Jediná paterčata v Česku slaví 12 let: Jak žijí po vlně nenávisti, která je naučila chránit soukromí

Terezka, Alex, Martin, Michael a Deniel se narodili 2. června 2013 v Praze jako první a dosud jediná česká paterčata. Tito výjimeční sourozenci v červnu 2025 oslaví své dvanácté narozeniny. Jejich příchod na svět nejen představoval lékařský unikát, ale také odstartoval náročnou cestu pro jejich rodiče Alexandru Kiňovou a Antonína Kroščena, kteří již vychovávali staršího syna Antonia.

Těhotenství Alexandry Kiňové bylo mimořádné od samého začátku. S partnerem původně plánovali rozšířit rodinu o jediné dítě. Překvapení přicházelo postupně – nejprve zpráva o dvojčatech, pak o trojčatech, čtyřčatech, až konečná diagnóza z 29. března 2013 potvrdila přítomnost pěti plodů. Alexandra tehdy prožívala intenzivní pocity zmatku a strachu, přičemž nejvíce se obávala o zdraví dětí. Lékař v pražské nemocnici, kam byla odeslána na vyšetření, strávil více než tři hodiny kontrolou plodů pomocí ultrazvuku a ujistil ji, že by měly být v pořádku. Sama Alexandra s úsměvem poznamenala, že je zřejmě na děti jako „magnet“. V rozhovorech také hovořila o odlišném přístupu v romských rodinách, kde děti přicházejí na svět často dříve a ve větším počtu, což přisuzovala silnější víře v Boha i všeobecné lásce k dětem a touze po velké rodině.

Porod paterčat se uskutečnil císařským řezem v pražské podolské porodnici. Pro zajištění péče o pět novorozenců byl připraven čtyřicetičlenný tým zdravotníků. Děti přišly na svět během pouhých pěti minut s porodními váhami okolo 1,2 až 1,3 kilogramu – nejtěžší byli Michael (1318 g) a Alex (1340 g), následovali Tereza (1250 g), Deniel a Martin (oba 1214 g). První týdny strávily v inkubátorech a podle matky vypadaly jako normální krásná miminka, jen o něco drobnější.

Odborníci uvádějí, že pravděpodobnost spontánního početí paterčat je mimořádně vzácná – jedna ku 48 milionům až jedna ku 55 milionům. V době jejich narození existovalo na světě celkem 795 paterčat, přičemž pouze 134 z nich bylo počato přirozeně, což činí česká paterčata skutečnou raritou v celosvětovém měřítku. První paterčata, která přežila dětství, se narodila v Kanadě v roce 1934.

Narození paterčat vzbudilo značný zájem veřejnosti, brzy se však objevily i negativní reakce, provázené vlnou závisti a rasistických komentářů především v internetových diskusích a na sociálních sítích. Alexandra Kiňová otevřeně mluvila o tom, jak ji zasáhly urážky a nenávistné vzkazy. Kritika se často zaměřovala na jejich romský původ a obsahovala nepodložená tvrzení, že si děti pořídili kvůli sociálním dávkám, ačkoli oba rodiče vyznávali pracovní etiku a byli si vědomi enormní finanční náročnosti výchovy tolika dětí. Alexandřin partner, rovněž romského původu, pracoval, přesto se nevyhnul nespravedlivým předsudkům.

Mezi nejvíce zraňujícími komentáři, které Alexandra citovala, zaznělo například: „Četla jsem na internetu, že den jejich narození by měl být dnem smutku, protože je zase o pět příživníků víc.“ Nechyběly ani výhrůžky typu: „A že mi z dětí udělají škvarky, někdo to psal na Facebooku.“ Tyto reakce hluboce zasáhly celou rodinu a staly se důvodem, proč později Kiňovi zcela přehodnotili svůj přístup k publicitě.

Péče o pět novorozenců společně se starším synem Antoniem představovala od počátku logisticky i fyzicky nesmírně náročný úkol. Matka líčila, že přebalování jednoho dítěte zabralo dvacet minut, s převlékáním až třicet, a celý tento proces se opakoval přibližně každé tři a půl hodiny. U postýlek vedla podrobné záznamy o krmení a přebalování. I s pomocí pečovatelek, jejichž činnost omezovaly předpisy (například nesměly koupat dítě bez přítomnosti matky), a s podporou rodiny jí mezi cykly péče zbývala sotva hodina pro sebe.

Významnou úlevou pro rodinu byl přesun do prostornějšího bytu 3+1 v Milovicích, který jim město přidělilo na dobu určitou. I zde však museli hradit standardní nájem přesahující patnáct tisíc korun měsíčně včetně služeb, což pro rodinu s jediným příjmem představovalo značnou zátěž. Klíčová podpora přišla od města, organizací jako Klub dvojčat a vícerčat i od soukromých dárců. Rodina měla nárok na asistenci dvou chův, přičemž druhou chůvu nad rámec běžného nároku hradilo město. To také přispívalo na nákup plenek částkou tisíc korun na každé dítě čtvrtletně.

Díky velkorysým darům od sponzorů a veřejné sbírce rodina obdržela značné množství potřebného vybavení, jako byly domácí spotřebiče, dětský nábytek, kočárky, autosedačky či pleny. Na transparentní účet zřízený podpůrnou organizací lidé přispěli částkou přibližně 170 tisíc korun.

I přes počáteční vlnu solidarity se rodina potýkala s finančními těžkostmi a také obavami ze strany sociálních služeb, které zpočátku neměly dojem, že rodina má pro péči o tolik dětí dostatečné podmínky.

Alexandra se bála, že by jí děti mohly být odebrány, a pociťovala, že je pod neustálým dozorem, přestože se snažila mít vždy uklizeno a dbát na čistotu. Veřejná sbírka sice vynesla přibližně 170 tisíc korun, ale došlo ke sporu ohledně jejího vyplacení, což vedlo k tomu, že rodina nakonec peníze obdržela jako dar od pražského magistrátu, nikoliv od původního organizátora sbírky. Tato komplikace, kterou se rodina pokoušela řešit i soudní cestou zamítnutou žalobou na původního zřizovatele, měla za následek ztrátu některých dříve pobíraných sociálních dávek. Právní zástupkyně rodiny Klára Samková tehdy upozorňovala, že peníze z daru jsou účelově vázány výhradně na potřeby paterčat, nikoliv na pokrytí výdajů celé rodiny včetně rodičů. Komplikovaná byla i logistika přepravy početné rodiny bez automobilu – na lékařské kontroly do nemocnice se museli dopravovat mikrobusem zajištěným organizací, a i s vlastním vozem by podle Alexandry museli cestovat ve dvou jízdách.

Finanční situace a otázka zaměstnání otce byly v některých médiích prezentovány kriticky, často v kontextu předsudků vůči romské menšině. Alexandra však vždy hájila stanovisko, že její partner pracuje a jejich rodina usiluje o zodpovědný přístup k životu.

S přibývajícím věkem dětí se proměňoval i charakter péče o ně. V září 2020 paterčata nastoupila do první třídy základní školy Juventa v Milovicích, která patří k největším v republice. Na prostranství před školou se rodina pohybovala obezřetně – otec s Antoniem a třemi paterčaty vpředu, matka s ostatními vzadu – a striktně odmítali fotografování s poukazem na soukromí. Příprava pěti prvňáčků představovala pro rodinu značnou finanční zátěž.

Rodiče vyprávěli, že děti se do školy těšily, nejvíce prý syn Deniel. Paterčata úspěšně dokončila v červnu 2023 třetí třídu základní školy. Nyní, v červnu 2025, stojí na prahu ukončení pátého ročníku a již brzy je čeká významný krok - přestup na druhý stupeň základní školy. Alexandra Kiňová opakovaně zdůrazňovala důležitost vzdělání pro všechny své děti a vedla je k samostatnosti, aby nespoléhaly na to, že jim „něco spadne do klína“.

Popsala své děti jako aktivní, sportovně založené, ale také velmi hudebně nadané, s dobrým sluchem a zájmem o hru na klávesy a kytaru. Mezi sourozenci sice panuje zdravá soutěživost, ale mají se navzájem rádi a sdílejí podobné záliby. Otec se aktivně podílí na pomoci s učením, navzdory svým pracovním povinnostem. Matka poznamenala: „U nás moc neleníme. Jsme takoví akční a sportovní.“

„Těch deset let neuvěřitelně uteklo,“ vyjádřila se Alexandra Kiňová k milníku, který nyní dosahuje dvanácti let. Po negativních zkušenostech s nenávistnými reakcemi si rodina zvolila život mimo mediální pozornost.

Oslava jejich desátých narozenin v roce 2023 proběhla v soukromí v dětském parku Mirakulum, bez přítomnosti médií a veřejnosti. Alexandra připustila, že s dnešními zkušenostmi by mnohé věci řešila jinak, zdůraznila však, že to hlavní jsou zdravé děti – s ostatním se člověk dokáže vypořádat.

Dvanácté narozeniny paterčat Kiňových představují další kapitolu v příběhu této výjimečné rodiny. Od počátečního šoku a radosti, přes vyrovnávání se s předsudky, finančními těžkostmi a extrémní náročností výchovy šesti dětí, našli cestu k běžnému životu. Jejich hlavní prioritou je dnes zajistit dětem stabilní zázemí a kvalitní vzdělání. Přestože by Alexandra původně ráda sdílela radost z krásy svých dětí, nepříjemné zkušenosti ji přiměly k jinému rozhodnutí. Díky tomu mohou děti vyrůstat v harmonickém prostředí, chráněné před zbytečnou pozorností, která jim v minulosti ubližovala.

Zdroje: www.idnes.cz, www.denik.cz, www.blesk.cz, www.blesk.cz, cnn.iprima.cz