Článek
Pozemky na tehdejším okraji Prahy, na rozhraní Vinohrad, Žižkova a Strašnic, koupila Židovská obec v roce 1908 a o tři roky později tam otevřela chorobinec pro nevyléčitelně nemocné a staré lidi. Z plánované dětské homeopatické nemocnice sešlo, a tak vedle hlavní budovy zůstala rozsáhlá volná prostranství.
Sportovní klub Hagibor našel zázemí vedle chorobince
Ty v roce 1926 získal Židovský sportovní klub Hagibor, který do té doby hostoval na stadionu Sparty na Letné a o tuto možnost přišel. Právě podle klubu, jehož hebrejský název znamená hrdina, se pak začalo říkat Hagibor celé lokalitě.
Ve třicátých letech měl Hagibor silnou generaci plavců a atletů, z nichž někteří nastupovali za národní reprezentaci. Nejvýraznější stopu zanechal maratonec Oskar Hekš, když na olympiádě v Los Angeles v roce 1932 doběhl na osmém místě. Na hřištích se však jen nesportovalo. Místní tam pořádali společenské večery a hráli divadlo.
Poslední hřiště, kam židovské děti ještě směly
Okupační nařízení postupně vyhnala Židy z běžného veřejného života, nesměli do parků, na sportoviště, do škol ani do hromadné dopravy. Hagibor tehdy představoval jedno z posledních míst v Praze, kde si židovské děti ještě mohly hrát. Mnohé děti tam denně chodily pěšky i z hodně vzdálených čtvrtí. Vedle hraní se na Hagiboru také improvizovaně vyučovalo, protože do běžných škol už židovské děti chodit nesměly. Fungovalo tam i zařízení pro děti, které zůstaly bez rodičů.
Za to, že židovské děti mohly trávit čas alespoň tady, vděčily židovskému pedagogovi, skautovi a sportovci Fredymu Hirschovi. Spolu se svým životním partnerem Janem Mautnerem pro ně připravoval každodenní program, tréninky, sportovní hry, utkání i divadelní představení.
Hagibor_postcard
Jednou z dětí, které tam trávily čas, byla i Anna Hyndráková. „Strávila jsem zde kus dětství a raného mládí. Byl to ostrov svobody, kde jsme mohli během války přežít,“ říkala o Hagiboru. Volnost ovšem měla přesné hranice. „Kromě Hagiboru jsme směli volně už jen na staré hřbitovy. Všichni nám pobíhání mezi náhrobky sice pardonovali, ale hřbitov nebyl ono,“ říkala Judita Timplová.
Anita Franková si na hry z té doby pamatovala i po letech. „Tak nějak jsme si dokázali svých dětských her v rámci možností užívat a moc nepřemýšlet o tom, co všechno by se nám mohlo stát.“ Pro starší děti a mládež byl Hagibor jediným místem, kde se dalo sportovat a scházet se s kamarády. Chodila sem i Lisa Miková, která později přežila Osvětim i Mauthausen. „Do žádného parku ani zahrady jsme nesměli, tak jsem tam začala chodit. Hrál se volejbal, cvičilo se, bavili jsme se.“
Hanuš Hron sem chodil jako dospívající, trénoval lehkou atletiku a hrál kolektivní hry. Pro partu jeho vrstevníků ale sportoviště fungovalo především jako jediné místo k seznamování s dívkami. „Významným faktorem bylo také seznamování s děvčaty. Žádnou jinou příležitost jsme k tomu neměli, na taneční zábavy jsme chodit nemohli, jako Židé jsme po dvacáté hodině večer měli zákaz vycházení.“
Kurz pro tělocvikáře uprostřed války
Hirsch vedl také výukové kroužky a v roce 1940 uspořádal školení pro budoucí cvičitele. Přihlásila se do něj i patnáctiletá Hana Trávová, tehdy Zentnerová. „Fredy si vymyslel, že udělá kurz pro tělocvikáře. Musel být úplně praštěný, v roce 1940 dělat kurz pro tělocvikáře, když byla válka.“ Do kurzu nastoupila s velkým nadšením a plnou oporou jí v tom byla i její matka. Právě tam podle svých slov našla základ celého svého dalšího života. Po válce se stala profesorkou tělesné výchovy na AMU a některé z dětí, které na Hagiboru vedla, potkávala i v dospělosti.
