Článek
Když se Andrea Čunderlíková před třemi lety objevila na pohřbu Josefa Abrháma, mnozí si hned vzpomněli na legendární milostný příběh doktora Blažeje a sestřičky Iny ze seriálu Nemocnice na kraji města. I dnes, ve svých sedmdesáti třech letech, ji lidé nejčastěji vnímají jako nemluvnou sestřičku, přestože její skutečné povaze je tahle role na hony vzdálená.
Andrea je totiž temperamentní žena, která je pravým opakem tiché Iny Galuškové, jež mluvila jen, když musela. Sama Andrea je natolik komunikativní, že její manžel ji občas musí prosit o chvilku ticha.
Filmové začátky Andrey Čunderlíkové
Do filmu se dostala náhodou v roce 1964, když filmaři hledali děti do komparsu pro Kachyňův snímek „Vysoká zeď“. Jako černovlasá modrooká dívka zaujala natolik, že ji režiséři začali obsazovat častěji. O tři roky později ji Evald Schorm obsadil do hlavní role ve filmu „Pět holek na krku“.
„Bylo mi 14 let a hrála jsem dívku stejně starou, takže to ani nebylo hraní,“ vzpomíná Andrea na svou první hlavní roli. Spolužačky ve třídě se k ní chovaly rezervovaně kvůli její filmové kariéře.
Andrea zdědila svůj temperament po slovenském otci, který zemřel, když jí bylo šest let. Slovensko jí ale zůstalo blízké, a proto ji velmi zasáhlo rozdělení Československa v roce 1993. „Musím říct, že jsem to snášela velmi špatně, bylo mi dost nepříjemné to,“ vzpomíná na rozpad společného státu.
Andrea původně toužila po herectví, ale matka ji nakonec přiměla zvolit praktičtější cestu. Andrea tak skončila na ekonomické škole. Po maturitě se hlásila na DAMU, ale nevzali ji pro „nedostatek talentu“. „Pak jsem byla šťastná, že jsem jí poslechla,“ přiznává s odstupem času.
Nemluvnou Inu muži milovali, ženy nesnášely
Osudová chvíle přišla v roce 1977. Režisér Jaroslav Dudek pozval Andreu do vinohradského divadla a nabídl ji roli zdravotní sestry v chystaném seriálu. Zpočátku váhala, protože s manželem měli již zaplacený anglický kurz, ale nakonec nabídku přijala. Roli měla původně hrát Libuše Šafránková, která však odstoupila kvůli mateřství.
Role sestřičky Iny pro Andreu nebyla jednoduchá. Postava odpovídala tehdejším představám o ideální sestřičce: krásná mladá žena s dlouhými vlasy, v práci obětavá a bezproblémová, která mluvila jen když byla tázána.
„Nejsem totiž vůbec plachá, ani nemluva, spíše dost ukecaná,“ směje se herečka. Inu zprvu neměla ráda a musela si na ni zvykat. Teprve s životními zkušenostmi začala oceňovat její vlastnosti, zejména schopnost mlčet. „Opravdu během těch dvaceti, třiceti let jsem přišla na to, že mlčet znamená zlato a to já jsem nikdy neuměla, to je to, co bych si z té Iny hlavně chtěla vzít.“
Seriál byl velmi úspěšný, ale postava Iny vzbuzovala mezi muži a ženami rozdílné reakce. Zatímco muži Inu milovali, ženy ji často nesnášely a považovaly za nereálnou. Na ulicích někdy čelila nepřátelským reakcím od žen, které ji považovaly za symbol pokrytectví. Andrea dodnes nemá ráda, když ji lidé automaticky přirovnávají k Ině. Myslí si, že je tichá a zasněná, což vůbec není.
Posted by Otakar Černý on Thursday, May 5, 2022
Lásku našla po boku rockera z Olympiku
Po úspěchu seriálu se Andrea v polovině sedmdesátých let zamilovala do zpěváka Pavla Bobka, který byl o patnáct let starší. Jejich vztah vydržel přes rok, ale Pavel Bobek se do žádných vážných závazků nehnal. Když se objevil bývalý kytarista skupiny Olympic Ladislav Klein, Andrea se rozhodla pro změnu. Pavel Bobek prý rozchod těžce nesl. V roce 1976 se za Kleina provdala a o dva roky později se jim narodila dcera Sandra. Manželství trvá již 49 let, ačkoliv svatební výročí nikdy neslavili.
Dcera Sandra začala s tenisem už v osmi letech a postupně se dostala až na 85. místo světového žebříčku. Andrea je na ni pyšná, protože vydržet u sportu je podle ní velký úspěch. Tenisová kariéra však přinesla i problémy – Sandra kvůli častým turnajovým cestám nedokončila první ročník produkce na FAMU. Sice zvládala zkoušky, ale nemohla plnit povinná cvičení. Andrea má o dceru stále velký strach, který s věkem jen roste. „Je to hrozný a vím, že jí tím lezu na nervy, ale ten strach nezmizí,“ přiznává. Myslela si, že až Sandra vyroste, starosti poleví, ale je to naopak.
Konec herecké kariéry
Andrea ve dvaačtyřiceti letech skončila svou hereckou kariéru a začala pracovat jako manažerka. Díky rodinným kontaktům, sestra s manželem provozovali v Německu tenisovou halu, dostala nabídku pomoci založit firmu v Česku. „Byla to náhoda, jak jsem se k tomu dostala,“ říká Andrea. Zpočátku jí dělala potíže práce s počítačem, která jí připadala složitá, ale postupně si na ni zvykla. Nechtěla být vnímána jen jako herečka, která má všechno díky známostem a neumí nic jiného. S rostoucími úspěchy v nové práci rostlo i její sebevědomí.
V roce 2003 se Andrea vrátila na obrazovky v pokračování „Nemocnice na kraji města“ po dvaceti letech. Měla strach, ale nakonec byla z natáčení nadšená. Mrzelo ji, že do třetí řady už nebyla obsazena.
Andrea se charakterizuje jako „pesimistický optimista“, protože i ve chvílích štěstí má strach, že přijde pohroma. „Kdybych se uměla stoprocentně radovat z toho, že se mi něco povedlo a nepomýšlela na to, že zase přijde nějaká pohroma, tak bych si vlastně nekazila to štěstí.“ Stáří se nebojí, obává se ale bolesti a utrpení, které s sebou může přinést.
Teď Andrea tráví čas hlavně s vnučkami, pětiletou Sofií a devítiletou Julinkou. Kromě rodinných radostí si udržuje společenský život se svým „babincem“, partičkou dlouholetých kamarádek.
Přestože se herectví nevěnuje, Andrea nevylučuje návrat před kameru při zajímavé nabídce. Jen už by nechtěla být zase nemluvná jako Ina. „Jejej. Určitě bych do toho šla. Samozřejmě s jistou dávkou obav a strachu, protože už dlouho nehraji, ale neváhala bych ani minutu.“
„Já nejsem Ina, jsem Andrea!“ říká herečka, pro kterou byla její nejslavnější role zpočátku výzvou, ale dnes ji vnímá jako součást své životní cesty.
Andrea Čunderlíková dnes žije spíš mimo pozornost veřejnosti. Přestože už nestojí před kamerou, stále si uchovává svůj půvab a vypadá skvěle. Čas tráví v kruhu rodiny a přátel a užívá si klidné chvíle běžného života.
