Článek
Lebensborn a nacistická ideologie rasové čistoty
Dvanáctého prosince 1935 Heinrich Himmler v Mnichově založil organizaci s poeticky znějícím názvem Lebensborn, v překladu Pramen života. Navenek šlo o spolek nabízející finanční podporu, zprostředkování adopcí a soukromé porodnice pro árijské ženy. Za tím vším ale stál chladný demografický kalkul, který Himmler sám popsal v rozhovoru s náčelníkem štábu Wilhelmem Keitelem:
„Statistiky říkají, že se v Německu ročně provádí šest set tisíc potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve, mne děsí. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství. Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší. Právě proto jsem založil organizaci Lebensborn, kde každá žena může porodit dítě v klidu a míru a zasvětit tak život obrodě rasy.“
Sestra v domově Lebensbornu
Nacistické Německo kladlo ženám na bedra povinnosti shrnuté do hesla tří K: Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyně, kostel). Podle Josepha Goebbelse spočíval jejich úkol v prostém zadání: „Úkolem ženy je být přitažlivá a rodit děti. Když ji odsuneme z veřejného života, vrátíme jí ženskou důstojnost.“ Mateřství tak přestávalo být věcí lásky a stávalo se státní povinností. Nejlepšími otci budoucích árijců byli samozřejmě příslušníci SS, kteří museli svou rasovou čistotu prokazovat několik generací zpět. Kdo se plození čisté rasy vyhýbal, pocítil to okamžitě na peněžence. Pokud esesák neměl do třicítky alespoň dvě děti, měl fakticky zastaven služební postup a razantně vzrostly jeho finanční odvody.
Potvrzuje to i dobový oběžník velitelství SS: „Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím.“
Luxusní domovy pro vyvolené německé matky
Domovy Lebensbornu vznikaly v zabavených klinikách, sanatoriích a zámcích, často v budovách násilně odňatých židovským majitelům. Pro matky nabízely podmínky, o jakých většina tehdejších žen v rozvrácené Evropě mohla jen snít. K dispozici měly prosluněné pokoje, vydatnou stravu i špičkovou lékařskou péči. Zatímco venku vládl válečný nedostatek, v těchto domovech bylo k dostání čerstvé ovoce, libové maso i mléko. Matky se po porodu mohly rozhodnout, zda si dítě ponechají, nebo ho odevzdají organizaci, která zajistila jeho adopci v politicky prověřené rodině.
Důstojník SS Peter Neumann ve svých vzpomínkách popsal, že celá věc neměla s romantikou nic společného. Neumann tehdy přesvědčoval jednu z dívek slovy: „Neprodáváš přece svoje tělo, obětuješ ho pro Německo, a to je něco úplně jiného.“ Po šesti dnech dostal razítko za splněnou povinnost a vrátil se na frontu.
Historie tajného projektu Lebensborn ve Veltrusích
Na území protektorátu existoval jediný doložený domov Lebensbornu, a to na barokním zámku ve Veltrusích. Jeho tehdejší majitelé, manželé Karel Chotek a Livie Chotková, žili za války převážně na zámku Velké Březno. Od roku 1942, kdy Němci na panství uvalili nucenou správu, šlechtičtí vlastníci nad svým veltruským sídlem postupně ztráceli vliv.
Kdykoliv hrabě na své sídlo přijel, nečekal na něj personál, ale špalír asi třiceti modrookých blondýnek v uniformách s hákovým křížem. Zdravily ho povinně zdviženou pravicí a sborovým zpěvem. Dívky se na zámku střídaly v cyklech. Přes den se bavily ve společenských místnostech, ale na procházky parkem je vždy doprovázely dozorkyně. Personál byl výhradně německý, aby místní lidé nezískali o dění na zámku žádné informace. České ženy pracující na velkostatku se k dívkám nesměly ani přiblížit, o povaze jejich pobytu si však myslely své a chování dívek otevřeně odsuzovaly.
Za vybranými dívkami pravidelně přijížděli vybraní esesmani. Dostali přidělenou partnerku, se kterou obývali anonymní pokoje. Po splnění úkolu vojáci odjeli a dívky na zámku ještě nějaký čas zůstávaly, zřejmě do doby, než se potvrdilo jejich těhotenství.
