Pikantní zvrhlosti za zdmi sídel, jež měnily dějiny: Habsburské aféry, nevěry a skandály

Oficiální dějiny Habsburků mluví o jejich síle, zbožnosti a o tom, jak si předávali vládu z generace na generaci. Skutečnost za lesklými zdmi sídel ale často zahrnovala vášně, pletky a skandály, které šokovaly tehdy i dnes. Někteří členové rodu se vymykali přísným pravidlům dvorské etikety a náboženské morálky, čímž si vysloužili pověst „zvrhlíků“ a jejich milostné eskapády plnily tajné deníky a šeptandu služebnictva.

Jednou z nejvýraznějších postav, jejíž život byl opředen skandály a milostnými aférami, byl bezpochyby arcivévoda Otto František Josef (1865-1906), otec pozdějšího císaře Karla I. Už jeho současníci ho označovali za prvního playboye říše.

Otto se s vervou oddával radostem života, přičemž jeho záliby zahrnovaly nejen bujaré pitky a návštěvy vyhlášených vídeňských podniků, ale především nespočetné milostné poměry. Jeho šarm a nonšalantní přístup k životu mu otevíraly dveře do mnoha ložnic, a to bez ohledu na společenské postavení dam, o které projevoval zájem.

Jeho manželství s krásnou princeznou Marií Josefou Saskou bylo od počátku zatíženo Ottovou nezájmem a brzy se rozpadlo na pouhou formální záležitost. Marie Josefa strávila většinu manželství v ústraní. Ottovy nevěry ji zlomily. Utápěla se v modlitbách a almužnách - typický osud podváděné habsburské princezny.

Starý císař František Josef zuřil. Když mu donášeli zprávy o dalších Ottových skandálech, prý bouchal pěstí do stolu a proklínal den, kdy se tento „hanebný zhýralec“ narodil do jeho rodu. „Ten nestoudník zneuctí celou dynastii,“ říkával prý v soukromí. Na veřejnosti však musel hrát roli důstojného panovníka, i když pod knírem se mu často chvěl ret nevolí, kdykoliv musel být v synovcově společnosti.

Jeho četné milenky pocházely z různých společenských vrstev, od hereček a tanečnic až po dámy z vyšší společnosti, které neodolaly jeho charismatu a bezstarostné povaze. Jeho eskapády byly tak okaté, že se staly předmětem veřejného pohoršení a císařský dvůr se jen s obtížemi snažil udržet alespoň zdání morálky, přičemž se šířily anekdoty o jeho neustálých výmluvách a pokusech o utajení svých avantýr.

Jeho zálety nebyly pouhými chvilkovými poblouzněními; arcivévoda Otto si liboval v udržování hned několika paralelních vztahů. Tato propletená síť milostných avantýr zákonitě vedla k dalším komplikacím a novým skandálům, které s gustem probíraly nejen dámy z vyšší společnosti, ale i prosté služebnictvo. Tyto aféry neměly dopad pouze na jeho pověst; hluboce zasáhly i do jeho rodinného života a ovlivnily jeho postavení u císařského dvora.

Ironií osudu se právě Ottův bouřlivý život stal příčinou jeho předčasné smrti. Podle dochovaných informací se nakazil syfilidou, tehdy neléčitelnou chorobou, která podlomila jeho zdraví a vedla k jeho smrti ve věku pouhých 40 let.

Leopold Ferdinand, syn toskánského velkovévody Ferdinanda IV., patřil k vedlejší habsburské větvi, která přišla o Toskánsko. Již od raných let jeho kariéry ho provázely skandály.

Během služby na křižníku „Císařovna Alžběta“ udržoval „intimní přátelství“ s mladým kadetem Sternhardtem a při hrozbě odloučení vyhrožoval sebevraždou. „Pokud mě, pane veliteli, chcete odloučit od Sternhardta, tak dávám své čestné slovo, že se zastřelím!“ Kvůli svým nervovým stavům byl nakonec v Sydney vyloděn a poslán zpět do Evropy.

V následujících letech jako důstojník pěchoty jeho skandální chování pokračovalo. Jako plukovník v Jihlavě pobouřil místní vyjížďkou na koni v dámském přestrojení. Za sebou zanechal několik nemanželských dětí s různými milenkami, včetně dcery Markéty s Leopoldinou Antonopulovou.

Osudový zlom v jeho životě přišel, když se zamiloval do Vilemíny Adamowicové, bývalé prostitutky. Když chtěl požádat o povolení k sňatku, byl dokonce poslán na léčení do sanatoria. Po vystoupení z rodiny si ji skutečně vzal, ale manželství skončilo tragicky - Vilemína propadla vegetariánské sektě a nakonec duševní chorobě.

Krátce po rozvodu s Vilemínou se Leopold zamiloval do Marie Ritz, další ženy pochybné pověsti. V roce 1902 spolu uprchli ze země, což vyvolalo obrovský skandál, který otřásl základy monarchie. Arcivévoda byl zbaven všech svých titulů a privilegií, vyloučen z habsburského rodu a jeho jméno bylo vymazáno z oficiálních seznamů. Přijal jméno Leopold Wölfling a žil v ústraní ve Švýcarsku a později v Německu.

Po pádu monarchie v roce 1918 přišel Leopold o své příjmy a musel se živit, jak se dalo. Jeho kariéra jako pouličního prodavače párků ve Vídni vzbudila pozornost i posměch. „Čeho si přejete, soudruhu?“ - „Tkaničky do bot, soudruhu arcivévodo,“ zněly dialogy v jeho krámku. Dokonce vystupoval v kabaretu, kde parodoval svůj bývalý vznešený život. Zemřel v roce 1935 v Berlíně v naprosté chudobě.

Život žen v habsburském rodě nebyl o nic méně komplikovaný a často se odehrával v ještě přísnějších mantinelech. Příkladem může být Stefanie Belgická (1864-1945), dcera belgického krále Leopolda II., která se v roce 1881 provdala za korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa I. Tento sňatek měl posílit vazby mezi Rakousko-Uherskem a Belgií, ale pro Stefanii se brzy proměnil v osobní tragédii.

Co se to dělo s Rudolfem? Věčně zamlklý, často zahloubaný do svých černých myšlenek… Dvořané šuškali o jeho „trudnomyslnosti“, jak se tehdy říkalo depresím. Hledal útěchu kde se dalo - v alkoholu, v lovu, no a hlavně v náručí milenek, kterých měl bezpočet.

Stefanii připadala Vídeň jako ledová past. Obklopena škrobenými dvořany a přísnými pravidly, trávila dny v osamělosti. Rudolf si klidně vodil své milenky, kam se mu zachtělo, bez špetky ohledu k vlastní ženě. Jeho záletnictví bylo veřejným tajemstvím. Chudák Stefanie toužila po tom, co má každá žena - po lásce, po objetí, po skutečné rodině. Z Rudolfa však nedostala nic než chlad a odmítání. V roce 1883 přivedla na svět malou Alžbětu Marii, jejich jedinou dceru. Avšak ani narození dítěte nepřineslo do jejich vztahu kýžené zlepšení. Naopak. Rudolf svou ženu pravděpodobně nakazil pohlavní chorobou, která způsobila její neplodnost pro další děti. Tato absence mužského následníka ještě zhoršila její už tak nelehké postavení u dvora. Rudolf mezitím propadal stále hlouběji svým neřestem, alkoholu a nevázanému životu.

Situace vyvrcholila tragédií v roce 1889, kdy byl Rudolf nalezen mrtvý spolu se svou milenkou Marií Vetserovou v loveckém zámečku Mayerling. Okolnosti jejich smrti nebyly nikdy zcela objasněny a Mayerlingská tragédie dodnes patří k největším záhadám habsburské historie.

Po manželově smrti se Štěpánka ocitla v pasti. Na dvoře ji všichni šikanovali a nepřátelé jí dokonce dávali za vinu Rudolfovu smrt. „Chladná blondýna,“ tak jí přezdívali. Tchyně Alžběta jí nemohla vystát.

Jedenáct let vydržela v tomhle vdovském pekle, než potkala hraběte Lónyaye z Uher. Byl jen obyčejný šlechtic, ne arcivévoda, ne královská krev. Ale Štěpánka si postavila hlavu. „Raději budu šťastná jako hraběnka než nešťastná jako korunní princezna,“ odbyla kritiky. V roce 1900 se za něj provdala v terstském Miramare a poslala císařský dvůr ke všem čertům. S dcerou už se skoro nestýkala. Musela ji nechat ve Vídni, ale císařovna Alžběta jí stejně dávala za vinu, že kvůli ní Rudolf našel smrt v náručí té mladé baronky. Císař Karel později jejímu manželovi udělil knížecí titul, asi jako omluvu za všechno to příkoří.

A to jsme jen letmo nahlédli pod pokličku. Kolik jen podobných příběhů zůstalo pohřbeno v šeru habsburských ložnic? Pamětníci a kronikáři občas nadhodili, nikdy nedořekli… Dvorní archivář Johannes Metzler prý dostal výslovný příkaz spálit celé šanony kompromitujících dopisů a deníků. Císařská rodina zkrátka nechtěla přát špinavé prádlo na veřejnosti. Tajné místnosti paláců ukrývaly nevyslovitelné „zvrhlosti“, jak tehdy říkali všemu, co se příčilo prudérní morálce. Služky šuškaly o nelegitimních dětech odložených do klášterů, o nemocech z francouzských hampejzů, o divokých pitkách za zavřenými dveřmi. Kolik na tom bylo pravdy? Historické prameny cudně mlčí, ale něco na tom být muselo.

Zdroje: theses.cz, de.wikipedia.org, dspace.cuni.cz, en.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, www.stoplusjednicka.cz, www.stoplusjednicka.cz, dspace.cuni.cz