Josef Větrovec přežil koncentráky, zavrhl matku, ta si vzala život. Mrtvý seděl u stolu několik dní

Josef Větrovec se narodil 5. března 1922 v Plzni, v dělnické čtvrti Petrohrad, která byla už od konce 19. století domovem hlavně továrních dělníků a železničářů. Otec František pracoval jako krejčí-fazonér, matka si vydělávala jako posluhovačka. Rodina žila ve skromném bytě ve Sladkovského ulici a potýkala se s takovou chudobou, že podle jeho pozdějších vzpomínek někdy nebylo ani na chleba. Nešlo přitom jen o nouzi samotnou. Nesl si z ní i pocit studu, který v něm zůstal po celý život.

I přes tyto podmínky zvládl měšťanskou školu a vyučil se kovomodelářem a strojním zámečníkem ve Škodovce. A právě tam se začal vidět jako jeden z dělníků, člověk z továrny, který patří k ostatním a spoléhá na soudržnost vlastní party. Hrál závodně házenou, zapojil se do spolku dělnické mládeže Kovodělník a do recitačního kolektivu Reckov. Na jeviště se poprvé postavil už jako devítiletý ochotník a divadlu zůstal věrný po celý život.

Než se stal hercem, kterého si lidé pamatují po hlase, byl mladý plzeňský dělník, který nenáviděl nacisty a věřil v odpor. Po okupaci se zapojil do odboje a pomáhal šířit ilegální letáky. V roce 1943 ho zatklo gestapo. Po výsleších skončil v Malé pevnosti v Terezíně. Do věznice dorazil 8. května 1943 v pět hodin odpoledne. Zavřeli ho do cely, kde bylo kromě něj dalších čtyřiašedesát lidí. Podmínky později popsal: „Byl tam jeden turecký záchod a jeden vodovod, takže když nás zavřeli, mohl jste zaseknout nůž do vzduchu.“

V Malé pevnosti zažil brutální násilí dozorců. Vzpomínal na dobu u takzvaného Storchkommanda, kde vězni dělali nejhorší práce a kde dozorci zabíjeli lidi doslova pod hradbami: „Řádili Kunze i Neubauer. Pod šancemi, kde byl fekální potok, kde je teď národní hřbitov, ubíjeli Židy.“ Dodal, že měl „štěstí“, že ho nepřidělili k zednické káře, na níž se vozila hlína, protože tam podle něj vybrali vždy jednoho vězně a umlátili ho, zatímco ostatní ho potom zasypávali hlínou. „Trvalo to někdy hodiny a bylo slyšet strašný křik a bylo to zoufalé.“

Ukládaly se mu do paměti ale i chvíle, které působily skoro normálně a právě proto byly těžké pochopit. Popisoval práci mimo pevnost, v koželužně v Želeticích, kde se našli lidé ochotní dát vězňům cigarety nebo kousek jídla. Vyprávěl také o jedné neděli, kdy je esesák Neubauer nechal zalévat zahrádku, pak jim poručil vyčistit boty a nechal je chvíli oddechnout. Neubauerova žena jim nalila kořalku. „Paní Neubauerová nám dala napít kořalky v čisťounkém pokojíčku, samé dečky, idylka.“ Ten kontrast – čistý pokoj, dečky, sklenička kořalky, a pár metrů odtud tábor smrti – v něm zůstal celý život. Večer se v cele recitoval Wolker a Halas, zpívaly se Ježkovy písničky a mluvilo se o politice. „Dnes se na to dívám tak, že to byla zoufale krásná odvaha, co jsme dělali.“

Po 75 dnech v Malé pevnosti ho 22. července 1943 převezli do Buchenwaldu. Tam zůstal až do dubna 1945. Ještě před příchodem americké armády převzali vězni kontrolu nad táborem. Po návratu domů o tomhle období téměř nemluvil ani s nejbližšími, ale následky si nesl až do stáří. Jeho dcera říká: „Občas mi řekl, že mívá šílené sny. Měl je až do pozdějšího věku. Najednou v noci křičel a probudil se hrůzou.“ A dodává: „Teď to řeknu velice tvrdě, ale lidé takhle poznamenaní koncentráky by snad ani neměli mít děti.“

Zároveň připomíná, že ne všichni spoluvězni na něj vzpomínali s obdivem. „Prý byl prospěchář a na rozdíl od ostatních měl vždycky co jíst.“ Přesto se s nimi stýkal celý život a ještě po jeho smrti se jeden z bývalých spoluvězňů ptal, kde má hrob.

Po válce už se ve třiadvaceti letech nevrátil zpátky do továrního provozu, ale zamířil k divadlu. Založil soubor Divadlo naší doby '45 a brzy poté nastoupil do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeho první manželkou byla Margot Anzenbacherová, Židovka, která prošla koncentračními tábory stejně jako on. Seznámili se krátce po válce, v době, kdy se pořád ještě žilo ve stínu přežití a kdy se zároveň, a to velmi rychle, začaly počítat i postoje ke straně. Byli spolu sedm let.

