Článek
Když zazněla slova „Jste zatčen“, znamenalo to pro tisíce lidí okamžitý konec dosavadního života. Následovalo brutální vyšetřování, při kterém Státní bezpečnost neváhala použít jakékoliv prostředky k vynucení přiznání.
„Protože jsme neměli k vyšetřování téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel nezanechává po sobě usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit,“ vzpomínal vyšetřovatel Bohumil Doubek. Právě absence důkazů vedla k tomu, že se násilí stalo hlavním nástrojem vyšetřovatelů.
Brutální metody StB 50. let
50. léta byla nejhorší. Praha měla své peklo Ruzyň, Bartolomějskou, „domeček“ na Hradčanech. V Uherském Hradišti, Valdicích nebo Jihlavě to nebylo o nic lepší.
Estébáci mlátili vězně vším, co jim přišlo pod ruku. Pěstmi, holemi, nohou od stolu. Lámali žebra, drtili prsty, vytloukali zuby. Vráželi špendlíky pod nehty. Výslechy? Dvacet dva hodin v kuse, někdy i několik dní. Stát v pozoru, nesednout si. Kdo se zhroutil, dostal sprchu ledovou vodou a facky, aby se probral.
Josef Kycka dodnes vzpomíná na svou „koupel“. Tři měsíce se nemyl, pak mu nabídli vanu. „Tak jsem se svlékl, vlezl jsem do vany a najednou to začalo se mnou cvičit. Mrkal jsem, huba mi lítala, teď ruce, nohy… To dělala elektrika připojená na tu vanu.“
Ženy nebyly násilí ušetřeny. Julie Hrušková byla těhotná a následkem bití potratila: „Zažila jsem jeden tvrdý výslech, kdy mě bili hlavou do stolu, smýkali se mnou a mlátili mnou o skříň. Byla jsem těhotná s mým americkým vojákem. Byla jsem už ve třetím měsíci a potratila jsem. Nechali mě tři dny krvácet do úplného vysílení.“
Podobně brutální zacházení zažila Vlasta Charvátová: „Musela jsem se vysvléci do naha, a bez slamníku a přikrývek jsem byla držena po dobu dalších deseti dnů.“ Když začala krvácet a hrozil jí potrat, vyšetřovatel Pešek odpověděl: „Je jednodušší, když taková bestie chcípne sama, než aby se jí muselo věšet.“
Drogy jako nástroj výslechu
Když fyzické násilí nestačilo, přistoupila StB k používání chemických preparátů. Drogy se používaly především ve věznici Ruzyň a v Uherském Hradišti, kde měla StB speciální vyšetřovací oddělení.
Jan Janků prošel rukama vyšetřovatele Aloise Grebeníčka a jako první veřejně promluvil o drogách při výsleších. Po třech dnech hladovění mu nabídli třešně. „Dnes vám to přijde asi k smíchu, jak naivní jsem byl. Jenomže když tři dny nejíte, máte hrozný hlad a ještě ke všemu vás bijí jako žito, neuvažujete logicky,“ vysvětluje.
Třešně obsahovaly drogu zvanou psychoton, které vězni přezdívali „pravdomluv“. Janků popisuje následky: „Najednou se se mnou točila celá místnost a zmocňovaly se mě halucinace, euforie a hned zase deprese. Celé tři dny jsem nemohl spát a měl jsem pocit, že se zblázním.“
Historik Tomáš Bursík potvrzuje, že StB systematicky vyvíjela chemické preparáty. Už v roce 1946 vznikla v Brně tajná chemická laboratoř, v roce 1948 další ve Střešovicích s rozpočtem 350 tisíc korun. V laboratořích vznikaly látky z rostlinných jedů, které mohly být aplikovány do kávy nebo namíchány do barvy na omítku.
Uherské Hradiště, bývalá věznice
Akce Kámen
StB v 50. letech používala také rafinované psychologické pasti. Akce Kámen spočívala ve vytváření falešných přechodů hranic s fingovanými americkými základnami.
Marie Štěrbová a její dcera Vlasta padly do této léčky v roce 1950. Po měsících psychického nátlaku se rozhodly utéct. Agentka StB je navedla k převaděčům. Po fingovaném přechodu hranice je zatkli a odvezli do věznice na Pankrác. Odtud je převáželi na výslechy do Bartolomějské ulice.
