Talentované krásce z My všichni školou povinní svět ležel u nohou. Alkohol jí změnil tvář i život

Poprvé stála před kamerou v sedmi letech. Babička ji vzala na konkurs k inscenaci Kam uhnout očima. Na místě jí řekli, že je ještě moc malá a s ní nepočítali. Nevzdala se, trvala na tom, že hrát chce a roli nakonec získala. Od začátku působila sebevědomě. Neměla problém mluvit s dospělými, kamera ji nerozhodila a nepůsobila plaše jako jiné děti, což v tom věku není samozřejmé.

Krátce nato se objevovala v dalších pořadech. Spolupracovala se Štěpánkou Haničincovou, Josefem Dvořákem nebo Jitkou Molavcovou. „Pořad rozvíjel dětskou fantazii, jako děti jsme v něm nejen hrály, ale i malovaly a vymýšlely příběhy,“ vzpomíná.

Jako dítě hrála i vedle tehdejší dětské hvězdy Tomáše Holého. V rodinném filmu Prázdniny pro psa (1980) s ním sdílela roli kamarádky a ve filmu ji dokonce zachraňoval ze splavu. Diváci si ji pamatovali, a není divu. Měla výraznou tvář, velké oči a před kamerou působila přirozeně.

Zlom přišel se seriálem My všichni školou povinní (1984). Získala roli Aleny Hajské, dcery učitelky, kterou hrála Gabriela Vránová. Natáčení trvalo dva a půl roku. „Byla tam dobrá parta,“ říká dnes. Po odvysílání už se s ní nepočítalo jako s „nadějí“, ale jako s hotovou herečkou, prakticky rovnocennou dospělým kolegům.

Ještě v útlém dětství jejich rodinu zasáhla tragédie. Moniččina mladší sestra Ivanka se udusila pecičkou z hroznového vína. Rodiče hrozny předem čistili, dávali si na to pozor, ale jedna pecka zůstala. „Máma chtěla skočit z okna, když přišel z vycházky s mrtvolkou,“ řekla později.

Na pohřeb ji jako tříletou nevzali, dospělí kolem ní byli přesvědčeni, že je to pro ni příliš těžké. Ve skutečnosti tím ale zůstala uprostřed plačící rodiny, aniž jí někdo srozumitelně řekl, co se stalo a proč její sestra najednou není. „Pamatuju si situaci po pohřbu, kdy v pokoji stála celá rodina, příbuzní a já vidím tátu, houpe se v křesle, pláče a strašně pláčou všichni.“

Po smrti Ivanky se rodiče upnuli na Moniku. Hlídali ji, báli se o ni a nespouštěli ji z očí, protože po ztrátě Ivanky měli o ní strach. Pro ni samotnou to ale bylo omezení, které těžko snášela.

„Chápu, že o mě rodiče měli strach, ale bylo to svazující. Chtěla jsem tehdy být od rodiny co nejdál. Moje babička s dědou se mi zase snažili vyjít vstříc, všemožně mě podporovali. Sehnali mi piano, abych se na něj začala učit. Té pozornosti na mě zkrátka tehdy bylo moc,“ říká.

Doma se o té bolesti mluvilo jen napůl, jak to tehdy bývalo, ale dohled nad ní zůstal plný, a právě to v ní už jako u velmi mladé dívky probudilo silnou potřebu být dál od rodiny, mít svůj prostor a možnost rozhodovat sama za sebe. Tahle potřeba odejít se v jejím životě opakovala. V sedmnácti z domova odešla, brzy poté žila ve vztazích se staršími muži a později se rozhodla opustit i Česko a začít znovu v Indii.

Po nástupu na konzervatoř přišly pravidelné hodiny herectví, pohybu a hlasové průpravy. Vedli ji lidé, ke kterým měla blízko. Gabriela Vránová jí v My všichni školou povinní hrála matku a zároveň ji učila. Blízký vztah měla i k Milušce Dreiseitlové. O ní Monika říká, že jí v pubertě nahrazovala druhou mámu.

Její dospívání neprobíhalo jako u vrstevnic. Nejezdila domů po vyučování, ale po zkoušce nebo představení. Večer seděla v šatnách a u stolů s herci, kteří byli o dvacet i třicet let starší, poslouchala jejich hovory a postupně mezi ně zapadla, až překvapivě snadno. V tomhle prostředí už nikdo neřešil, že ještě není plnoletá. Doma však pořád zůstávala v roli dcery, nad kterou je třeba mít dohled. Tyto dva světy se začaly rozcházet a napětí doma sílilo. Nakonec odešla. Bylo jí sedmnáct.

