Článek
Mezi tisíci vyhladovělými vězeňkyněmi v koncentračním táboře Bergen-Belsen našly britské jednotky 15. dubna 1945 také mladou ženu v pruhovaném mundúru. Zdánlivě nebyla ničím výjimečná, až do chvíle, kdy ji poznaly bývalé spoluvězeňkyně. „Bubi“ se jmenovala Anneliese Kohlmannová a nebyla obětí, ale krutou dozorkyní SS, která se do tábora dostala ilegálně kvůli lásce k vězeňkyni.
Anneliese Kohlmannová před válkou
Anneliese Kohlmannová se narodila 23. března 1921 v Hamburku. Ve čtyřech letech ji adoptovali manželé Margaretha a Georg Kohlmannovi. Otec Georg byl učitelem a svobodným zednářem zaměstnaným v domově pro svobodné zednáře, matka ji vychovávala v křesťanských hodnotách a každou neděli spolu chodily do kostela.
Po ukončení soukromé školy v roce 1938 absolvovala povinnou roční službu jako kuchařka u Německého červeného kříže. Život mladé Anneliese se zdál být naplánovaný podle tehdejších norem. Jenže realita byla složitější. Už v mládí si uvědomovala svou homosexualitu, přestože se v listopadu 1943 zasnubila s mužem.
Žádost o vstup do nacistické strany podala 16. února 1940 a byla přijata 1. dubna 1940 ve věku devatenácti let s členským číslem 8 547 312. Následující čtyři roky pracovala jako průvodčí tramvaje v Hamburku. Trpěla závažnou formou chlorózy (tehdejší označení pro anémii) a křivicemi, kvůli nimž byla v lékařské péči až do listopadu 1944. Léčil ji mimo jiné i doktor Wilhelm Redeker, bývalý vězeň koncentračního tábora.
Vstup SS dozorkyně do koncentračního tábora Neuengamme
4. listopadu 1944 byla Kohlmannová přijata do SS-Gefolge, pomocné ženské organizace SS. Absolvovala pouhý týden výcviku, během kterého jí bylo podle německé knihy Angeklagt: SS-Frauen vor Gericht v podstatě řečeno, aby se s obzvláště nešťastnými lidmi zacházelo obzvláště špatně.
Nejprve byla přidělena do Neugrabenu, pobočky koncentračního tábora Neuengamme. Tam dohlížela na ženské židovské vězeňkyně při nucených pracích jako bylo kopání protitankových příkopů a úklidové práce. Svědkové později vypovídali, že právě Kohlmannová patřila k pětici dozorkyň, které vězeňkyně obzvláště obtěžovaly.
Setkání s českou židovskou vězeňkyní
Mezi vězeňkyněmi byla také mladá česká židovka. V německých soudních dokumentech je uváděna jako Lotte Winter, v anglických zdrojích jako Helene Sommer. Narodila se v roce 1922 a pocházela z Prahy. Právě s touto ženou se dozorkyně Kohlmannová dostala do vztahu, který překračuje hranice obvyklých představ o holokaustu.
8. února 1945 byly vězeňkyně z Neugrabenu přesunuty do pracovního koncentračního tábora Hamburg-Tiefstack a s nimi i Kohlmannová. Vězeňkyně jí říkaly „Bubi“ kvůli jejímu klukovskému vzhledu. Právě v Tiefstacku se jejich vztah prohloubil.
Podle svědectví přeživších Kohlmannová nutila vězeňkyni k intimitě výměnou za ochranu, dodatečné jídlo a lepší zacházení nejen pro ni samu, ale i pro její matku, nevlastního otce a nevlastního bratra, kteří byli také vězněni. Čtrnáctiletá vězeňkyně Fini Patay to později popsala: „Měla poměr, ta Bubi měla poměr s ní, ona s ní nechtěla jít, víte, ale využívala ji.“ Lotte se nemohla bránit, odmítnutí by znamenalo smrt pro ni i její příbuzné.
