Podvazky, košilky, špičaté podprsenky, které dráždily mužské pohledy: Spodní prádlo za socialismu

Když nahlédneme do prádelníků československých žen a mužů v dobách socialismu, možná bychom se divili, co v nich nacházíme. Spodní prádlo nebylo ani sexy, ani pohodlné - jeho hlavním účelem byla ochrana před nastydnutím a dlouhá životnost. Jak vypadaly podprsenky? Proč zmizely podvazkové pásy? A vzpomínáte si ještě na fenomén "týdenních kalhotek"?

V poválečném Československu existovalo několik výrobců spodního prádla - Úpavan Trutnov (vzniklý z podniku TGK), Trikota ve Vrbové na Slovensku a Triola. Přestože Triola v roce 1968 podepsala smlouvu se západoněmeckou firmou Felina, což výrazně zlepšilo její nabídku, s výběrem prádla to stále nebylo nijak lichotivé.

Charakteristickým znakem podprsenek té doby byl jejich tvar - většina z nich byla šitá do nepřirozené špičky, což pod svetříky a halenkami vypadalo poněkud bizarně. ale často i přitahovalo nežádoucí pozornost. Tyto špičaté podprsenky, které občas dráždily mužské pohledy, se staly typickým znakem socialistické módy spodního prádla.

„Pamatuju si, když mi máma koupila první podprsenku, byla dost neforemného tvaru. Měla jsem pod tričkem dvě špičaté homole,“ vzpomíná s úsměvem dnešní šedesátnice Pavla Holá z Prahy.

Problémem bylo i to, že se vyráběl prakticky jen jeden střih z jednoho materiálu. V 70. letech nebylo na trhu více než 6 druhů podprsenek. Ženy s větším poprsím měly trochu lepší výběr než ty s menším, ale i tak to bylo žalostně málo. Mnohé ženy si proto nechávaly podprsenky šít na míru, a netýkalo se to jen žen tehdejší elity. Ty ostatní, které dobrou švadlenu ve svém okolí neměly, většinou raději využívaly zásilkových obchodů a jejich omezené nabídky. Situace se začala zlepšovat až v 80. letech.

Až do 60. let patřily podvazkové pásy k základní výbavě téměř každé ženy. Kdo by si však představil dnešní sexy kousky, byl by hodně zklamaný. Tehdejší podvazkový pás pokrýval většinou celé břicho až k pupíku, někdy dokonce nad něj, a plnil tak i funkci stahovacího prádla.

„Když mě v něm viděl můj tříletý chlapeček, pojmenoval ho kalhotky s kšandičkami,“ směje se při vzpomínce na podvazkový pás pamětnice Jana Drahošová.

Tento nezbytný kus dámského šatníku však začal ustupovat s příchodem minisukní v 60. letech. Důvod byl prostý - tradiční silonky přichycené podvazky, které ženy dosud nosívaly pod delším oblečením, by pod krátkými sukněmi byly vidět. Řešením se staly punčochové kalhoty vyráběné z nylonu, kterým se jednoduše říkalo „punčochové kalhoty“.

Na nový trend rychle zareagoval i průmysl. Ve Varnsdorfu Julius Kunert rozběhl výrobu silonových punčoch v různých odstínech a velikostech, které se rychle staly nezbytností pro téměř všechny československé ženy. Jeho výrobky slavily úspěch dokonce i v zahraničí.

Za skutečnou revoluci v nošení punčoch by se však daly považovat samodržící punčochy, díky kterým zcela odpadla nutnost nosit podvazky. Na ty si ale československé ženy musely počkat až do období po sametové revoluci.

Běžným kusem dámského prádla, který dnes v prádelníku většiny současných žen chybí, bylo také kombiné. Ideálně hned několik a ve více barvách - to bylo téměř společenskou povinností nosit pod šaty a sukně.

V zimním období si některé ženy pod kombiné oblékaly ještě spodní košilku, protože kombiné bylo z tenkého materiálu a studilo. K zimnímu spodnímu prádlu patřily také kalhotky s nohavičkou. Není proto divu, že na starších fotografiích mohou ženy působit silnějším dojmem. Vždyť když na sobě měly podvazkový pás, kalhotky, košilku, kombiné a teprve potom viditelné oblečení, přidalo jim to na objemu.