Rodinné vztahy nebyly klidné. Když se v roce 1946 narodila jeho dcera Jitka, přišla se na ni podívat jeho matka a pronesla větu, která rodinu poznamenala: „To dítě do roka zemře.“ Podle toho, co později vyprávěla jeho dcera Jitka, právě po této scéně její otec se svou matkou úplně přerušil kontakt a už se k ní nikdy nevrátil. Matka se ještě snažila situaci napravit, byla ale odmítána a zůstala sama. Podle rodiny to psychicky neunesla a v září 1953 ukončila svůj život skokem do řeky Radbuzy u Kalikovského mlýna, bylo jí devětapadesát let.

„Kdepak, to ne,“ odpověděla Jitka na otázku, jestli ho matčina sebevražda pronásledovala. Dodává, že její otec měl právě tu větu své matce za zlé a že tím pro něj jejich vztah – vztah mezi ním a jeho matkou – definitivně skončil. Doma se o jeho rodičích vůbec nemluvilo, nejezdilo se jim na hrob a ani ona sama neví, kde jsou pochovaní. „To je černá díra.“

„Otec byl velmi svérázný ve vztahu k rodině a nešlo pouze o mě, například ani se svými sestrami se nestýkal.“ Dodává: „Není přece možné, aby mu všichni z nejbližšího okolí ublížili, takže všechny odvrhl.“

V období normalizace zastával funkce v komunistické straně. Podle jeho dcery byl členem městského výboru KSČ v Praze a seděl v ideologické komisi, což ona sama nesla těžce: „Byl členem městského výboru KSČ v Praze a neměla jsem radost, že seděl v ideologické komisi.“ Přesto zásadně odmítá představu, že by udával kolegy nebo jim vědomě bránil v práci: „Pochybuju, neměl to v povaze. Urvat dobrou roli, to ano, ale aby někomu podrazil nohy nebo někoho prásknul, tomu nevěřím.“

V sedmdesátých a osmdesátých letech byl viditelnou tváří kultury, věrný straně, člověk s funkcí. Po roce 1989 se právě tohle otočilo proti němu. Byl kritizovaný jako „protagonista režimu“ a nesl to jako osobní křivdu. Jeho dcera připomíná: „Několika lidem pomohl najít práci či bydlení, ale o tom se už nemluvilo.“ Zmiňuje i to, že když se po vězení vrátil Mejla Hlavsa z Plastic People, dal mu práci a napsal mu posudek.

„Všechno dobré bylo rázem zapomenuto a všechno špatné zdůrazněno,“ říká jeho dcera. Podle ní ho polistopadová doba psychicky zlomila. Měl pocit, že všechno dobré je pryč a že lidi vidí už jen nálepku.

Tohle není snaha ho omlouvat. Je to popis člověka, který byl celý život přesvědčený komunista, věřil v dělnickou třídu, v řád, v partu, a na konci života se z něj v očích části publika stal symbol režimu. A protože byl hrdý a tvrdý, nenesl to lehce.

Diváci si Josefa Větrovce často spojují především s předsedou JZD Karlem Mrázkem ze seriálu Chalupáři, což byla jeho nejsledovanější televizní podoba. Natáčení v létě 1975 ve Višňové u Příbrami zanechalo vzpomínku, která mezi lidmi kolovala ještě mnoho let, ačkoli šlo o epizodu z jediného dne. Štáb přes noc napustil rybník a nechal do něj dovézt kapry, protože je potřeboval pro záběr. Ráno byla voda téměř bez ryb. Větrovec to později komentoval slovy: „Ti lidé z Višňové je prostě za tmy všechny vychytali a odnesli.“ Obyvatelé obce se proti tomu bránili, nechtěli, aby se o nich říkalo, že okradli televizní natáčení, jenže ta historka si dál žila vlastním životem.

Chalupáři jsou spojeni také s jeho vztahem ke kolegovi Josefu Kemrovi, který ovšem nebyl jednoduchý. Oba byli výrazné povahy a zároveň stáli každý na opačné straně světonázoru. Větrovec byl oddaný komunista. Kemr byl hluboce věřící člověk, který komunisty nesnášel. Vypráví se, že kdykoli Větrovec při pauze začal chválit „práci soudruhů v SSSR“, Kemr okamžitě vybuchl. Tyto střety se odehrávaly tak často, že štáb byl zvyklý poslouchat je jako součást dne, a pokud se jednou za den nepohádali, působilo to nezvykle. V takových chvílích se ostatně ukazovalo, proč kolegové Větrovcovi říkali Větrák – když zvýšil hlas, bylo to slyšet všude.