Vězeňkyně Věra Fuchsová po válce popsala situaci tak, jak ji vnímaly ostatní vězeňkyně: „V Hamburku jsme měly jednu esesačku, mladou dozorkyni, kterou jsme přezdívaly Bubi. Zacházela s námi celkem slušně. Byla to hezká mladá dívka, ale později se ukázalo, že je homosexuální. Zamilovala se do jedné z našich spoluvězeňkyň. Nevím, jak daleko jejich vztah zašel, ale ta vězeňkyně tam měla matku a kvůli tomu, že ji chránila Bubi, se jim oběma dařilo lépe.“
Brutální metody dozorkyně Bergen Belsen
Kohlmannová však nebyla jen milující partnerkou. Byla také nemilosrdnou dozorkyní, o jejíž krutosti vypovídali svědkové během procesu. Bičovala vězeňkyně, dokud nekrvácely z rukou a úst. Jednou zbila těhotnou ženu tak krutě, že měla ještě týden poté opuchlý obličej. Za ukradený kousek chleba odsoudila vězeňkyni k nejméně třiceti ranám holí.
Jak uvedla jedna z přeživších, Marianne Braunová: „Kohlmannová si zřejmě myslela, že se ji chystám urazit, a udeřila mě asi třicetkrát kusem dřeva do obličeje, na hlavu, na ruce, paže a na boky.“
Dozorkyně Maria Borowska však svědčila o výrazném vzorci v Kohlmannové chování. Starší ženy fyzicky zneužívala, zatímco mladým ženám poskytovala výhody výměnou za sexuální služby. Přeživší vzpomínají, že Kohlmannová „často přicházela v noci na návštěvu a odcházela za úsvitu“ a že spala s českou vězeňkyní v barácích. Šlo však o vztah založený výhradně na moci dozorkyně nad životem a smrtí vězeňkyně.
Anneliese Kohlmannová (první zprava) po zatčení v Bergen-Belsenu. Má špatně padnoucí uniformu, při zatčení se převlékala za židovskou ženu.
Převlek SS dozorkyně za vězeňkyni Bergen Belsen
7. dubna 1945 byl koncentrační tábor Tiefstack uzavřen a vězeňkyně se převážely do Bergen-Belsenu. Kohlmannová doprovázela transport a po předání vězeňkyň 8. dubna požádala velitele tábora Josefa Kramera, zda může zůstat a mluvit se svou „sestřenicí“ Lotte. Kramer to odmítl.
Kohlmannová se nevrátila na svou pozici. Místo toho odjela do Hamburku, kde se podle vlastního svědectví setkala s Willy Brachmannem. Tento muž utekl z koncentračního tábora Auschwitz a byl zasnouben s Lotte. Oba se rozhodli společně dostat zpět do Bergen-Belsenu. Téhož dne se jim podařilo vloudit do tábora. Kohlmannová si oblékla vězeňský stejnokroj a začala žít jako vězeňkyně po boku Lotte.
Zatčení Kohlmannové britskými vojáky
Britské jednotky osvobodily Bergen-Belsen 15. dubna 1945. Kohlmannová dva dny úspěšně předstírala, že je vězeňkyně, dokud ji 17. dubna nepoznaly bývalé spoluvězeňkyně z Hamburku. Jak vzpomínala Věra Fuchsová: „Po osvobození Bergen-Belsenu jsme najednou objevily mezi sebou Bubi v pruhovaném vězeňském obleku. Co s ní? Zacházela s námi dobře, ale byla to přece jen esesačka. Starší z nás nakonec poslala jednu dívku za anglickým velitelem, aby ho informovala.“
Po zatčení byla spolu s ostatními dozorci nejprve nucena kopat hromadné hroby pro tisíce obětí tábora. Tyto scény zdokumentoval fotograf George Rodger pro magazín Life – jeho snímky Kohlmannové nakládající mrtvoly z nákladního vozu se staly jedněmi z nejznámějších fotografií holokaustu.