A jak na tom byli muži? Mnozí z nich zůstávali věrní svým oblíbeným trenkám - zejména těm červeným. Základními kusy pánského prádla v 60. letech byly také dlouhé spodní podvlíkačky a nátělníky. Každý kluk i dospělý muž měl hned několik vroubkovaných nátělníků v barvě bílé či světle modré.

Ti, co chtěli držet krok s módou, začali nosit takzvané „spodky plavkového typu“ - nám dnes už dobře známé slipy. Pro muže šedesátých let představovaly slipy skutečný módní převrat - nešlo jen o nový střih, ale o změnu v přístupu k pánské módě, a to vše za cenu mezi 18 a 25 korunami.

„Když jsem si koupil v Tuzexu své první slipy, bylo mi asi 12 let. Kluci ve třídě na mě koukali divně, protože to v té době téměř nikdo neznal,“ vybavuje si šedesátník Karel Nosek.

Nejvíce slipů se vyrábělo v havlíčkobrodském Pleasu. Odtud také mířily na pulty československých obchodů pánské nátělníky - většinou čistě bílé, řádkované, v 80. letech síťované. Postupně se začaly objevovat i barevné nátělníky a různé sety slipů a nátělníků všemožných barev.

I když by se mohlo zdát, že spodní prádlo bylo běžnou součástí nabídky obchodů, opak byl pravdou. Patřilo mezi nedostatkové zboží a jeho koupě často představovala téměř lítý boj. Výrobci jako Úpavan Trutnov, Trikota ve Vrbové či Triola vyráběli prakticky totožné kousky, které nebyly ani pohodlné, ani příliš lákavé. Pánské prádlo se vyrábělo především z bavlny, zatímco dámské z polyamidu a polyesteru, což z dnešního pohledu není ideální volba materiálu.

„Když přišlo zboží, dělaly se velké fronty. Ne na všechny zájemkyně se dostalo,“ přibližuje tehdejší atmosféru prodavačka Monika Hladká, která v obchodním domě Kotva pracuje dodnes.

Za důležitý zvrat v nabídce prádla se dalo považovat rozhodnutí z 80. let změnit Dům koberců na Dům elegance (Na Příkopě v Praze). V těchto prostorách mohli zákazníci zakoupit exkluzivní spodní prádlo i oblečení, dokonce i západní značku Triumph. Poměrně pěkné spodní prádlo nabízel také pražský obchodní dům Kotva.

Situace v menších městech a na venkově byla znatelně horší. Tam obyvatelé museli většinou spoléhat na zásilkové obchody nebo cestovat za nákupy do krajských měst. Oblíbené byly také výlety do zahraničí, odkud se dovážely jak hotové výrobky, tak inspirace. Československé firmy totiž hledaly nápady pro nové modely zejména v zahraničních časopisech typu Burda či Petra.

Osmdesátá léta přinesla do Československa jeden velký fenomén v oblasti spodního prádla - takzvané „týdenní kalhotky“. Zpočátku se prodávaly pouze v Tuzexech, později se dovážely ze zahraničních zájezdů, a nakonec se inspirovali i domácí výrobci.

Tyto kalhotky byly uložené v malé taštičce, naskládané vedle sebe, s obrázkem a anglickým nápisem jednotlivých dnů v týdnu. Logicky jich bylo sedm. V první polovině 80. let téměř každá dívka takovou sadu vlastnila a velmi si jí cenila.

Od špičatých podprsenek přes podvazkové pásy až po fenomén týdenních kalhotek - spodní prádlo v socialistickém Československu má svůj jedinečný příběh. Za železnou oponou museli výrobci kompenzovat nedostatek materiálů a technologií důrazem na funkčnost a trvanlivost. Přestože byl výběr omezený a často nedostatkový, dokázaly československé textilní firmy pomalu reagovat na světové trendy a postupem času svou nabídku rozšiřovat. Z dnešního pohledu, kdy máme k dispozici nepřeberné množství střihů, barev i materiálů, nám může tehdejší móda připadat úsměvná - přesto byla důležitou součástí každodenní reality a mnohé kousky v sobě nesly svůj zvláštní, nostalgický půvab.

Zdroje: styl.instory.cz, www.prozeny.cz, www.luxusnipradlo.cz, www.extra.cz