Na tu dobu dnes vzpomíná střízlivě. „Život byl jeden velký mejdan,“ říká. Právě tehdy se sblížila s Jiřím Krampolem. Jemu bylo přes padesát, jí sedmnáct. Poznali se v Semaforu. Nejprve spolu trávili čas jako velmi blízcí přátelé a jejich vztah se postupně proměnil v partnerský, nějaký čas spolu žili a dodnes o něm mluví s respektem a bez hořkosti.

Po absolutoriu zůstala v Semaforu a na jevišti nepůsobila jako nováček. Uměla zpívat, improvizovat a reagovat přímo na situaci, takže mohla okamžitě hrát plnohodnotné role. Navenek to vypadalo, že má před sebou jasnou hereckou dráhu. Pak ale přišel někdo, kdo její život nasměroval jinam.

V té době potkala muže, o kterém dodnes říká, že to byla její první skutečně velká láska. Josef byl starší než ona, po pětadvaceti letech se vrátil z emigrace v Austrálii a živil se léčitelstvím. Seznámili se v pražském Klubu Lávka, brzy spolu žili, narodil se jim syn Simon a zrodila se i myšlenka odejít z Česka a ne na chvíli. Volba padla na Indii. Chtěla pryč z prostředí, kde ji lidé znali z obrazovky a měli o ní hotový obrázek ještě dřív, než promluvila. „Já už nevěděla, kdo jsem, chtěla jsem se odrazit někde, kde mě nikdo nezná,“ řekla. V Indii se setkávali s mimořádně vstřícným přijetím. Lidé kolem nich byli k jejich malému synovi přátelští a brali ho bez předsudků, jako by tam patřil od začátku.

Krátké období klidu ale skončilo rychle. Josef, který pracoval jako léčitel a používal konopí, byl v Indii obviněn z pašování a zatčen. Dostal deset let. Monika zůstala s jejich tříměsíčním dítětem sama, v cizině. Do toho jí zemřel tatínek na rakovinu. Bylo jí kolem pětadvaceti. V několika měsících přišla o partnera i o otce. Zůstala s dítětem úplně sama, bez jakékoli opory. Odtud už byl jen krok k pádu.

„Hodně jsme se k sobě se Simonem přimkli, ale do roka a do dne jsem se zhroutila a flaška se stala mojí společnicí.“Chutnalo jí pivo, ale nezůstalo jen u piva. Denně vypila láhev vodky. Nepilo se s lidmi, pila sama. „Když člověk popíjí s ostatními, ještě to jde, ale pokud sám, že se vlastně za to stydí, tak je zle.“ V té chvíli už nešlo o skleničku. Byl to denní režim. S pitím přišly deprese. „Když člověk pije z radosti, užívá si to, tak to nějak jde a člověk nevnímá tu zákeřnost, ale když se vám potom stane nějaká těžká situace, tak se to najednou přehoupne. A mně se to přehouplo do depresí a tam už jsem nevěděla, jak z toho ven,“ řekla v pořadu České televize 13. komnata.

Popisuje i ten stav mysli. „Člověk se dostane do schizofrenie, chce s tím skončit, ale nedokáže to. A slyšela jsem hlasy kamarádů: ‚Té je škoda.‘ Tak jsem se propadala ještě hlouběji.“ Tohle nazývá dnem. Nejen kvůli alkoholu, ale kvůli beznaději.

Zlom nepřišel zvenčí. Nebyla to rodinná porada, kde se jí někdo snažil zachránit. Rozhodla se sama. Ve dvaceti šesti letech nastoupila do léčby. Prošla Bohnicemi a Apolinářem a nakonec se dostala do léčebny v Lojovicích u Velkých Popovic. Právě na Lojovice dodnes vzpomíná jako na klíčové místo.

„Krásný zámeček u Velkých Popovic, už ji zrušili, velká škoda. Byli úspěšní, nedávali nám žádné utišující léky, což je skvělý, když to procházíte načisto, a ne vytloukat klín klínem. Měli jsme pracovně zaměřený program, ať už zametání, práce na zahradě, starost o kuchyň, služby. Důležité bylo povídání. Já do toho vnesla písničky, zpívala jsem jim.“

Za nejtěžší považuje první týden. Tělo se čistilo, hlava se rozpadala. „Nejhorší stav je první týden, kdy se tělo čistí. Po týdnu jsem byla připravená do toho jít. Neexistovaly žádné pochyby, cítila jsem, že už to půjde jen nahoru.“

Vzpomíná i na dny těsně před nástupem. „Než jsem tam nastoupila, vídala jsem černou myš. Když mi tam přebíhala, snažila jsem se z toho dělat prču. Já jí říkala, to víš, že jo, jen se tu proběhni. Šla jsem na to s nadhledem díky tomu, že jsem před tím něco načerpala v Indii. Věděla jsem, že takhle to nemůže zůstat, chtěla jsem se z toho dostat.“

Popisuje i úplné dno závislosti. Ještě před nástupem do léčby se přistihla, jak se dívá do prázdné plechovky od piva, jestli v ní nezůstalo. „Hlava je nemocná, je to schizofrenie, která může mít různou sílu. Chcete něco udělat, ale tahá vás to zpátky, jde o bludnej kruh.“

A pak přišla věta, kterou považuje za zlomovou. „Pak musí přijít přiznání: ‚Jsem alkoholička, potřebuju pomoct.‘ To je nejhorší věta, ale nejdůležitější,“ říká.

