Obžalovaný přišel do síně obtloustlý, rozcuchaný a s nepřítomným pohledem. Reportér Václav Lang byl u soudu přítomen a díky letitým zkušenostem s dokumentováním mexických kartelů si na vrahův vstup do síně dobře pamatoval. V momentě, kdy Dahlgren po dlouhé době spatřil své rodiče, spatřil v jeho výrazu reportér náznak pohnutí. „V tom jeho pohledu bylo vidět snad trochu studu, pokání, omluva za to, že se potkávají po takové době právě v takové situaci,“ popsal Lang. Zároveň přiznal, že mu v hlavě vyvstávaly otázky ohledně vrahova rozpoložení. „Během soudního líčení jsem z něj nedokázal spustit oči. Co se asi muselo honit hlavou tomuhle člověku, který naprosto bestiálním způsobem sprovodil ze světa svou rodinu, co se o něj starala?“

Zásadní roli sehrál výstup znalkyň. Psychiatrička Milena Zimulová strávila s Dahlgrenem při vyšetřování mnoho hodin rozhovorů. Vykreslila ho jako člověka bez empatie, který je citově odtažitý a opájí se vidinou vlastní výjimečnosti. Dahlgren jí vypověděl, že ho v noci před vraždami k usmrcení rodiny nabádal vnitřní hlas. Zimulové také sdělil, že mu celá událost pomohla najít sama sebe a měla pozitivní vliv na jeho osobnost. Za svůj čin navíc necítil žádnou zodpovědnost. Psychiatrička Zimulová u něj popsala specifickou osobnostní strukturu, která zásadně ovlivnila jeho prožívání. „A největším stresovým faktorem pro něj bylo, že by selhal. On, jako narcistický typ, by selhal, to bylo nepochopitelné,“ uvedla znalkyně.

Psycholožka Beata Nour Mohammadi nabídla pohled na kořeny zločinu a diagnostikovala smíšenou poruchu osobnosti. Vraždy podle ní neměly osobní motiv a nešlo o nenávist ke konkrétním lidem. Znalkyně u soudu popsala, jak Američan vnímal své okolí a co jej vedlo k činu. „On neměl kapacitu k vytvoření očekávaného vzájemného vztahu. Členové rodiny pro egocentrického Američana zůstali spíše cizími lidmi. Byli ale reprezentanty frustrujících požadavků vnějšího světa, který mu svým očekáváním působil tlak. Harokovi se tak pro něj stali neutrálními bezejmennými terči, jakýmisi prostředky ke zbavení se nesnesitelného napětí a důvodem k sebepotvrzení, že je neselhávající jedinec.“

V Brně nastala podobná situace jako dříve v Americe. Na začátku byl Dahlgren nadšený a cítil se v centru pozornosti. Později po něm Martin Harok začal vyžadovat, aby si hledal práci a začal se o sebe starat. Stres ze selhání se v něm znovu nahromadil.

Před vynesením rozsudku mluvil Dahlgren o svých strastech v závěrečné řeči, která trvala 52 minut. „Jako malý jsem se bál zabijáků, kteří se schovávají ve skříni. Nemohl jsem plavat sám v bazénu, protože jsem se obával, že mě sežere žralok. Neobával jsem se věcí samotných, ten strach byl iracionální. Nazval bych ho strachem ze života,“ říkal soudci. Poté přiznal úzkosti, které se s věkem stupňovaly, a sdělil, že se cítí být reinkarnací Alexandra Velikého. Pro mrtvé příbuzné však žádná slova nenašel.

Kolegium znalců Dahlgrenovu snahu o prohlášení za nepříčetného jednoznačně odmítlo. Odborný posudek vyloučil ztrátu kontaktu s realitou a potvrdil, že se vrah choval racionálně. „Ztráta kontaktu Dahlgrena s realitou byla vyloučena. V inkriminovaném čase, kdy vraždil, i poté se choval racionálně, logicky a účelově. Toho by jedinec stižený psychózou nebyl vůbec schopen,“ uváděl dokument. Dne 20. července 2016 vynesl soudce Michal Zámečník rozsudek doživotního vězení.

V ten okamžik Dahlgren zbledl, sklopil hlavu a na vteřinu si skryl oči do dlaní. Při odchodu se ještě otočil zpět do síně k matce Sondře, která k němu zoufale vztáhla ruce. „It will be okay!“ vykřikla v emocích. Otec Wayne po celou dobu řízení neochvějně prohlašoval, že jeho syn je nevinný a rodina za ním stojí. „On to neudělal. To není možné. Milujeme ho a stojíme za ním,“ opakoval otec. Rodiče vážili cestu letadlem z 9 500 kilometrů vzdáleného Roseville, aby mohli být u soudu v Brně každý den. Jakmile proces skončil, nenápadně zmizeli v ulicích města.

Během přípravného řízení navštívil Dahlgrena ve vazební věznici psychiatr Jiří Švarc. Jejich rozhovor trval dvě hodiny a Švarc na něj vzpomínal jako na nezapomenutelný zážitek. „Ta návštěva ve vazební věznici, kde jsme ho vyšetřovali, byla fascinující, protože on si tam na nás připravil takové dvouhodinové představení o jednom herci,“ popsal Švarc. Dahlgren mu svůj příběh včetně vraždy vyložil v klidu a bez jakýchkoli stop lítosti. „Svou pomalou kalifornskou angličtinou nám vyprávěl ten svůj příběh. Takže bylo vidět, jak je to inteligentní člověk a byli jsme první, kdo slyšel ten příběh i s tou vraždou,“ uvedl psychiatr v dokumentární sérii Minuty zločinu. Jeho závěr byl jednoznačný. „Ta motivace byla celoživotní. Nešlo o zkrat.“

Po rozsudku byl Dahlgren převezen do věznice Valdice, kde měl strávit zbytek života. Pobýval na samotce v depresivních stavech a pod vlivem silných léků. Každé dva měsíce za ním z Ameriky létali rodiče, kterým naznačoval, že vše ukončí. Opakovaně se pokusil podřezat. V září 2017 podal jeho obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu a navrhoval v něm přemístění z vězení do zabezpečovací detence s ohledem na vrahův psychický stav. Na výsledek však Dahlgren nečekal. Dne 11. ledna 2018 si Kevin Peter Dahlgren uvázal v cele kolem krku prostěradlo. Bylo mu 25 let. Ostatky si po zpopelnění odvezli rodiče do Kalifornie. I přes vrahovu smrt musel Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout a 31. ledna 2018 ho odmítl. Soud v rámci tohoto kroku definitivně potvrdil původní trest a znovu zdůraznil brutalitu, bezcitnost a zákeřnost spáchaných vražd.

Martin, Veronika, Filip a David Harokovi leží pohřbeni pod největší lípou hřbitova v brněnských Řečkovicích.

Zdroje: cnn.iprima.cz, denik.cz, cs.wikipedia.org, denik.cz, brnensky.denik.cz, zpravy.aktualne.cz