Článek
Kolem roku 1920 se začala sexuální témata objevovat i v oficiálních manželských příručkách. Jejich autoři začali otevřeně popisovat, jak má vypadat pohlavní styk, jak často se mu věnovat i co je ještě „v pořádku“ a co už ne. Vznikly však dva rozdílné přístupy. Zatímco americké manželské návody začaly opatrně podporovat myšlenku vzájemného uspokojení partnerů, byť v přísných morálních mezích, česká literatura se vydala jinou cestou. Čeští doktoři přistupovali k sexu jako k medicíně. Intimita byla chápána jako otázka tělesné hygieny a sebekontroly, ne jako prostor pro potěšení.
Tento medicínský přístup českých lékařů nebyl jen teoretický, ale ovlivňoval skutečné životy manželů. Jak důležitá byla podle nich správná technika, ukazuje případ z dobové lékařské praxe. Jeden muž trpěl celých sedm let. Jeho žena ho odmítala pokaždé, když se k ní chtěl přiblížit, reagovala „tvrdostí a chladem“. Stačilo, aby zpozorovala jeho dobrou náladu během dne, a už se „obrnila“, aby mu „odňala veškerou naději pro blížící se noc“. Muž to trpělivě snášel a ze „šetrnosti k ní nehledal nikde rady“. Až když se konečně odvážil svěřit lékaři, ten ihned poznal problém: špatná poloha při milování. Po jediné radě se vše změnilo „žena poprvé sdílela úplně upokojení manželské něžnosti se svým mužem“ a „po dlouhých letech teprv slavili svůj sňatek“.
Sexuální návody českých lékařů v roce 1920
Čeští lékaři v té době věřili, že medicína dokáže vyřešit všechny problémy intimity a zároveň ochránit společnost před nemorálními praktikami. Rozhodování o intimním životě náleželo výhradně mužům, což bylo odůvodněno biologicky: ženy mohly pohlavní život provozovat častěji bez újmy na zdraví, zatímco muže údajně ohrožovala celá škála nebezpečí od celkové slabosti přes předčasné stárnutí až po duševní úpadek.
Zvláštní péči vyžadovali novomanželé, kteří mohli v milostném opojení snadno ohrozit své zdraví. Doporučení bylo nekompromisní: „Když jsi účelu první soulože dosáhl, to jest, když nevěsta tvá skutečně také ženou tvou se stala, hleď z počátku aspoň jednu noc vynechati, dříve než zase se k ní přiblížíš.“ Vášeň musela ustoupit obavám, aby se manželé nevrhli do situace, kdy „vrhají tělo své v záhubu, podrývají své zdraví i zdraví své duše.“ V dnech odříkání se dokonce doporučovalo spát odděleně nebo chodit spát v jiný čas.
Intimní život podle povolání manžela
Jakmile se novomanželé měli vyvarovat přehnané aktivity, nastupoval běžný režim řízený povoláním, denní dobou a dalšími okolnostmi. Kdy se milovat, záleželo na tom, čím se manžel živí. Duševní pracovníci – umělci, učenci či úředníci, se měli intimitě věnovat večer: „Klidný a osvěžující spánek po odbyté souloži činí dobře všem umělcům, učencům, úředníkům, jakož i vůbec lidem vyšších stavů.“ Naopak dělníci a řemeslníci dostali opačný režim, tedy ráno, „kdy spánkem na těle jsou osvěženi a nových sil po celodenním pachtění si načerpali.“
Tento plán zasahoval i do stravování: „Jest radno, aby manželé, kteří za noci v lásce vespolek splynouti chtějí, neodkládali večeři na pozdní hodiny, neboť… večeře má býti odbyta nejméně tři hodiny před aktem.“
Frekvence intimity podle věku a zdraví
Příručka stanovila přesná pravidla pro frekvenci intimního života:
- Pro starší a slabší osoby: „stačí jednou za měsíc."
- Pro mladší, ale méně silné: „mohou každých čtrnácte dnů."
- Pro mladé a silné lidi byl průměr stanoven na „dvakráte týdně."
Text kladl důraz na sebereflexi: „Pozoruj svoji duševní a tělesnou náladu po souloži. Jsi-li vesel, práce schopen a ke všem pozemským a duševním zaměstnáním dobře rozpoložen, buď jist, že jsi zvolil dobrou míru; je-li však u tebe opak všeho, měl jsi toho pro tentokráte zanechati.“
Lékaři měli jasno i v tom, jak se správně milovat. Za jedinou správnou považovali „polohu ženy na zádech, tak že tváří v tvář je obrácena k muži.“ Právě tato poloha zajišťovala dle tehdejšího názoru jediný správný požitek z pohlavního aktu. Všechny další experimenty pak vedly jen k nechtěnému podráždění nervů, bolestem hlavy, nespavosti nebo dokonce pohlavní neschopnosti.