Poté byla převezena do věznice v Celle, kde čekala na soud. Při výslechu 9. června 1945 přiznala svůj návrat do Bergen-Belsenu kvůli Lotte. Uvedla, že tam žila jako vězeňkyně až do zatčení a že měla během zásnub sexuální vztahy s ženami. Zmínila také podobné homosexuální vztahy jiných dozorkyň, například Irmy Grese v Osvětimi. Svou motivaci vysvětlovala touhou pomoci Lotte a slibem, že ji česká děvčata vezmou po válce do Prahy.
Soudní proces s dozorkyní Kohlmannovou
Proces proti Kohlmannové se konal 16. května 1946 před britským vojenským tribunálem v Lüneburgu. Byla obviněna z týrání vězeňkyň ze spojeneckých států. Při zahájení procesu se prohlásila za nevinnou.
Kohlmannová se bránila slovy: „Přiznávám, že jsem je občas bila, když udělaly něco špatného, ale raději chtěly být bity mnou než velitelem… Přišla jsem neoficiálně a bez povolení do Bergen-Belsenu, protože jsem chtěla pomoci Lotte W. Ona a ostatní česká děvčata slíbila, že mě vezmou s sebou do Prahy.“
Protokolované výslechy vězeňkyň ji však obviňovaly z opakovaného bití a perverzního sexuálního chování. Vypovídali také Brachmann (snoubenec Lotte) a Kohlmannová matka. Přes závažnost obvinění byla odsouzena pouze ke dvěma letům vězení. Soud zohlednil její krátkou službu u SS a mladý věk.
Život dozorkyně po koncentračním táboře
Trest si odpykala ve věznici Fuhlsbüttel v izolační cele, protože byla považována za lesbičku. Po propuštění žila v Hamburku, kde podle dostupných informací několik let pracovala jako prostitutka, později jako řidička nákladního vozu.
V roce 1965 se přestěhovala do Západního Berlína se svou partnerkou, která byla během nacistické éry pronásledována kvůli židovskému původu. V Berlíně-Charlottenburgu našla zaměstnání jako kuchařka v nemocnici v Berlin-Zehlendorfu, kde 17. září 1977 zemřela na svém pracovišti ve věku 56 let. Nikdy se nevdala, neměla děti a neexistují žádné důkazy, že by kdy uznala vinu za své činy.
Divadelní hra Under the Skin o holokaustu
Příběh Anneliese Kohlmannové se stal základem pro divadelní hru Under the Skin izraelského dramatika Yonatana Calderona, která měla premiéru v roce 2013. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách. V koncentračních táborech ve 40. letech a v Tel Avivu roku 1991, kdy německá novinářka navštěvuje přeživší holocaust.
Sexuální nátlak v koncentračních táborech
Příběh Kohlmannové a české vězeňkyně dokumentuje jeden z typů sexuálního vykořisťování během holokaustu. Podle nadace Heinricha Bölla byl tento typ zneužívání během holokaustu běžný. Muži i ženy mezi dozorci znásilňovali vězeňkyně nebo je nutili k sexu výměnou za jídlo, léky a bezpečí.
Se svými životy v sázce byly vězeňkyně zoufalé a snažily se zachránit sebe i své blízké. Přeživší Edith Krausová v roce 1994 vzpomínala: „Ano, mohly jsme se ptát, proč si vybrala trpět s námi a snášet vši, infekce a nesnesitelné životní podmínky, když nemusela. Ale pak jsem si myslela, že pravděpodobně milovala Lotte tak moc, že odmítla být od ní oddělená, i za takovou cenu.“ Krausová však interpretuje Kohlmannové jednání z odstupu padesáti let, takže její pohled nemusí odpovídat tehdejší realitě.
Česká židovka, ať už se jmenovala Lotte Winter či Helene Sommer, přežila válku a zemřela v roce 2010. Během procesu s Kohlmannovou nevypovídala, takže její verze událostí zůstává neznámá. Kohlmannová byla dozorkyní pouze pět měsíců, ale stačilo to k zápisu do soudních archivů.
