Havlovy nevěry: První český prezident miloval dominantní ženy, podváděl Olgu i Dagmar

Václav Havel nebyl jen disidentem, dramaturgem a státníkem. Byl to muž, který fascinoval ženy, jak potvrzují vzpomínky jeho blízkých přátel a spolupracovníků, nevyhýbal se milostným avantýrám ani v manželství. Podle psychologa Ivana Doudy, který Havla osobně znal, spočívalo jeho kouzlo v jedinečné kombinaci vlastností.

„Havel ženy fascinoval. Vzbuzoval v nich cosi jako mateřskou lásku smíšenou s čímsi erotickým. Dohromady to vytvářelo jakýsi paradoxní erós,“ vysvětluje Douda. „Nebyl to typ kovboje, který by ženám imponoval svou mužností, to ne. Vzbuzoval spíš potřebu chránit. Zároveň z něj cítili pevnost a takové to, že necouvne,“ dodává psycholog, který se s Havlem seznámil v 80. letech prostřednictvím Jitky Vodňanské, s níž pracoval v Apolináři.

V osobním kontaktu působil Havel překvapivě nesmělým dojmem, což byl paradoxně jeden z jeho největších trumfů v milostných záležitostech. Ivan Douda vzpomíná na rozhovor, kdy se Havla ptal na jeho ostýchavost: „Jednou jsem se ho na to ptal s tím, že je mi občas blbé jít za kamarády-herci po představení do šaten. Na to řekl: ‚Víš, já jsem rozpačitý i v přítomnosti velvyslanců, které jsem sám jmenoval‘.“

Tento kontrast mezi vnitřní silou a vnější křehkostí vytvářel podle psychologa onu fascinující kombinaci, která přitahovala ženy různého věku i společenského postavení. Havel působil dojmem muže, který potřebuje ochranu, a zároveň vyzařoval pevnost člověka, jenž si jde neochvějně za svým přesvědčením.

S první manželkou Olgou prožil Havel více než třicet let. Vzali se v roce 1964 a jejich svazek trval až do Olžiny smrti v roce 1996. Jejich manželství však mělo podle Michaela Žantovského, který s Havlem dlouhá léta spolupracoval, velmi neobvyklou podobu. Olga věděla o jeho milostných dobrodružstvích, ale přijímala je jako součást jejich netradičního vztahu.

„Olga při něm stála spíš jako maminka než manželka,“ popsal v knize Žantovský.

Jejich soužití během let procházelo mnoha proměnami. Když se Olga a Václav poprvé setkali s Ivanem Doudou, byla to právě doba, kdy se rozhodovalo o Havlově prezidentské kandidatuře. Douda si dodnes vybavuje Olžinu bezprostřední reakci: „Pamatuji si na první reakci Olgy, která mu na to řekla: ‚Vašku, ty chceš být prezidentem? Ty ses snad zbláznil‘. Reagoval jasně – dotazem, jestli chce být raději uvaděčkou v divadle, nebo paní prezidentovou. Docela drsně ji odkázal do patřičných mezí.“

Ivan Douda charakterizuje Olgu jako ráznou ženu, která představovala pro Havla nezbytnou kotvu. Byla podle něj jako generál a Václav takové dominantní ženy zkrátka potřeboval. Jejich vztah byl založen na vzájemné toleranci - Olga akceptovala jeho milostné avantýry, protože ho brala především jako umělce a jeho milenky vnímala jako múzy nezbytné pro jeho tvorbu. Potřeboval v životě silnou ženu, a proto si vedle Olgy uspořádal vlastní prostor podle svých představ. To, že si vzájemně tolerovali své vztahy mimo manželství a přesto zůstali jeden druhému oporou, považuje Douda za něco, co dokáže jen málokdo.

Jedním z nejvážnějších Havlových mimomanželských vztahů byl poměr s Annou Kohoutovou, bývalou ženou dramatika Pavla Kohouta. Jejich románek v 70. letech nabral takové intenzity, že Havel dokonce uvažoval o rozvodu.

„Pokud se našla žena, která měla vůbec šanci rozbít pevný svazek Olgy s Václavem, byla to bývalka jednoho z jeho největších přátel Pavla Kohouta – a tenkrát k rozvodu téměř došlo. Nebylo to v tom, že měl milenku. Nevěrný byl už dříve a často cítil jakousi povinnost o tom Olgu informovat. Tentokrát to však bylo jiné. Havel se do Anny Kohoutové hluboce zamiloval,“ vypráví Žantovský.

Zajímavým zvratem tohoto milostného trojúhelníku bylo, že když byl Havel odsouzen na čtyři a půl roku do vězení za podvracení republiky, z Olgy a Anny se staly přítelkyně. Dokonce si společně předčítaly dopisy, které jim Havel z vězení posílal. Tato neobvyklá situace dokládá jedinečnou atmosféru, která panovala v disidentských kruzích, kde se běžné společenské konvence často rozplývaly pod tlakem společného boje proti komunistickému režimu.

S psycholožkou Jitkou Vodňanskou se Havel seznámil prostřednictvím jejího bývalého manžela, písničkáře a textaře Jana Vodňanského, který byl signatářem Charty 77. I tento vztah nabral vážných rozměrů - Havel s ní dokonce čekal dítě.

Když Jitka v roce 1984 s Václavem otěhotněla, poslala Olze dopis s vysvětlením celé situace a vyznáním lásky k jejímu manželovi. Havel na to reagoval překvapivým návrhem - odmítl se rozvést, ale místo toho nabídl netradiční řešení v podobě soužití všech tří dohromady. Žantovský ve svých vzpomínkách popisuje, jak vážná tato situace byla a jak blízko byl Havel k tomu, aby kvůli tomuto vztahu změnil svůj dosavadní život. Vodňanská však po zvážení všech okolností nakonec zvolila potrat.