V Lojovicích strávila dva měsíce. Její dvouletý syn Simon byl u babičky. Když se z léčby vrátila, slyšela od něj větu, kterou si drží dodnes. „Moc si vážím toho, že syn řekl: ‚Já si tě nedokážu představit opilou.‘ Za to děkuju, protože musel přečkat, až se z toho máma dostane.“

Po léčbě se téměř okamžitě vrátila k práci. Nastoupila znovu do muzikálu Pomáda a na jedno z představení pozvala psychologa z léčebny, aby viděl, že na jevišti stojí střízlivá a zvládá to.

Nečekala však na telefonáty s nabídkami ani neběhala po castinzích jako dřív. Rozhodla se pracovat po svém. Začala malovat. Ne jako volnou zábavu, ale jako způsob, jak se zklidnit a udržet v rovnováze. Malování postupně přerostlo v práci, její práci. Nezůstalo však jen u obrazů na plátně nebo u klasických portrétů. Její motivy přenáší i na mikiny, kabelky, šaty nebo polštářky. Vychází z tváří lidí kolem sebe, z jejich výrazu a nálady, z dojmu, který v ní zůstane po jediném pohledu. Svou tvorbu už vystavovala i v Los Angeles.

Herectví však z jejího života nezmizelo. Objevila se v seriálu Pojišťovna štěstí. Později hrála lékařku v kriminálním cyklu Místo zločinu Ostrava. Točila i pro zahraniční štáby, mimo jiné dánský film Dcera čarodějky: Hadí dar. Z natáčení často zmiňuje režiséra Jana Hřebejka. Vyhovovalo jí, že po ní nechtěl předem připravenou šablonu, ale nechal ji reagovat přímo v situaci.

Se svým nynějším manželem Pinem Forisem se potkala při práci. Castingová agentura Jessiky Horváthové tehdy hledala herce do studentského filmu, roli získal on a odtud začala jejich spolupráce. Postupně spolu pracovali znovu a jejich vztah se postupně prohloubil. Po deseti letech vztahu se vzali a dnes spolu vychovávají syna Theodora.

Monika a její manžel dnes vedou dětskou filmovou školičku. Učí tam děti, jak se chovat před kamerou, jak pracovat s hlasem a tělem tak, aby nepůsobily křečovitě ani přehrávaně. Snaží se, aby se dítě nezlomilo pod očekáváním dospělých. Monika ví, jaké je stát před kamerou ve věku, kdy ostatní ještě řeší obyčejné školní starosti.

V posledních letech byla pracovně spjatá s Jiřím Krampolem. Společně připravovali diskusní projekt a ona zároveň plánovala výtvarný cyklus inspirovaný jeho okolím, který chtěla nazvat „Peklo a ráj kolem Jiřího Krampola“. Zajímali ji lidé, kteří se kolem něj pohybovali, atmosféra Semaforu, jeho vztah se Štěpánkou Haničincovou i to, co následovalo po její smrti. Krampol zemřel 26. července 2025 ve věku 87 let.

Doma pracuje i na vlastních projektech. Během covidu vymyslela dětskou stolní hru a dál ji upravuje, aby dobře fungovala při běžném hraní doma. Se starším synem Simonem připravuje knihu o snech a jejich výkladu. Mladší syn Teodor studuje pedagogické gymnázium a věnuje se parkouru.

Dnes o té době mluví otevřeně. „Zhroutila jsem se do sebe a do smutku. Mám silné prožívání, což se lidem na hercích líbí. Mě to však stálo mnoho. Navíc mě palčivě mučily otázky, na které jsem neznala odpověď. Týkaly se smyslu života. Pití vína nebylo tehdy z radosti, ale k zahnání smutku. Bylo to tristní, slyšela jsem kolem sebe hlasy jako ‚no, té je tedy škoda‘. Byla jsem regulérně na dně a musela jsem se z něj vyhrabat sama.“

A dodává: „Poznala jsem obě polarity života, úspěch i pád. Díky tomu se mi mnohem lépe daří být ve svém středu. Pětadvacet let mám klid. Když je člověk sám k sobě upřímný, nepotkávají ho už tak hrozné věci.“

Těch jejích „pětadvacet let mám klid“ není fráze. Je to čisté konstatování, že ví, kam až se dá spadnout, a že tam nechce znovu.

Zdroje: idnes.cz, novinky.cz, super.cz, readzone.cz, ceskatelevize.cz