Měla před sebou celý život: Smrt Anežky Hrůzové z Polné hýbe Českem dodnes

Když se Anežka Hrůzová ve středu 29. března 1899 nevracela domů z práce, nemohl nikdo tušit, že její zmizení odstartuje jednu z nejkontroverznějších justičních kauz českých dějin. Devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání pracovala v Polné jako švadlena a každý den se vracela pěšinou přes les Březina do rodné vesničky Malá Věžnice. Toho dne však domů nedorazila.

Po třech dnech, v sobotu 1. dubna, stovka obyvatel z Polné a okolí zorganizovala pátrací akci. Tělo Anežky nakonec objevili místní školáci. To, co našli, bylo otřesné – mladou dívku někdo nejprve udeřil zezadu do hlavy, poté ji přiškrtil provazem a nakonec jí ostrým nožem prořízl hrdlo. Mrtvolu pak ukryl do mlází.

„Na přední straně krku nachází se ohromná rána, táhnoucí se zprava zdola napříč šikmo nahoru směrem k uchu. Rána pronikla veškeré měkké části až k páteři,“ popisovaly detailně hrůzný nález pitevní zprávy doktorů Michálka a Prokeše.

Několik náhodných okolností nasměrovalo vyšetřování k antisemitskému závěru. Vražda se stala v době židovského svátku Pesach, který se toho roku překrýval s křesťanskými Velikonocemi. K tomu se přidaly dvě znepokojivé skutečnosti – na místě se nacházelo překvapivě málo krve vzhledem k povaze zranění a dívka, ačkoliv měla roztrhané oblečení, nebyla znásilněna.

Mezi lidmi se okamžitě začala šířit stará pověra o rituální vraždě. Podle této temné legendy židé při svých náboženských obřadech používali krev křesťanských panen. Když jeden z přihlížejících při objevení těla vykřikl: „Proboha, ona je podříznutá jako dobytče, je podkošerována, to udělali židi!“, byla živná půda pro antisemitské nálady připravena.

Místní strážmistr Josef Klenovec se vydal téměř automaticky do bytu Leopolda Hilsnera, dvaadvacetiletého židovského mladíka, který žil s matkou a mentálně postiženým bratrem ve sklepním bytě pouhé tři domy od místa, kde Anežka pracovala. Hilsner měl v Polné pověst floutka, který se vyhýbá práci, občas se připlete k drobné výtržnosti a obtěžuje místní děvčata.

Při prohlídce jeho šatníku strážmistr nalezl kalhoty s rezavými skvrnami, které považoval za krev. Hilsnerovo vysvětlení, že jde o hlínu z cihelny, nepřijal. „Hilsner byl drzý a odmlouval. Strážmistr se jednoduše rozzlobil, zatkl ho a vedl přes město. Všichni viděli Hilsnera v poutech a už to jelo,“ popisuje nešťastný začátek trestního stíhání historik Jan Prchal.

Proces s Hilsnerem začal 12. září 1899 u krajského soudu v Kutné Hoře. Proti obviněnému vypovídalo množství svědků, kteří ho měli údajně zahlédnout poblíž místa činu. Státní zástupce Antonín Schneider-Svoboda za velkého přispění zmocněnce rodiny zavražděné Karla Baxy, pozdějšího předsedy Ústavního soudu, dosáhl Hilsnerova odsouzení k trestu smrti. Rozsudek padl 16. září na základě pouhých nepřímých důkazů.

Do případu se významně zapojil univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk, který se postavil proti antisemitským náladám a veřejně žádal věcné a nestranné prošetření případu. Za svůj postoj čelil silné negativní odezvě ze strany společnosti i akademických kruhů, v nichž působil.

„Je to ohromně zajímavá osobnost. Šel proti proudu, šel proti svým studentům. Nakonec se dokázal obklopit lidmi, kteří šli stejným směrem a své vize uskutečnil,“ hodnotí Masarykovu roli ředitelka polenského muzea Alena Vyskočilová.

Díky Masarykovým protestům byl první rozsudek v dubnu 1900 kasačním soudem ve Vídni zrušen. Nový proces se konal u soudu v Písku v říjnu téhož roku. Hilsner v něm byl navíc obžalován z vraždy další dívky, Marie Klímové, která zemřela v roce 1898 také v lese u Polné. Ačkoliv důkazy v případě Klímové chyběly úplně, Hilsner byl opět odsouzen k trestu smrti.

