Jan Hartl zmizel z veřejnosti: Smrt lásky ho zdrtila, děti vychovává sám. Charisma mu ale zůstalo

Jan Hartl se narodil 12. září 1952 v Praze. Již v dětství navštěvoval dramatický kroužek na Lidové škole umění a v průběhu studií na gymnáziu v Hellichově ulici vystupoval ve školních inscenacích. V té době rovněž hostoval v Divadle za branou. Po absolvování DAMU v roce 1975 nastoupil do Realistického divadla, kde zahájil svou profesionální kariéru.

Během studií se seznámil s herečkou Milenou Steinmasslovou. Společně si zahráli v seriálu Muž na radnici. Jejich partnerský vztah po několika letech skončil. Podle lidí z okolí šlo o citové pouto, které oba hluboce prožívali, ale které se rozpadlo v důsledku rozdílných životních cest. Pro Hartla šlo o první zásadní citovou ztrátu.

V dalších letech se Hartl sblížil s herečkou Veronikou Žilkovou a navázali partnerský vztah. Jejich známost trvala čtyři roky a podle slov Žilkové uvažovali i o svatbě. Vztah nakonec skončil a Hartl se k této epizodě svého soukromí veřejně nevyjadřoval. Blízcí herce naznačují, že ukončení vztahu pro něj bylo bolestné, ale nikdy veřejně nedal průchod negativním emocím. Přesto se podle některých kolegů změnil, ještě více se uzavřel a začal se věnovat výhradně práci.

Sám Žilkovou dlouhá léta údajně míjel bez pozdravu i slova. Tento rozchod pro něj znamenal víc než jen konec vztahu, podle lidí z jeho okolí to byla rána, která v něm zanechala hlubokou nedůvěru. Po této zkušenosti se vztahům spíše vyhýbal a soukromý život si začal chránit s ještě větší rezervovaností.

Právě v této době se Hartl začal naplno soustředit na hereckou práci, která se pro něj stala nejen profesí, ale i způsobem, jak se vyrovnávat s vnitřním napětím. Filmově debutoval v roce 1974 ve snímku Jáchyme, hoď ho do stroje!. Větší prostor dostal v komedii Holky z porcelánu jako zakřiknutý instalatér Tomáš.

Diváci si ho pamatují z filmů Tajemství hradu v Karpatech (1981), Anděl s ďáblem v těle (1983), Vesničko má, středisková či Konec starých časů. Hartl se typově uplatňoval v rolích intelektuálů, učitelů a umělecky zaměřených mužů, například ve filmech Dívka s mušlí, Dobré světlo nebo Stupně poražených. Jeho postavy často působily introvertně, s jemným smyslem pro humor a melancholii, která jim dodávala hloubku.

Zásadním milníkem byl film Golet v údolí, kde ztvárnil postavu otce v uzavřené židovské komunitě. Právě za tuto roli získal svou první nominaci na Českého lva. V roce 2018 si pak prestižní cenu odnesl za vedlejší roli ve filmu Zlatý podraz.

Později se herec seznámil s psychiatričkou Olgou Škopkovou, s níž uzavřel manželství a měl dvě děti, Kláru a Prokopa. Svůj vztah si pečlivě chránili před veřejností a Hartl o něm mluvil jen výjimečně. Manželství podle kolegů patřilo k těm harmonickým bez zbytečné okázalosti.

Po té, co jeho žena onemocněla rakovinou a zemřela, se herec zcela stáhl z mediálního prostoru a zaměřil se na rodinu a divadelní práci. Podle lidí z okolí v sobě Jan Hartl bolest dusil. Stal se ještě uzavřenějším než dřív, ale zároveň neuvěřitelně obětavým otcem. I přes hluboký smutek nezanevřel na život, snažil se být oporou pro své děti, i když mu samotnému se půda pod nohama propadala.