Rodinné zázemí Josefa Větrovce nebylo jednoduché, a to dlouhodobě. „Náš vztah nebyl nejšťastnější a myslím, že ne mojí vinou,“ říká jeho dcera. V dětství se s ním vídala dvakrát do roka, vždy jen na narozeniny nebo o Vánocích. Sbližovat se začali až mnohem později, když měla vlastní děti a on po smrti své poslední partnerky žil sám. „Nemůžu tedy jako jiné děti mluvit o šťastném dětství s tatínkem.“

Podle jejího vyprávění nešlo o jednorázovou hádku, ale spíše o trvale chladnější odstup. Větrovec měl v průběhu života několik vztahů – manželských i bez sňatku – které se po několika letech neustále rozpadaly. Poslední dlouhodobé zázemí našel u partnerky, s níž zůstal až do její smrti v roce 1995. Poté zůstal sám.

Dcera přitom popisuje i jinou stránku jejich vztahu. Vzpomíná na dovolené, které spolu trávili, a na pobyty v Praze, během nichž jí otec připravil program – divadlo, výstavy, rozhovory o tom, co viděla a slyšela. „Knih mi dával tolik, že mě tím ovlivnil na celý život.“ Tyto chvíle však střídaly prudké výbuchy. Pamatuje si setkání na Šumavě, kdy na ni doslova křičel přes celou krajinu, že je „nesnesitelný parchant“. Podle ní k němu tyto náhlé změny nálad patřily od mládí až do stáří.

Ve stáří působil tvrdě a chtěl mít věci kolem sebe pod kontrolou. Nepřestal pracovat, i když by si jiný v jeho věku řekl, že už má nárok na klid. Měl rád dobré jídlo, alkohol a cigarety. Denně vykouřil kolem šedesáti cigaret, k tomu pil gin i gruzínský koňak. Vstával brzy, většinou kolem páté ráno. Uvařil si kávu, zapálil si, sedl ke stolu a dlouho kašlal. Pro něj to byl zkrátka začátek dne. Teprve potom se pouštěl do práce na chalupě.

Bavilo ho vařit složitá jídla. Připravoval například švédské roštěnky na kapary ve smetanové omáčce nebo drobné knedlíčky do polévky podle francouzského receptu, o němž jeho dcera říká, že byl tak náročný, že „se to ani nedá popsat“. Byl nesmírně šikovný. Opravil elektriku, spravil, co bylo potřeba, a doma muselo všechno sedět přesně, jak chtěl. Běžné věci jako praní, úklid nebo nákup ale nechával na ženách kolem sebe a později na vlastní dceři.

Po roce 1989 se postupně začal stahovat z veřejnosti. V médiích téměř nevystupoval, lépe se cítil na chalupě na Kokořínsku než v Praze. Byl třikrát ženatý, měl jedinou dceru a dožil se role dědečka i pradědečka. Až do vysokého věku řídil. Jezdil Wartburgem, který měl „na příděl“, později Ladou a nakonec Citroënem, o němž říkal, že ho stál „jako pět jiných“. Za volant usedal téměř do svých osmdesáti let.

Ve stáří se potýkal se zdravotními potížemi. Prodělal plicní embolii, měl lehčí cukrovku a opakovaně musel do nemocnice. Na Vánoce si ho dcera ještě jednou vzala domů, po svátcích se ale vrátil zpět do péče lékařů.

Zemřel doma, vsedě u stolu. Dcera popsala jeho odchod slovy: „Nakonec doma za stolem. V klidu. Pěsti měl na stole, takže zemřel klidně. A protože se svítilo, zemřel asi večer.“ Jeho tělo našla pečovatelská služba, které se nedařilo dovolat. „Mrtvý byl už několik dní,“ uvedla dcera. Oficiálním datem úmrtí je 11. únor 2002. Bylo mu 79 let, k osmdesátým narozeninám mu zbýval méně než měsíc.

Přál si tichý odchod. Nechtěl mít pohřeb a přál si jen jednoduchý hrob na hřbitově ve Střešovicích, nedaleko bytu, kde žil. Bez fotografie, s prostým označením, že byl český herec. „Nepřál si mít na pomníku fotografii a nepřál si ani pohřeb, proto žádný nebyl.“ Jeho dcera vzpomíná, že při ukládání popela plakala nahlas. Přes všechny rány mezi nimi věděla, že z jejího života tím okamžikem zmizelo něco nevratného. „Určitě do mě vložil něco dobrého – vnímavost, smysl pro partu, radost ze života.“ A také: „Mám celoživotní pocit, že jsem pro něj byla zklamání. A pro mne je zklamání, že jsem jediné dítě, o které nestál nebo jen tehdy, kdy chtěl on sám.“

Zdroje: super.cz, idnes.cz, idnes.cz, kampocesku.cz