V červnu 1901 udělil Hilsnerovi císař František Josef I. milost, která změnila trest smrti na doživotní vězení. Žádosti o revizi procesu, kterou nadále požadoval Masaryk spolu s dalšími významnými vědci a humanisty, byly zamítnuty. Hilsner strávil za mřížemi celkem 18 let. Na svobodu se dostal až v březnu 1918 po milosti posledního rakouského císaře Karla I.

Po propuštění žil ve Vídni, kde zemřel v lednu 1928 na rakovinu tlustého střeva ve věku nedožitých 52 let. Z vězení vyšel jako zlomený muž, který až do konce svých dnů nesl stigma vraha, ačkoliv jeho vina nebyla nikdy přesvědčivě prokázána.

Tato otázka zůstává dodnes nezodpovězena. Vyšetřování bylo od počátku poznamenáno vlnou antisemitismu a řadou procedurálních chyb. K místu činu se nahrnulo takové množství lidí, že většina důkazů byla pošlapána a zničena.

Mezi možnými podezřelými figuroval i Anežčin bratr Jan Hrůza, který se s ní v den její smrti pohádal kvůli věnu. Na místě činu byl nalezen kus zednické zástěry a Jan byl zedník. Na pohřeb se dostavil s obvázanou pravou rukou a krkem. Některé zdroje uvádějí, že se k činu údajně přiznal na smrtelném loži.

K dalším podezřelým patřil František Pytlík, který se živil vyděláváním kočičích kůží. Byl spatřen u lesa v době, kdy tudy procházela i Anežka, a na jeho kalhotách se našly krvavé skvrny. Podezřelý byl i Vincenc Zelinger, podle svého spolubydlícího „lotr všeho schopný“. V den vraždy se vrátil do svého pokoje až pozdě večer a ráno si objednal konev teplé vody, což nikdy jindy nedělal.

Zajímavou stopou bylo i vyšetřování polenského násilníka a devianta Josefa Zatřepálka, který byl popisován jako muž s cvočkem v uchu. Ten byl spojován se sérií napadení žen a dívek v okolí, ale spojitost s ním napadla úřady až v roce 1913, tedy čtrnáct let po vraždě.

Před hilsneriádou tvořila židovská komunita pevnou součást pětitisícové Polné, čítala 500 rodin. Antisemitské nálady, které případ rozpoutal, však jejich valnou část z města vyhnaly. Po procesu s Hilsnerem se přestaly sloužit v synagoze bohoslužby, protože ty vyžadují účast alespoň deseti židovských mužů. Tolik jich v Polné nezůstalo.

„Poslední dvě polenské židovské ženy přežily druhou světovou válku, ale do města se už nevrátily,“ popisuje zánik kdysi prosperující komunity Jan Prchal. Vražda Hrůzové navíc zažehla protižidovské nepokoje v dalších českých městech. „Rabovaly se továrny, židům se vytloukala okna a lidé je fyzicky napadali,“ připomíná Prchal temné důsledky případu.

Místo vraždy Anežky Hrůzové je dnes malá mýtinka pár desítek metrů od okraje lesa. Uprostřed stojí symbolický hrob, kam místní v den výročí její smrti nosí svíčky. Několik metrů dále visí na stromě dřevěná deska, připomínající datum vraždy a jméno oběti.

V roce 2016 natočil režisér Viktor Polesný o tragické události dvoudílný televizní film „Zločin v Polné“. Při jeho premiéře v Polné bylo kino zaplněné do posledního místa, což dokazuje, že příběh stále rezonuje v kolektivní paměti místních.

V roce 2019 také historici potvrdili zajímavou skutečnost – fotografie tradičně spojovaná s Anežkou Hrůzovou ve skutečnosti zobrazuje její sestřenici neznámého jména. Samotná Hrůzová zřejmě nebyla nikdy vyfotografována, což jen přidává na tajemnosti celého případu.

V srpnu 2019 podal advokát Lubomír Müller, specializující se na rozkrývání historicky sporných trestních kauz, podnět na obnovu Hilsnerova procesu. „Podle důkazů Leopold Hilsner neměl spravedlivý proces, byl ovlivněn silně mimosoudními antisemitskými vlivy,“ argumentoval. Státní zastupitelství však podnět zamítlo s odůvodněním, že nejsou splněny zákonné podmínky pro obnovu řízení.

I po 126 letech tak oficiálně platí, že vrahem Anežky Hrůzové byl Leopold Hilsner, ačkoliv důkazy o jeho vině byly přinejmenším sporné. Případ zůstává mementem toho, jak mohou předsudky a kolektivní nenávist deformovat spravedlnost a ničit lidské životy.

Zdroj: cs.wikipedia.org, www.kudyznudy.cz, zpravy.aktualne.cz, www.youtube.com, www.blesk.cz