Zámek Veltrusy
Svědectví pamětníků o násilí na zámku
Zámecký park byl pro veřejnost uzavřen řetězy a výstražnými tabulemi. Bývalý kastelán zámku Pavel Ecler uvádí, že k tajnému programu neexistují téměř žádné písemné podklady. Přesto se zachovalo svědectví Marie Škodové, která za války bydlela přímo v areálu:
„Jednou jsem viděla, jak stály německé holky na nádvoří — před křídlem, kde spaly služky — s těmi svými vedoucími. Jedna z vedoucích měla malý košíček, ze kterého tahala čísla. Vojáci stáli naproti v řadě a ten, který měl vytažené číslo, šel k holce se stejným číslem a ta s ním šla dovnitř. Jedna z těch holek nechtěla jít, křičela a upadla. Dva vojáci ji vzali za ruce a za nohy a odnesli ji do chodby směrem ke kuchyni. Ona celou dobu ječela.“
Tento výjev boří mýtus o radostném a dobrovolném mateřství v rámci Lebensbornu. Vše fungovalo jako chladný stroj na výrobu lidí. Stanice fungovala až do přelomu let 1944 a 1945, kdy personál náhle zmizel i s veškerým vybavením.
Únosy dětí a germanizace v okupované Evropě
Lebensborn však nebyl jen sítí privilegovaných porodnic. Jeho druhou, podstatně temnější funkcí se staly organizované krádeže dětí z okupované Evropy. Heinrich Himmler k celému procesu přistupoval s chladným pragmatismem. Jeho plán nepočítal s žádnými kompromisy, neboť cokoli v porobených národech vykazovalo znaky vhodné krve, mělo být Říši k dispozici. Pokud k tomu nestačila propaganda, nastoupily únosy a následná ideologická převýchova.
V praxi to vypadalo tak, že pracovníci programu vytipovávali v sirotčincích i rodinách modrooké a světlovlasé děti, které následně podrobovali ponižujícím prohlídkám. Lékaři u nich měřili jedenadvacet tělesných parametrů. Ty děti, které prošly tímto rasovým sítem, dostaly německá jména, zfalšované doklady a byly předány k adopci do prověřených nacistických rodin.
Tato tragédie drasticky zasáhla i děti z českých Lidic. Po vyhlazení obce bylo k převýchově vybráno jen několik málo lidických dětí, některé zdroje uvádějí třináct, jiné devět, zatímco ty ostatní, které nesplňovaly přísné rasové tabulky, skončily v plynových komorách vyhlazovacího tábora Chełmno. Vybrané děti byly odvezeny do Puschkau u Poznaně, kde prošly jazykovou i ideologickou převýchovou, než je rozmístili do německých rodin.
Poválečné trauma a osudy Hitlerových dětí
Velká část dokumentace Lebensbornu byla zničena nebo se ztratila. Část se přesto dochovala a dnes je uložena v německém Bundesarchivu a v Arolsen Archives. Celkový počet dětí, které programem prošly, je přesto dodnes nejasný. V porodních domech Lebensbornu se do konce války narodilo odhadem maximálně sedm a půl tisíce dětí, k tomu přibývaly tisíce dalších dětí násilně odebraných rodinám na okupovaných územích ke germanizaci. Mír pro ně navíc neznamenal konec utrpení. V Norsku byly tyto děti po válce označovány za krysy a čelily silné stigmatizaci ze strany společnosti, církve i některých lékařů, kteří je prohlašovali za geneticky a duševně méněcenné. Mnozí skončili v psychiatrických ústavech nebo ve školách pro děti s poruchami učení. Mnoho z nich se svého uznání domáhalo i soudní cestou. Skupina norských válečných dětí předložila v roce 2008 případ Evropskému soudu pro lidská práva, ten jej však odmítl jako promlčený a nárok na odškodnění nepřiznal.
V Německu zase tyto děti provázelo stigma nemanželského původu v kombinaci s nacistickou minulostí, což je často nadobro vytlačilo na okraj společnosti. V roce 2005 se oběti programu sešly ve Wernigerode a sdružily se do spolku Lebensspuren (Stopy života), který jim pomáhá hledat pravdu o jejich kořenech. Pro mnohé, jako byl například Folker Heinicke unesený z Ukrajiny, zůstává nevyjasněná minulost celoživotní noční můrou.
Neobjasněná minulost veltruského zámku
Dnes jsou Veltrusy perlou architektury vyhledávanou turisty. Jejich nacistická kapitola však byla téměř vymazána. Nacisté stihli většinu stop před koncem války zničit, takže dnešní obrázek o dění na zámku skládáme jen z neúplných archivů a syrových výpovědí posledních svědků.
Příběh o dívkách a vojácích skončil, ale stopy této operace v matrikách a rodinných historiích přetrvávají dodnes. A zůstává i ona vzpomínka na neznámou dívku, kterou vojáci vlekli do útrob zámku. Její jméno i osud padly za oběť režimu, pro který lidé nebyli nic víc než položky v rasových tabulkách. Marie Škodová na její křik nikdy nezapomněla a zapomenout by neměla ani historie.