Hirsch se dětem na Hagiboru mohl věnovat jen do prosince 1941. Tehdy odjel transportem do Terezína, aby tam pomáhal připravit ghetto na příchod dalších deportovaných. Vlastní prostor na hraní vyjednal pro děti i po přesunu do Terezína. V září 1943 ale porušil nařízení zakazující kontakt s dětmi deportovanými z Białystoku a následoval transport do Osvětimi, ze kterého se již nevrátil.
Hřiště zmizelo, na jeho místě vyrostlo deset baráků
V době, kdy Hirsch působil v Terezíně, se měnil i samotný Hagibor. Letecké snímky z let 1938 a 1945 zachycují dvě zcela rozdílné podoby téhož místa. Zatímco na starších fotografiích lemují budovu chorobince ještě živá sportoviště, v roce 1943 zanikla a na záběrech z konce války už jejich plochu zaplňují dlouhé řady dřevěných baráků.
Nařízení ke stavbě baráků přišlo 13. července 1944 a na volných parcelách tak vznikl internační tábor pro partnery ze smíšených manželství. Vyrostlo tu deset přízemních dřevěných staveb o rozměrech 12 krát 41 metrů, k nimž přibyly dílna, garáže a strážnice. Celý areál dělníci napojili na elektřinu, vodovod i kanalizaci. Od léta 1944 v táboře končili židovští míšenci, partneři ze smíšených manželství a lidé vedení jako takzvané sporné případy. Internovaní zde museli loupat a zpracovávat slídu. Za stejnou prací do areálu docházely také židovské ženy z celé Prahy. Táborem prošlo asi 3500 lidí. Hagiborem prošli také herec Oldřich Nový, kterého sem v lednu 1945 poslali kvůli židovskému původu jeho manželky Alice, a spisovatel Ondřej Sekora.
O tom, kdo dostane předvolání na Hagibor, rozhodovala pravidla, která nacisté uplatňovali na smíšená manželství. Dokud svazek trval, byl židovský partner před deportací poměrně chráněný, nacisté ale na nežidovské partnery naléhali, aby se rozvedli. Řada rodin nátlaku nepodlehla a manželství udržela. Z Hagiboru pak lidé pokračovali do Terezína nebo do dalších pracovních táborů.
Po osvobození se v lágru na Hagiboru vyměnili vězni
Konec války neznamenal konec tábora. Baráky zůstaly stát a tábor fungoval dál, tentokrát však s jinými vězni. Ocitlo se v něm několik stovek Němců, skutečných i domnělých kolaborantů ze smíšených česko-německých rodin a všech, kdo se v pražských ulicích znelíbili Revolučním gardám. Kromě nich tam byli i Rusové, které si vyhlédla NKVD k deportaci zpět do Sovětského svazu.
Správu areálu převzaly v květnu 1945 československé úřady a držely ji až do prosince 1946, s přestávkou od poloviny června do srpna 1945, kdy tábor spravovaly sovětské orgány.
Mezi internovanými byla i německá rodina Fritschových původem z Brna, včetně třináctiletého Huga. Přivezli je z lágru na Strahovském stadionu, odkud vězni často směřovali právě sem před zařazením do odsunu. Hagibor rodina opustila jedním z transportů, cesta však skončila v táboře Prosečnice-Lešany, kde všichni kromě Huga zahynuli.
Po ukončení provozu tábora byly dřevěné stavby zbourány. Chorobinec s okolím se nakrátko vrátil Židovské obci, jenže v roce 1950 ho stát znovu vyvlastnil.
Co z Hagiboru zbylo dnes
Do budovy chorobince se nastěhovalo dětské oddělení Vinohradské nemocnice, které zde působilo až do roku 2006, zatímco na místě zbořených baráků znovu vzniklo sportoviště.
V polovině devadesátých let vyrostl na části pozemků, které kdysi patřily k židovskému areálu, hotel Don Giovanni. V roce 2008 se areál po 97 letech vrátil k původnímu poslání a znovu začal sloužit starým a nemocným lidem. Otevřel se zde Domov sociální péče pro přeživší holokaustu, který funguje v historické budově i v novější přístavbě a nabízí také hospic a denní stacionář. Na sklonku života se sem vrátila i Lisa Miková, která si tu jako dívka chodila hrát a v domově se dožila sta let.
O rok později, v roce 2009, se na místo někdejšího sportovního hřiště přestěhovala rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa. Pozemky směrem ke Strašnicím zůstávaly dlouhá léta nevyužité, než na nich v roce 2020 začala růst nová čtvrť s byty a kancelářemi. Původní Hagibor dnes připomíná už jen jméno, které nová čtvrť převzala.