Manželské rady pro ženy podle lékařů
Ženám byly poskytnuty detailní instrukce, jak svým chováním chránit křehké zdraví manžela. Základní pravidlo znělo: „žena dobře učiní, když uloží si největší zdrženlivost, nechce-li zdravím muže lehkomyslně si pohrávati a nedráždí ho ani hrubým ani něžným způsobem.“
Zákazy byly velmi konkrétní: „Neobnažuj se před ním zbytečně, a nemyj si prsa – a zvláště ne řidadla – v jeho přítomnosti. Musíš-li konati svou potřebu, nečiň tak nikdy v ložnici, kde on spí, nýbrž odnes si noční nádobu do vedlejšího pokoje.“ Nicméně i muži byli káráni, aby dbali cudnosti a nepoužívali ženu „jenom za nástroj k ukojení své vášně.“
Americké manželské příručky o vzájemném uspokojení
Americká literatura z téže doby vysvětlovala rozdíly mezi pohlavími sofistikovanějšími teoriemi. Muži byli charakterizováni jako přirozeně aktivní a připravení k sexuální aktivitě. Ženy naopak byly popisovány jako pomalejší a pasivnější, což bylo odůvodňováno jejich mateřskou rolí, která jim údajně vytvářela ochranný postoj charakterizovaný stydlivostí a sklonem k oddalování intimity.
Americké příručky na rozdíl od českých kladly důraz na předehru, která měla ženě pomoci vnímat intimitu jako příjemnou a naplněnou. Mužům se doporučovalo, aby byli aktivní a věnovali pozornost předchozím něžnostem. Předehra byla považována za běžnou součást manželského soužití.
Zdravotní prohlídky před svatbou
Obě literatury se shodovaly na důležitosti zdravotních prohlídek před sňatkem. Vstupovat do manželství bez znalosti vlastního zdraví a rodinné anamnézy bylo považováno za vrchol nezodpovědnosti. „První cesta při rozhodnutí se ku sňatku vedla je k lékaři, který zajisté nejlépe zdravotní stav posouditi může.“
Zakázané sexuální praktiky v roce 1920
Česká příručka kategoricky odsuzovala sebeuspokojování. Tvrdila, že devastuje tělo i ducha a vede ke katastrofálním důsledkům. Tito lidé „bývají zkaženi nejen organicky, ale i morálně. Jsou to slaboši, nemající pevné vůle k překonání neřestného zvyku.“
Americké příručky byly sice liberálnější, ale také stanovily jasné hranice. Odsuzovaly „nevdané, frigidní nebo homosexuály“, jejichž sexuální aktivity spadaly mimo manželskou heterosexualitu. Ženy zažívající sexuální vzrušení nezávisle na manželovi byly označovány za „patologické“ nebo „abnormální“, s údajnými sklony ke kriminalitě.
Kromě morálních varování se objevily i bizarní obavy z každodenního prostředí. Čeští lékaři psali i o věcech, o kterých se jinak nemluvilo. Varovali například před profesními riziky, která mohla u žen vyvolávat nechtěné vzrušení. Francouzský lékař v ní popisoval, jak „šití na stroji vede k pohlavnímu rozčilování“ u dělnic kvůli vibracím způsobeným prací. Podobně problematickou se jevila cyklistika: „u mnoha dívek a žen jízda na kole způsobuje pohlavní rozčilení“, zvláště „je-li sedlo příliš vysoké.“
Autoři do knihy zařadili i popisy sexuálních praktik z jiných kultur, zřejmě aby demonstrovali, že podobné „neřesti“ existují všude na světě. Zmiňovany jsou japonské pomůcky zvané „Rin-no-tama“ , dvě duté kovové kuličky, nebo čínské náhrady z pryskyřice, což dokládá, že používání umělých pomůcek má dlouhou historii.
Vývoj sexuality od historie k moderní intimitě
Před sto lety popisovaly manželské příručky intimní soužití především z pohledu lékařské autority a mužské nadřazenosti. Citový vztah mezi partnery zůstával stranou. Z dnešního hlediska mohou tehdejší rady působit přehnaně, někdy až úzkostlivě, jejich autoři však usilovali o jasný řád, který měl chránit zdraví a udržet společenské normy. Právě tím začalo postupné otevírání tématu sexuality na veřejnosti. Dnes je důraz kladen na souhlas, respekt a osobní svobodu, což představuje zásadní posun oproti minulosti.
Zdroje: MALÝ, K. Žena, její krása a život pohlavní. Praha: Šolc a Šimáček, [1920], JONES, Sarah L. Science, Sexual Difference and the Making of Modern Marriage in American Sex Advice, 1920–40, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov
