Článek
V malé, tmavé skříni se krčila osmiletá dívka. Jmenovala se Lauren Kavanaugh. Nebo spíš to, co z ní zbylo. Její vyhublé tělíčko vážilo pouhých 11,6 kilogramu – váha, která odpovídá průměrnému dvouletému dítěti. Gary McClain, první policista na místě, si skutečně myslel, že našel batole. „Šel jsem dovnitř hledat osmiletou holčičku, ale viděl jsem tam sedět něco, co vypadalo na tři roky. Hned jsem se zeptal: 'Kde je Lauren?'“ Vzpomínal později na otřesný okamžik.
Lauren byla okamžitě převezena do nemocnice v Dallasu. Lékaře pohled na ni zděsil. Dlouhodobé, brutální týrání zanechalo na jejím těle strašlivé stopy – bylo pokryté popáleninami od cigaret a bodnými ranami. Trpěla tak vážnou podvýživou, že její orgány začaly selhávat. V jícnu se našly chuchvalce kobercových vláken a dalších nestravitelných zbytků, důkaz zoufalého hladu, který ji nutil jíst cokoli. Pokožka, dlouhodobě vystavená vlastním výkalům, byla zarudlá a popraskaná. K tomu se přidalo opakované sexuální násilí, které způsobilo natolik vážná vnitřní zranění, že si vyžádala několik rekonstrukčních operací. Jeden z lékařů později shrnul její stav slovy, ze kterých mrazí: „Měli jsme děti, které byly bity. Měli jsme děti, které hladověly. Měli jsme děti, které byly zneužívány, zanedbávány a psychicky týrány. Ale nikdy jsme neměli dítě, které by zažilo všechno.“
Jak se něco tak hrůzného mohlo stát? Co vedlo matku k tomu, aby vlastnímu dítěti způsobila takové utrpení? V případu Lauren Kavanaugh selhalo vše - soudní systém, sociální pracovníci, lékaři i příbuzní. Její osud odhalil nejen propast v ochraně dětí, ale také nepochopitelnou krutost jedněch a obdivuhodnou lidskost druhých.
Osmileté Lauren zvrhlí rodiče způsobili 6 let pekla
Lauren přišla na svět 12. dubna 1993. Její biologická matka Barbara, které bylo tehdy jednadvacet, se rozhodla dát dceru k adopci už v těhotenství. Porodu se zúčastnila Sabrina Kavanaugh, která malé Lauren chtěla nabídnout svůj domov. „Byl to nejšťastnější den našich životů,“ vzpomínala později Sabrina. „Milovali jsme ji ještě předtím, než se narodila.“ Společně s manželem Billem si holčičku odvezli a prvních osm měsíců jí dávali všechnu péči a lásku.
Idyla však skončila ve chvíli, kdy Barbara zažádala o navrácení dcery do své péče. Vyšlo najevo, že advokát Kavanaughových nikdy formálně nedokončil zrušení Barbařiných rodičovských práv. Soud proto začal přidělovat Barbaře a jejímu novému muži Kennethu Atkinsonovi postupně více času s Lauren. Pro Kavanaughovy to znamenalo postupné odevzdávání dítěte, které považovali za vlastní, přestože tušili, že se u Atkinsonových s Lauren neděje nic dobrého.
Sabrina si všímala znepokojivých příznaků na Laurenině těle. „Nemyslím si, že to byla běžná kožní reakce,“ vzpomínala. Vzala Lauren do nemocnice, ale lékaři odmítli provést důkladnější vyšetření. Kavanaughovi předložili soudci 45 fotografií jako důkaz Laureniných zranění. Odpověď soudce Lynna E. Markhama byla šokující: „Všemi těmi fotkami ubližujete tomu dítěti víc, než mu kdy ublíží ta matka.“ V roce 1995 soud svěřil Lauren natrvalo do péče Atkinsonových. Pro malou Lauren tím začalo šest let utrpení.
Utrpení v tmavé skříni
Po návratu k biologické matce se Laurenin vývoj zastavil. Lékaři později potvrdili, že přestala růst přibližně ve dvou letech – přesně v době, kdy se vrátila k Barbaře. Zpočátku ji Barbara nechávala spát na matraci na podlaze vedle své postele. „Ale Lauren vstávala a chodila do druhého pokoje a brala věci, tak ji Barbara začala dávat do skříně s malou brankou,“ popsal detektiv David Landers. „Když pak Lauren zesílila natolik, že branku přelezla, Barbara prostě zavřela dveře.“
Prvních pár let brali Atkinsonovi Lauren ještě na rodinné sešlosti. Babička Doris si vzpomínala, jak se Lauren neustále snažila sníst cokoli, co našla. Barbara tvrdila, že má Lauren poruchu příjmu potravy. Po Dni díkůvzdání v roce 1999, kdy bylo Lauren šest let, ji Doris přestala vídat. Barbara vždy tvrdila, že je Lauren u kamarádky. Nikdo další otázky nekladl.
Ve skutečnosti byla Lauren zavřená ve skříni v matčině ložnici. Přežívala na minimu potravy - občas dostala studenou polévku, krekry nebo vaničku másla, které jí tajně nosila její starší sestra Blake. Vzácné chvíle, kdy směla skříň opustit, pro ni nebyly úlevou. Kenneth i Barbara ji pravidelně znásilňovali, a to od doby, kdy byla ještě batole. Sestra Blake vzpomínala, jak slýchala Laurenin křik z ložnice. „Vždycky tam měli puštěnou hudbu hodně nahlas. Lauren křičela, ale já si vždycky myslela, že ji bijí. Křičela hodně.“
Situace byla ještě horší. Atkinsonovi Lauren také „pronajímali“ pedofilům. První Halloween po záchraně Lauren projevila silný strach při pohledu na člověka v kostýmu klauna a zeptala se: „Vezmeš mě do Candymanova domu?“ Ukázalo se, že jeden z mužů, kteří jí ubližovali, nosil masku klauna a říkal si Candyman.
