Íránské ženy v minisukních, přitažlivé i provokativní: Jak žily před islamistickým převratem 1979

Když se dnes podíváme na historické záznamy z předrevolučního Íránu, je až neuvěřitelné, jak moc se tato země změnila. Dokumentace z 60. a 70. let popisuje Írán, který dnes už neexistuje. V šedesátých letech se mladé ženy běžně opalovaly na íránských plážích v plavkách, bez jakéhokoli zakrývání. Společenský život v Teheránu tehdy umožňoval ženám i mužům volný pohyb bez náboženských omezení. Írán přijímal západní styl života rychleji než mnohé jiné muslimské státy.

Šáh Muhammad Réza Pahlaví chtěl, aby se Írán podobal západním zemím. Jako vzor mu sloužilo Turecko, které už prošlo podobnou modernizací. Za vlády šáhů probíhalo postupné odstraňování rozdílů mezi muži a ženami ve veřejném životě.

Základy těchto změn položil už šáhův otec. Réza Šáh Pahlaví, který vládl mezi lety 1926 a 1941, se rozhodl odstranit závoj, hidžáb, protože ho považoval za symbol minulosti. Oficiálně byl zákaz nošení závoje vyhlášen v roce 1936, ale šáh na to nepřišel ze dne na den. Už několik let předtím povzbuzoval ženy, aby se na veřejnosti objevovaly bez něj.

Jenže změny s sebou přinesly i komplikace. Šáhovo rozhodnutí zakázat závoj sice mělo ženy osvobodit, ale ve skutečnosti jim odebral možnost vlastní volby. Tradiční ženy se cítily ponížené a někteří muži proto zakázali svým manželkám a dcerám vycházet z domu. Bohaté rodiny si mohly dovolit nechat ženy doma, chudé však musely posílat ženy do práce bez závoje, což pro ně představovalo velké trauma. Mnoho dívek tak přišlo i o možnost vzdělání, protože rodiče raději zabránili jejich docházce do školy.

V šedesátých letech šáh pokračoval v reformách, které jeho otec začal. Postupně uděloval ženám stále větší práva, která byla pro islámský svět revoluční. V roce 1963 získaly íránské ženy volební právo a mohly kandidovat do parlamentu. V dalších volbách se do parlamentu dostaly čtyři poslankyně a dvě ženy byly zvoleny do senátu. Klíčovou změnou bylo přijetí zákona na ochranu rodiny. Ten zvýšil věkovou hranici pro sňatek dívek, dal ženám možnost požádat o rozvod a také právo starat se o děti. Byly zřízeny zvláštní rodinné soudy, které měly dohlížet na spravedlivé řešení domácích sporů. Zákon například zakázal sňatky s dívkami mladšími patnácti let, což tehdy znamenalo zásadní posun.

Otevírání škol a univerzit ženám bylo jedním z klíčových kroků k jejich větší samostatnosti. První univerzita v Íránu vznikla za vlády Rézy Šáha Pahlavího a už tehdy do ní mohly chodit i ženy. Jeho syn Mohammad Rezá Šáh v tomto směru pokračoval a podporu ženského vzdělání dál rozvíjel.

Během jeho vlády přibývalo nových vysokých škol, univerzit i knihoven. Středoškolské vzdělání bylo bezplatné a vysokoškoláci dostávali finanční příspěvky od státu. V zemi výrazně narostl počet žen s vyšším vzděláním. Mnohé z nich chtěly nejen změnu právního postavení, ale také možnost podílet se na rozhodování o veřejných záležitostech.

Společenské změny se neprojevovaly jen ve školství, ale i v každodenním životě. V šedesátých a sedmdesátých letech se móda v Íránu výrazně přiblížila západnímu stylu. V Teheránu bylo běžné potkat ženy v minisukních, krátkých šatech s výstřihy nebo odhalenými rameny. Mladé Íránky nosily úzké kalhoty, krátké topy a šaty bez rukávů. Vlasy měly volně rozpuštěné nebo upravené podle aktuálních trendů. Takto chodily na nákupy, na návštěvy nebo na večírky.