Právě díky Jitce Vodňanské se Ivan Douda osobně seznámil s Václavem Havlem. Oba psychologové pracovali společně v Apolináři, známé protialkoholní léčebně, a Douda začal navštěvovat neformální setkání v jejím bytě na Zahradním Městě. „Posledních pár let před revolucí jsem tak chodíval k ní domů, na Zahradní Město. A Václav Havel tam pak, na seminářích a večírcích, vařil guláš,“ vzpomíná Douda na běžné domácí situace, kdy budoucí prezident ukazoval svou civilnější tvář.

Havlův milostný život byl skutečně pestrý. Mezi jeho milenky patřila také Jana Tůmová, která pracovala jako prodavačka v knihkupectví, večer jako šatnářka v Redutě a věnovala se amatérskému divadlu. „Sblížili se po Žebrácké opeře,“ uvádí Žantovský. V polovině 80. let měl poměr i se sousedkou Růženou, manželkou grafika Oldřicha Kulhánka.

Po nástupu do prezidentské funkce se s mimomanželskými vztahy neskončil. „Již v prvních dvou Havlových funkčních obdobích se na jeho denním programu objevovala řada neexistujících postav s ptačími jmény, jako profesor Slavík, velvyslanec Skřivan či pan Vrabec,“ Žantovský systém, kterým prezident maskoval schůzky se svými milenkami ve svém oficiálním diáři. I jako hlava státu si dokázal zachovat svůj soukromý život a jeho kancelář mu v tom evidentně vycházela vstříc.

V lednu 1997, rok po smrti Olgy, se Havel oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. Ani tento svazek však nezabránil dalším Havlovým milostným avantýrám. Spisovatelka Irena Obermannová se po smrti prezidenta veřejně přihlásila k jejich intimnímu vztahu.

„Celá jeho kancelář o tom, že se se mnou stýká, věděla. O těch intimních věcech možná pochybovali. Pořád jsem slyšela, jak je na tom špatně, ale se mnou byl nádherně zdravý. Choval se jako kluk plný života, blbli jsme spolu, smáli se, zlobili. Pokud vím, Dagmar Havlová se o nás dozvěděla až po roce naší známosti. Ale možná už dříve něco tušila, vyptávala se na mě,“ svěřila se Obermannová.

Havlův blízký přítel Michael Kocáb, který organizoval jeho civilní pohřeb v roce 2011, vzpomíná na první český prezidentský pár s pochopením. V rozhovoru z roku 2020, devět let po Havlově úmrtí, vykreslil svého přítele jako člověka, jehož osobní život je třeba vnímat v kontextu jeho složitého osudu.

Kocáb vyjádřil pochopení pro Havlovy mimomanželské vztahy a upozornil na nelehký osud, který ho formoval. „Je pravda, že často byl například probíraný jeho vztah k ženám. Je třeba si ale v té souvislosti uvědomit, jaký měl osud. Byl zavřený v kriminálu, byl různě pronásledovaný. Když se člověk stává štvancem, něco takového se pak může přihodit,“ vysvětluje s pochopením Kocáb.

„Kdyby ale bylo ještě možné mluvit s jeho přítelkyněmi, všechny ho měly hrozně rády. Milovaly ho. Václav nikomu neubližoval. Určitě ne vědomě,“ dodává s tím, že do vztahu mezi Havlem a Olgou a jejich případné domluvy o volnosti v manželství se záměrně „nemotal“, protože mu to nepříslušelo.

Kocáb popisuje Havla také jako laskavého člověka s velkým smyslem pro absurdní humor: „Byl to nesmírně laskavý, přátelský člověk s velkým smyslem pro humor, hlavně pro ten absurdní. A tím překonal všechny problémy. Nebylo ho možné nachytat ve chvíli, kdy by někoho seřval nebo že by mu někdy ruply nervy. To jsem u něj zažil jen jednou nebo dvakrát během sametové revoluce vůči bolševikům, ale to nám rupaly všem a v daleko větší míře.“

Ivan Douda jako profesionální psycholog přidává k obrazu Václava Havla další pozoruhodný postřeh – vidí v něm narcistickou osobnost, avšak v pozitivním smyslu tohoto pojmu.

„Byl pořád stejný, hodně nesmělý… Taky byl neobyčejně důsledný, tvrdý, a když na to přišlo (a musel), tak byl rozhodný. Na druhé straně byl taky ohebný, křehký, měkký a co je zajímavé, měl narcistickou osobnost. Takoví lidé jsou tvrdí, ale křehcí.“ Douda navíc dodává, že podle jeho názoru tento rys sdíleli všichni dosavadní čeští prezidenti, včetně T. G. Masaryka.

Dnes, čtrnáct let po Havlově smrti, se stále setkáváme s protichůdnými názory na jeho osobnost a působení. Ivan Douda nabízí psychologické vysvětlení, proč někteří lidé k bývalému prezidentovi chovají silné negativní emoce:

„Myslím, že bych to mohl nazvat Father komplex. Chceme totiž skvělého, vzdělaného, věrného, empatického, úspěšného tatínka. Protože ten náš, reálný, tohle všechno nemá a kdyby měl mít, tak je to nelidské. Proto to hledáme na těchto postavách. Takový beránek, který by měl snímat všechny naše hříchy.“

Navzdory všem milostným eskapádám zůstává Havel v paměti národa především jako symbol sametové revoluce a první prezident svobodného Československa a později České republiky. Za jeho osobním příběhem stojí čtrnáct let prezidentského úřadu a desítky let disidentské činnosti, která zásadně ovlivnila směřování země.