43 let manželství Marka Ebena a Markéty: „Každý má v životě nějaký kříž.“ Dnes žijí v ústraní

Poprvé se potkali na pražské konzervatoři, kde studoval i Marek. Markéta chodila o dva ročníky níže. Měla černé vlasy, zářivé oči a herecký talent, kterému se jen málokdo vyrovnal. Kolegyně i kolegové jí ten dar záviděli. V osmdesátých letech patřila mezi nejkrásnější české herečky.

„Kupodivu uháněla ona mě, a já se jí docela bál. Byla to taková sopka a nevěděl jsem, jak by to s mojí tichou povahou šlo dohromady. Ale líbila se mi hrozně,“ vzpomínal Eben na začátky vztahu. Založil tehdy kapelu a Markétu si vzal jako zpěvačku. Netušil, jaký osud je čeká.

Marek vyrůstal v umělecké rodině. Jeho otec Petr Eben byl známý skladatel, strýc Ilja Hurník se hudbě věnoval také. Když se s Markétou seznámil, měl už za sebou několik filmových rolí. Nejznámější byla postava Válečka ze seriálu Kamarádi, kterou hrál jako dvanáctiletý kluk. Markéta mezitím dokončila konzervatoř a v roce 1981 nastoupila do kladenského Divadla Jaroslava Průchy.

„Dostala scénář, vytrhala si své stránky a zbytek jí byl fuk. Divil jsem se, jak to může hrát, ale ona byla herečka od boha. Nikdy nad rolemi moc nepřemýšlela a pak je zahrála báječně. Toho jediného je mi líto, toho talentu. Ve své generaci vůbec neměla konkurenci,“ zavzpomínal později Marek na herecký dar své ženy. „Dodnes nedokážu pochopit, že jsem se zrovna já mohl tehdy Markétě líbit,“ přiznával s obdivem k ženě, která byla v době svatby na vrcholu slávy.

Vzali se v roce 1982 a společně natáčeli písničky pro děti, účinkovali v divadle. O tři roky později si zahráli hlavní role v romantickém filmu Tvář za oknem. Tehdy jim bylo sedmadvacet a pětadvacet let. Zdálo se, že před nimi leží slibná budoucnost.

Jenže štěstí netrvalo dlouho. Po prodělané chřipce se u Markéty objevily vážné zdravotní komplikace. Nejprve zánět srdečního svalu, pak tuberkulózní nález na plicích. Vzápětí otěhotněla. Jejich dcerka Terezka se narodila předčasně v sedmém měsíci a za několik dní zemřela. O této tragédii později napsala v knize Na houpacím koni jejich blízká přítelkyně Světlana Nálepková, právě ona Marka a Markétu kdysi dala dohromady.

Ztráta vytoužené dcerky Terezky zasáhla mladý pár nesmírně tvrdě. Ještě nestačila odeznít bolest nad smrtí miminka a přišla další tragédie.

Bylo to v den Markétiných šestadvacátých narozenin v roce 1986. Manželé odpočívali večer doma u televize. Najednou se jí začal obraz mlžit, hlava ji rozbolela tak silně, až křičela. Pak ztratila vědomí. Marek ji odvezl do nemocnice v domnění, že něco špatného snědla. Druhý den ráno mu lékaři sdělili šokující zprávu: mozková příhoda, ucpaná céva, příčina neznámá. A málo šancí na přežití. Markéta zůstala v bezvědomí sedm týdnů.

Absurditu situace dokresluje i jeho vzpomínka na nemocniční prostředí: „Představte si situaci: na lůžkách oddělených plentami čtyři lidé v bezvědomí zápasí pod lékařským dohledem o život, a jedna ze sestřiček slaví v koutě narozeniny, na stolcích na nástroje chlebíčky a kafe… Moje žena byla z pacientů jediná při vědomí, rozprávěli jsme a dívali se na televizi. Byl to hezký večer, takový mejdan na rozhraní života a smrti.“

Sedm týdnů bojovala o život v kómatu. Když se probrala, byla ochrnutá nejen v obličeji, ale i na těle. Půl roku za ni dýchaly umělé plíce. Od té doby je na invalidním vozíku.

Markéta se musela učit vše od začátku. Mluvit, jíst, pohybovat se. Trvalo to skoro rok a Marek ji pravidelně vozil trabantem do tří set kilometrů vzdálené Karviné na rehabilitace.

„Nejhorší byl začátek, oba nás to zastihlo absolutně nepřipravené, bez varování, vůbec nás nenapadlo, že by nás něco takového mohlo potkat,“ přiznal bavič. První cesty s vozíkem na veřejnost byly náročné: „Když pak vyjedete poprvé s vozíkem na ulici a oba dva jste mediálně známí, tak je to taková malá pouliční senzace. Když s ním vyjedete popáté, už vám to tak nepřijde, když s ním vyjedete popadesáté, tak se to dá velmi slušně vydržet, a když s ním vyjedete po pětitisící, tak už ani nevíte, že ten vozík vezete.“

Nejhorší to bylo samozřejmě pro Markétu, ale podle jejího muže patří k nesmírně statečným lidem, kteří dokážou zvládnout i to nezvládnutelné. „Situace je taková, jaká je. Musíte to přijmout. Je to kříž, ale každý má v životě nějaký kříž.“

O rozvodu Marek nikdy neuvažoval. Jeho katolická víra mu v tom byla oporou i závazkem: „Když jste církevně oddáni a jste praktikující katolík, není to legrace. Manželský svazek je uzavřen opravdu na celý život. Pro mě je manželství svátost, za Markétu budu vždy bojovat,“ vysvětlil před lety svůj postoj.

„My, Ebenovi, se nerozvádíme. U nás v rodině to nikdy nikdo neudělal. A Markéta je ta jediná pravá,“ zdůraznil moderátor.

Zároveň otevřeně mluvil o tom, že po tolika letech péče o nemocnou ženu se bojí, aby ho neopustily síly a nepodlehl svodům jiné ženy. „Já se modlím, aby to pokušení nepřišlo. Ne náhodou se o něm píše v otčenáši. Ta modlitba není zas tak dlouhá a věta ›neuveď nás v pokušení‹ v ní je… Ze svých kamarádů bych ale horko těžko spočítal na prstech jedné ruky manželství, která vydržela. Většinou to jsou druhé nebo třetí pokusy. Nikdo není superman a nemůže s lehkým úsměvem na tváři říct: ›To se mi nemůže stát.‹ Všichni máme nějaký podvěsek mozkový, který může zešílet. Já jen doufám, že mně se nic takového nepřihodí. To by mi bylo líto,“ přiznal upřímně v rozhovoru.

Přes všechny těžkosti a obětavou péči o ženu se moderátor nebál přiznat lidské slabosti: „Nejsem ideální partner. Pomáhám hanebně málo, vlastně obstarávám jen nákupy. Kdyby někdo zavolal mé ženě, tak by mu řekla dlouhý seznam všech špatných věcí, které provádím, jak jsem neschopný, nebo že doma neumyji ani nádobí.“

Největší obdiv ale patří samotné Markétě. Světlana Nálepková o ní napsala: „Markéta se ze své schoulené polohy v kolečkovém křesle pořád směje. Je to ona, která tahá Marka z depresí, je to ona, která si nepřipouští žádné špatné nálady a ukazuje nám smysl a radosti bytí. Je téměř soběstačná, sama se nají, sama se na umělohmotném křesílku ve vaně umyje.“

„My jsme si už tak zvykli, že postižení vůbec nevnímáme. A já si občas stěžuji na úplné pitomosti. Třeba na trombózu v lýtku, kdy jsem musel nosit stahovací punčochu. Když jsem si Markétě postěžoval, tak se začala opravdu hodně srdečně smát,“ popsal domácí atmosféru charismatický moderátor.

Že zůstali bezdětní, Marka Ebena dodnes trochu trápí. Nejsmutnější je to o svátcích. „Svízel spočívá v tom, že to člověk musí dělat taky. Když máte děti, tak se to ještě jakž takž snese, je to taková hra pro ty děti, že tatínek zničehonic začne běhat po bytě s klackem, a pokud má malého synka, jsou alespoň dva a může to být roztomilé. Ale opravdová tragédie je, když je vám šedesát a doma je jen vaše manželka, které je padesát osm,“ povzdechl si před lety nad velikonočními zvyky.

„Ale znáte to, každý má něco, no a my zrovna tohle,“ shrnul prostě situaci.

V roce 2002 postihly Prahu povodně. Výtah v jejich domě nefungoval a manželé bydleli ve čtvrtém patře. Marek potřeboval odjet na natáčení, ale Markéta nemohla bez výtahu z bytu ven. Uvědomili si, že potřebují bezpečné útočiště pro případ podobných krizí. Rozhodli se proto vybudovat bezbariérový dům poblíž Karlových Varů, kde Marek každoročně moderuje filmový festival. Dokud na to měli peníze a energii, chtěli mít místo, kde se nebudou muset bát dalších povodní nebo havárií výtahu.

Měl to být jen víkendový dům, ale Markéta tam nakonec zůstala natrvalo. Podle Ebena do Prahy najíždí už jen sporadicky. V malé vesnici si může vyjet na elektrickém vozíku, vzít si psa a strávit venku klidně i půl dne. To by v hlavním městě nešlo. Marek dojíždí za prací, ona zůstává v klidu a přírodě.

Na společenské akce Markéta dojíždí jen zřídka. Většina večírků se odehrává vestoje, což pro vozíčkáře znamená nepříjemný výhled jen na záda a pozadí ostatních hostů. „To vás pochopitelně příliš neuspokojí, a tak ji na večírky většinou dostávám jen těžko,“ vysvětlil kdysi moderátor.

Marek Eben a Markéta Fišerová jsou spolu od roku 1982. Jejich manželství poznamenala ztráta dítěte i mrtvice, která Markétu připoutala na vozík. A přesto jejich vztah trvá už víc než čtyři desetiletí.

Zdroje: zivotvcesku.cz, idnes.cz, zeny.iprima.cz, tn.nova.cz