Na filmových billboardech se objevovaly ženy v plavkách. Na plážích u Kaspického moře se koupaly společně s muži, některé z nich dokonce nosily bikiny. Ženy si užívaly lyžování v horách nedaleko Teheránu, stejně jako nakupování v moderních obchodních domech.

K atmosféře volnosti přispívala i přítomnost mladých cestovatelů ze Západu. V 70. letech jich přes Írán projížděly tisíce. Většinou šlo o mladé lidi, kteří mířili do Indie a hledali duchovno, dobrodružství nebo únik od přísných pravidel doma. Odhady jejich počtu se pohybují od několika set tisíc až po pět milionů.

Konzervativní část společnosti nové módní trendy moc nevítala. Hippies s dlouhými vlasy, neobvyklým oblečením a jiným způsobem života tradičním muslimům nesedli. Mnoho Íránců nikdy předtím nevidělo cizince na vlastních oči. Když začaly ženy chodit v minisukních a společně s muži se koupat na plážích, věřící obyvatelé v tom viděli ohrožení svých hodnot.

Pro muslimskou zemi byl náhlý příval reforem příliš prudký. Billboardy s polonahými ženami, společné koupání mužů a žen na plážích a ženy v minisukních vyvolávaly silné rozhořčení mezi věřícími. Šáh sice prosazoval modernizaci, ale svobodu slova tvrdě potlačoval. Jeho režim zakazoval politickou opozici a trestal jakoukoli kritiku. Cenzura byla zvlášť přísná v médiích. Represe dopadly na komunisty i islamisty, mnozí z nich skončili ve vězení nebo byli mučeni. Monarchie navíc trpěla hlubokou korupcí. Zatímco se obohacovali privilegovaní, počet chudých v zemi dál rostl.

Koncem sedmdesátých let se situace začala měnit. Šáh pod tlakem konzervativních skupin ustupoval od některých reforem a postup žen vpřed se zpomalil. Napětí ve společnosti rostlo, politická nesvoboda, narůstající nespokojenost a ekonomické potíže vytvářely dusnou atmosféru.

Ženy, které za vlády šáha získaly přístup ke vzdělání a novým možnostem, se nakonec obrátily proti jeho režimu. Věřily, že po pádu monarchie přijde více svobody a spravedlnosti. Na jaře roku 1979 vyšly do ulic tisíce žen z různých společenských vrstev. Vedle sebe kráčely vzdělané ženy bez šátků i ty zahalené v černých závojích. Všechny je spojovala stejná touha ukončit šáhovu moc. Doufaly, že revoluce dovede začaté reformy do konce a přinese plnou právní rovnoprávnost. Mnoho žen tehdy věřilo, že nový režim přinese rovnost a skutečnou změnu.

V revolucionářském nadšení však málokdo poslouchal, co ajatolláh Chomejní říkal ze svého pařížského exilu. Sliboval, že ženy budou mít ve společnosti své místo, ale v islámském rámci. Málokdo si tehdy kladl otázku, co přesně znamená „islámský rámec“ v praktickém životě.

Jak to historik Šaul Bakhaš vyjádřil o svých nadšených přátelích: „… milovali revoluci, aniž by věděli, že ona nebude milovat je.“

Zklamání ale na sebe nenechalo dlouho čekat.

Jakmile revoluce zvítězila, všechno šlo ráz na ráz opačným směrem. Ve svém nadšení si ženy nevšimly, že revoluční rada a nová vláda, která byla rychle ustavena k řízení země, neměly mezi svými členy ani jednu ženu.

Nový režim začal okamžitě rušit veškerý pokrok, kterého ženy za šáhovy vlády dosáhly. Zákon o ochraně rodiny byl pozastaven ihned po nástupu revolucionářů k moci v roce 1979. To znamenalo návrat k tradičnímu právu, kdy muži mohli manželku jednostranně opustit pouhým oznámením.