Barbara vymýšlela různé způsoby mučení. K dceři se chovala krutě i během běžných úkonů jako je koupání. Jindy ji trápila jídlem - postavila před hladovějící dítě misku s pokrmem a řekla: „Žvýkej, ale nepolykej.“ Ačkoliv měli Atkinsonovi dalších pět dětí, které také zažívaly různé formy špatného zacházení, pouze Lauren byla systematicky odpírána potrava a byla zavírána. Barbara později řekla pracovníkům sociální péče: „Nikdy jsem Lauren nemilovala. Nikdy jsem ji nechtěla. Když trpěly moje ostatní děti, trpěla jsem i já. Když trpěla Lauren, necítila jsem nic.“
Po šesti letech teroru se Kenneth Atkinson rozhodl promluvit. Důvody nejsou zcela jasné – možná šlo o záchvat svědomí nebo pomstu poté, co zjistil, že ho Barbara podvádí. V červnu 2001 konečně skončil Laurenin dlouhý život v izolaci.
Záchrana a nový začátek
V nemocnici Lauren strávila pět týdnů. Její mozek byl v důsledku deprivace a podvýživy v klíčových letech vývoje atrofovaný. Většina expertů jí nedávala téměř žádnou šanci na normální život. Psycholožka Dr. Barbara Rila, která se s Lauren setkala krátce po její záchraně, konstatovala: „Kdybyste se mě zeptali tehdy, řekla bych vám, že pro toto dítě existuje jen velmi malá budoucnost a naděje. Nikdy jsem neviděla dítě, které by bylo tak hluboce zlomené fyzicky i emocionálně.“
Lauren prožila formativní léta zavřená ve tmě. Důsledky byly zdrcující. Neuměla se posadit na židli, uchopit tužku, neznala abecedu. Základní hygiena pro ni byla neznámá. Neuměla použít toaletu. Svět venku byl pro ni cizí – nepoznávala slunce, a když poprvé šlápla bosou nohou do trávy, křičela strachy z neznámého pocitu.
Bill a Sabrina Kavanaughovi se o Laurenině záchraně dozvěděli ze zpráv. Jejich reakce byla okamžitá – chtěli ji zpět. Když je osmiletá Lauren poprvé po dlouhé době uviděla, zeptala se: „To jsou moji noví máma a táta?“
Přizpůsobování novému životu bylo pro Lauren mimořádně náročné. Všechno jídlo si schovávala, ukrývala ho i pod postelí ze strachu, že opět bude hladovět. Adoptivní rodiče jí trpělivě pomáhali – společně s ní navštěvovali psychology, psychiatry i další specialisty. Sabrina a Bill dokonce prošli speciálním školením, aby porozuměli Laureniným potřebám. A jejich snaha přinesla ovoce – v červenci 2002, třináct měsíců po záchraně z pekla, ji oficiálně adoptovali.
Utrpení Lauren nekončí ani dnes po 24 letech
Jenže adopcí Laureniny těžkosti neskončily. Hluboké jizvy na duši si s sebou nesla dál. Přestože Kavanaughovi vytvořili bezpečné prostředí, roky extrémního týrání vedly k řadě psychických problémů, které vyžadovaly dlouhodobou odbornou péči. Ve dvanácti letech přišel další otřes – znásilnění manželem sestřenice, které její křehkou psychiku dále poškodilo.
Nyní dvaatřicetiletá Lauren nadále zápasí s následky. V roce 2018 se sama dostala do vážných problémů se zákonem, když čelila obvinění ze sexuálního napadení. Soudní řízení však odhalilo její kritický duševní stav, a byla proto prohlášena za nezpůsobilou účastnit se vlastního procesu. Soudce nařídil v září 2020 její umístění do specializovaného psychiatrického zařízení. O rok později, v říjnu 2021, byla všechna obvinění proti ní stažena. Okresní prokurátorka Lindsey Sheguit uvedla, že šlo o výsledek „společného úsilí“ s cílem zajistit Lauren místo, kde by mohla „získat léčbu“, kterou tak naléhavě potřebuje.
Barbara a Kenneth Atkinsonovi si odpykávají doživotní tresty s nejbližší možností podmíněného propuštění v roce 2031. Pro Lauren však utrpení neskončilo jejich odsouzením. Stále bojuje s traumaty a s obavou, že by mohla zdědit něco z povahy svých biologických rodičů. V rozhovoru přiznala: „Nechci být jako moji rodiče. To je můj největší životní cíl. Mám strach, že skončím jako oni, protože tu zlost v sobě cítím každý den. Jediný rozdíl je, že se ji snažím ovládat.“
Navzdory pesimistickým prognózám odborníků, kteří jí po záchraně nedávali naději, dokázala Lauren ve svých dvaceti letech v roce 2013 úspěšně odmaturovat - významný úspěch po šesti letech strávených prakticky mimo svět.
Laurenin případ vyvolal celospolečenský skandál a donutil úřady přehodnotit celý systém ochrany dětí v nouzi. Odborníci i laici začali hlasitěji volat po změnách, které by zabránily podobným selháním.
Leslie Baker, která jako soudem jmenovaná obhájkyně pomáhala Lauren více než deset let, o ní s obdivem říká: „Lauren je pro nás všechny skutečnou učitelkou. Učí nás, že uzdravení je opravdu možné. A že jako lidské bytosti máme schopnosti, kterých si nejsme vědomi, dokud nám někdo jako Lauren neukáže, co je možné.“