Ztráta životní partnerky byla pro Hartla zlomová. Zůstali na všechno sami, on a dvě děti. Přátelé z divadelního prostředí vzpomínají, jak se v té době změnil: z uzavřeného, ale usměvavého kolegy se stal zamlklý a soustředěný muž, který veškerou svou energii věnoval dětem a herectví. Jeho bolest nebyla okázalá, projevovala se klidem, který nikdy úplně nezmizel.

Po úmrtí manželky žije se svými dětmi v domě na okraji Prahy. Veřejně vystupuje výjimečně, například na předávání cen Český lev v roce 2019. Přesto zůstává aktivní v divadle. Dlouhodobě působí v činohře Národního divadla a v Divadle Viola. Jeho hlas je známý i z audioknih a rozhlasových pořadů.

I přes těžké životní ztráty zůstal pro divadelní publikum jménem, které vzbuzuje respekt. Na jevišti působí jistě, přesto civilně. V postavách, které ztvárňuje, dokáže propojit herecký minimalismus s hlubokým vnitřním prožitkem. Nehledá efekty, ale autenticitu. Jeho styl je klidný a přesný, založený na práci s detailem a promyšleným výrazem. V divadle působí přirozeně a s vnitřní koncentrací, která není založená na vnějším dojmu.

Po DAMU působil do roku 1988 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, v sezóně 1989/90 přešel do Divadla na Vinohradech a v roce 1990 do Divadla za branou II, kde působil do roku 1995. Od roku 1997 je členem Činohry Národního divadla, kde ztvárnil řadu významných rolí včetně Fausta. Často se objevuje i v literárních večerech v Divadle Viola a Lyra Pragensis.

Kromě zmíněných ocenění získal Hartl také uznání za práci v rozhlase. Svým hlasem propůjčil život řadě postav v rozhlasových hrách i audioknihách. V oboru je známý svou pečlivostí a respektem k textu. Je jedním z mála herců, kteří dokážou pomocí hlasu vystihnout vývoj postavy i její emoce.

Hartl je známý také z televizních seriálů, například Muž na radnici, Plechová kavalérie, Přítelkyně z domu smutku, Život na zámku, Hotel Herbich či Četnické humoresky. Objevil se i v televizních pohádkách a inscenacích jako Vltavská víla, Ať přiletí čáp, královno! nebo Zvon Lukáš. V rozhlase a audioknihách patří k vyhledávaným interpretům.

V roce 2012 si zahrál otce malého Matyáše ve filmu Modrý tygr. Jeho postava tichého botanika připomínala hercovu vlastní povahu. Zdrženlivého a soustředěného muže, který spíš přemýšlí, než mluví. Sám Hartl v rozhovoru pro Deník.cz uvedl, že právě práce s dětmi a zvířaty ho na tomto natáčení naplnila zvláštní radostí a návratem k fantazii.

Ve výjimečných rozhovorech se Hartl vyjadřuje jako zamyšlený pozorovatel doby. V rozhovoru pro Deník.cz kritizoval zrychlený svět, který podle něj ztrácí schopnost věnovat se souvislostem. Vadí mu také pokles úrovně filmů pro děti a úpadek fantazie v moderní tvorbě.

Podle něj herectví není jen výkon na jevišti, ale především vnitřní proces a hledání, které začíná u představivosti. Právě té se podle Hartla v dnešní době dostává méně prostoru než dříve. Z jeho výpovědí vyplývá, že stále věří v sílu umění, i když mu současná realita často nedává důvody k optimismu.

Ve vzpomínce na Jana Wericha říká: „Nemáme žádnou zprávu o tom, že by lev nebo žirafa měli fantazii. My máme fantazii.“ A právě tato schopnost podle Hartla rozhoduje o lidskosti a hloubce prožitku.

Jan Hartl patří k nejvýraznějším hercům své generace. Jeho filmová, televizní a divadelní tvorba oslovuje diváky dodnes. Ačkoli se po rodinné tragédii uchýlil do soukromí, zůstává respektovanou osobností českého kulturního prostoru. Na divadle i v rozhlase nadále představuje své herecké umění, tiché, soustředěné, důsledné.

Zdroje: zeny.iprima.cz, tvguru.cz, csfd.cz, denik.cz