Brzy se hidžáb stal povinným, ženám nebylo dovoleno jej odmítnout. Během několika měsíců se hidžáb stal oficiálním oděvem íránských žen, nejprve ve vládních úřadech a poté všeobecně.

Postupné odstraňování žen z veřejného života bylo systematické. Muži-učitelé již nemohli učit v dívčích školách. Protože kurzy matematiky a přírodních věd vyučovali převážně muži, znamenalo to odepření vzdělávání mladým dívkám ve vědeckých oborech. Na univerzitách byly ženy a muži ve třídách odděleni, nemohli se mísit na kampusech a ženám byl zakázán vstup do některých oborů studia. Kontrast se sedmdesátými lety, kdy studenti obou pohlaví volně interagovali, byl propastný.

Nejdrastičtější změnou bylo právní postavení žen. Věk pro sňatek dívek byl snížen z osmnácti na devět let, péče o děti byla automaticky svěřena otci a rodinné soudy byly zrušeny. Ženy ztratily také možnost působit jako soudkyně. Islámský režim jim zakázal jakékoli rozhodování v justici.

Teherán vypadal jako úplně jiné město. Ulicemi začaly hlídkovat ozbrojené hlídky, které kontrolovaly každý pár mužů a žen. Museli dokázat, že jsou manželé, sourozenci nebo otec s dcerou. Jinak jim hrozil trest. Ženy, které ještě před pár lety mohly volit jakékoli oblečení, nyní musely dbát na každý detail svého vzhledu. Pokud odhalily příliš vlasů nebo pokud byl jejich plášť příliš krátký, čekala je pokuta nebo dokonce vězení.

Ministryně školství Farokhroo Parsa byla v roce 1980 popravena zastřelením po zinscenovaném procesu, který ji obvinil z „korupce na zemi“ a „válčení proti Bohu“. Jako jedna z prvních žen v íránské vládě a aktivní zastánkyně ženských práv se stala symbolickým terčem nového režimu, který chtěl jasně ukázat svůj postoj k ženské emancipaci.

Přes všechny překážky ženy neustávaly v boji za svá práva. Postupně se začaly bránit a hledat způsoby, jak obcházet omezení. Psaly dopisy do kanceláře ajatolláha Chomejního a dalších vládních duchovních, podávaly stížnosti a požadovaly navrácení svých ztracených práv.

Tento odpor pokračoval po celá desetiletí. Dvě Nobelovy ceny míru udělené íránským ženám to dokazují: Shirin Ebadi, právníčce v oblasti lidských práv v roce 2003, a Narguess Mohammadi, obhájkyni práv žen také v roce 2023.

Když se dnes ohlédneme za téměř půl stoletím od islámské revoluce, dokumenty z předrevolučního Íránu působí skoro neskutečně. Je těžké uvěřit, že ještě v sedmdesátých letech mohly ženy svobodně studovat, cestovat i tančit na veřejnosti.

V roce 2022 zemřela ve vazbě mladá studentka Mahsa Amini, kterou zatkla morální policie za porušení pravidel hidžábu. Její smrt rozpoutala vlnu protestů. Ženy vycházely do ulic, svlékaly si šátky a stříhaly si vlasy jako tichý, ale výmluvný projev nesouhlasu. K nim se připojovali také muži a mladí chlapci. Současné protesty nejsou náhodné; mají dlouhou historii a jejich příčiny sahají hluboko do minulosti.

Navazují na odpor, který v Íránu začal už krátce po revoluci, kdy ženy tehdy sváděly tichý boj o každý odhalený pramen vlasů, postupně si posouvaly šátky dozadu a zkracovaly povinné kabáty. Dnešní gesta svobody tak mají přímou spojitost s tím, co projevovaly jejich matky a babičky, když si v minulosti oblékaly minisukně navzdory zákazu.

Jejich boj pod heslem „Žena, život, svoboda“ dnes slyší celý svět.

Zdroj: petapixel.com, wilsoncenter.org, prahaskolska.eu, wilsoncenter.org