„Ta iluze byla dokonalá. V archivech jsem našel dopis StB adresovaný filmovým ateliérům na Barrandově, ve kterém komunisté žádali zajištění amerických vlajek, portrétů amerických prezidentů, americké časopisy, cigarety i americkou kávu,“ popisuje vnuk Marie Štěrbové Zdeněk Klíma.
„Převáželi je na služebnu do Bartolomějské ulice, přes oči jim dávali černou pásku, během výslechů je mlátili a musely dělat dřepy. Řekli jim, že pochcípají jako krysy,“ vzpomíná Klíma na vyprávění své matky.
Marie Štěrbová zemřela ve vazbě po necelém roce. „Vzhledem k jejímu nízkému věku se dá říct, že byla umučena,“ říká její vnuk. Tělo skončilo v hromadném hrobě v Ďáblicích. Historik Michal Louč vysvětluje: „Byl to způsob pomsty a také způsob, jak zabránit tomu, aby ti lidé mohli být připomínáni.“ V Ďáblickém hřbitově leží odhadem dvě stě politických vězňů.
Dcera Vlasta Štěrbová přežila, ale následky si nesla celý život. „Byla celý život zlomená. Stala se člověkem druhé kategorie. Několikrát se psychicky zhroutila,“ vzpomíná její syn. Když začala doma dělat dřepy jako při výsleších, musel ji odvézt do psychiatrické léčebny. Zemřela v 53 letech, ještě před pádem režimu.
Ponižování jako metoda
Věznice po celé republice měly speciální místnosti k lámání odporu. Temnice byly studené sklepní prostory bez topení, světla a vody. Ve vykachlíkovaných místnostech byli vězni připoutáni řetězy ke kruhu v podlaze nebo ve stropě.
Ladislav Holdoš zažil extrémní ponížení: „Otevřela se dvířka a do chlívku vlezl strážný voják s putnou hoven. Nařizoval mi, abych se umyl. Strážný mě chytil za krk, strčil mi do té putny hlavu a začal mě v ní máchat.“
Komunisty obviněné v procesech se Slánským lámali jinak. Apelovali na jejich oddanost straně. Doubek říkal Holdošovi: „Jste na jedné straně řeky, strana je na druhé, a jestli chcete straně pomoct, pak musíte mít odvahu skočit do tý studený vody a přeplavat na druhý břeh, přiznat své viny.“
Psychický teror 80. let
V osmdesátých letech fyzické mučení ustoupilo do pozadí. Estébáci se po polské Solidaritě báli, že by se Češi mohli také vzbouřit. Změnili taktiku - místo bití přišel psychický teror.
Petruška Šustrová to zažila na vlastní kůži. Jako signatářka Charty 77 patřila k těm, které StB pravidelně tahala na výslechy do Bartolomějské ulice. Tam ji nikdo neuhodil, ale psychický nátlak byl podle jejích slov místy strašný.
„Řekli mi, tam se postavte do kouta. A já blbec jsem se tam postavila. Zdena Tominová praštila do stolu a řekla, já vás poslouchat nebudu, já nejsem váš podřízený,“ popisuje rozdíl mezi svou reakcí a reakcí zkušenější disidentky.
Vyšetřovatelé používali propracované metody psychického nátlaku. Chodili kolem vyslýchaných a mlátili pendreky do plechových skříní vedle jejich hlav, vytvářeli ohlušující rámus. Doprovázeli to sprostými urážkami a výhrůžkami okamžitým uvězněním, což vyvolávalo nejistotu a strach. Po výslechu odcházela Šustrová z Bartolomějské ulice v těžkém šoku. Když došla do Ječné ulice nad Karlovým náměstím, zjistila, že se téměř nemůže hýbat - byla zcela traumatizovaná z prožitého psychického teroru. Po výslechu ji utěšoval Martin Palouš. Řekl jí, že si musí přečíst Heideggera, že estébáci jsou prostě takoví, jací jsou.
Šustrová říká, že v 70. a 80. letech sice nebyli muži biti jako v padesátkách, ale vyhrožování a urážky byly pořád stejné. Navíc přibylo ponižující sledování. Dva chlapi za ní šli po ulici těsně v patách, půl metru za ní. Lidi kolem se otáčeli a divili se. Vypadala jako blázen a bylo to strašně nepříjemné.
Jan Janků dnes ve svých 88 letech stále vypovídá o mučení a drogách, které zažil. Petruška Šustrová mluví o psychickém teroru 80. let. Každým rokem jich ubývá. Brzy nezbude nikdo, kdo by mohl vyprávět o tom, jak vypadaly výslechy StB.
