„Chlapům se musí vyhovět“: Trenér tři roky zneužíval 15letou českou atletku. Vše začalo masážemi

„Vzpomínám si, jak mě to štvalo,“ vypráví Tereza o přespolním běhu ve druhé třídě, kde skončila druhá nebo třetí. Malá Terka se tehdy trápila porážkou, místo aby se radovala z hezkého umístění. Právě tato zarputilost a touha vyhrávat upoutala pozornost pana Jaroslava K., zástupce ředitele základní školy v Poličce.

Tenkrát k ní přistoupil a nabídl: „Pojď s námi trénovat atletiku…“ Tereze bylo osm let a nabídku přijala s nadšením. Sport milovala odjakživa - hrála tenis, jezdila na kole, v zimě na bruslích. K pohybu ji s bratrem, jejím dvojčetem, vedl odmalička i táta, který hrál házenou a volejbal. Atletika v Poličce nebyla žádný profesionální oddíl. Trénovali na škvárové dráze u školy, bez zázemí. Častěji běhali v lese nebo na louce. Ale vznikla tam skvělá parta mladých atletů.

„Najednou jsem měla v Poličce spolužáky, ale na atletice kamarády,“ vzpomíná Tereza na šťastné začátky. Nemohla se dočkat víkendových závodů, sportovní prostředí ji naprosto pohltilo. Začínalo se jí hodně dařit.

S rostoucími úspěchy začal trenér Terezu stále víc kontrolovat. Vyžadoval absolutní poslušnost a oddanost.

Půl desátá večer. Pro mladou atletku to znamenalo jediné - zapnout ICQ a nahlásit se trenérovi. Běda, pokud by to nestihla včas. „Díváš se na televizi? Plýtváš mým časem?“ vyčítal jí, když se opozdila.

Jejich večerní komunikace měla být údajně o trénincích. Probírali tréninkové plány, Tereza mu musela psát své pocity. Ve skutečnosti šlo o další nástroj kontroly. „Pokud jsem vyjádřila nesouhlas s nějakým jeho rozhodnutím, bylo zle,“ popisuje Tereza, jak rychle pochopila, že je lepší se podvolit. Jakýkoliv protest vedl pouze k nekonečným výčitkám.

Jaroslav K. ji systematicky izoloval od vrstevníků. Nedovolil jí účastnit se školních výletů: „Na konci školního roku máte výlet na vodu, že? Tak tam nepojedeš, takový výpadek v přípravě si nemůžeme dovolit…“ Nesměla trávit čas se svými vrstevníky - prý by to ohrozilo její sportovní kariéru. Jejich atletická skupina se postupně zmenšovala, až se trenér mohl soustředit výhradně na Tereziny výkony.

„Vidíš, co všechno pro tebe dělám?“ připomínal jí často. „Víš, díky komu jsi tam, kde jsi?“ ukončoval každou diskuzi podobnou frází. Tereza najela na rutinu, ze které nebylo úniku: škola, trénink, učení, ICQ, spánek. A další den nanovo.

Patnáctiletá Tereza se připravovala na své první dorostenecké mistrovství světa. Soustředění v Nymburce mělo být klíčové pro její přípravu. Osudovou se stala noc, kdy trenér překročil hranici mezi profesním a osobním vztahem způsobem, který navždy změnil Terezin život.

„Tehdy poprvé mě začal líbat. Zvát mě k sobě do postele,“ vzpomíná Tereza. Odmítla ho: „Řekla jsem mu, že má doma manželku.“ Trenér se urazil, zatvrdil se a přestal s ní úplně mluvit. Od té doby na každém soustředění, každých závodech, objednával společný pokoj, často s manželskou postelí. Vždy si zajistil soukromí, kde nikdo neviděl, co s ní dělá.

Pod záminkou úspory začal Tereze dělat masáže. Z masáží nohou to postupně přešlo na intimní místa. Věděla, že je to špatně, ale bylo jí pouhých patnáct let. „Myslela jsem si, že to je prostě jenom nějaký úlet. Věřila jsem tomu. Že ho to přejde,“ vysvětluje Tereza, proč tehdy nedokázala zasáhnout.

Mezitím se Tereza stávala vycházející juniorskou hvězdou české atletiky. V oštěpu dosáhla výkonu 56,26 metru, což je dodnes český juniorský rekord. Novináři ji začali zvát na rozhovory, lidé ji poznávali na ulici. Z talentované dívky se stala známá tvář české atletiky. Za sportovními úspěchy se však skrývalo neviditelné utrpení.

Během jedné z „masáží“ se trenér obnažil a požadoval po ní intimní praktiky. Když odmítla, uslyšela ta slova, která ji provázejí dodnes: „Zranila jsi mě, Terezo, tohle se chlapům nedělá. Chlapům se musí vyhovět. Přemýšlej o tom, jak se má žena chovat, máš na to týden…“

O několik dní později se už podvolila. Nátlak byl příliš silný. „Naučila jsem se to všechno snášet. Odpojit tělo od své hlavy. Dát stranou emoce, city, myšlenky,“ popisuje Tereza, jak se bránila traumatu. „Čekala jsem jenom na jediné. Až to skončí. Protentokrát.“ Během následujících tří let se zneužívání stupňovalo. „Není v sexu asi nic, co by se mnou neprovedl. […] Znechutil mi všechno. Nenechal mi nic,“ říká Tereza.

V roce 2014 se Tereza kvalifikovala na juniorské mistrovství světa v americkém Eugene. Byla jednou z hlavních českých nadějí, zajímali se o ni i američtí skauti. Mohla to být její vstupenka k profesionální kariéře.

Místo sportovního úspěchu však přišlo další traumatické utrpení. Na turnaji strávila dvacet dlouhých dní. Trenér si i tady vyžádal soukromý pokoj, byl přece koučem jedné z hlavních postav výpravy. Nikdo se neptal, co se děje za zavřenými dveřmi.

„Říkal mi, že jsem jako sněhulák…“ vzpomíná Tereza na svůj emocionální stav během mistrovství. Do užšího finále se nedostala. Její psychika po letech utrpení už zkrátka nemohla podat vrcholný výkon. Po skončení turnaje trenérovi řekla: „Zničil jsi mi život.“ A s atletikou definitivně skončila.

Mezitím se o celé situaci dozvěděl i Terezin otec. Tereza se bála, že ho zabije a bude mít problémy. Nic takového se naštěstí nestalo.

Tereza podala na trenéra trestní oznámení. K výslechu přišla s podmínkou, že ji vyslechne žena. Jaroslav K. byl odsouzen na šest let vězení. Po odvolání mu trest snížili na tři a půl roku. Realita však byla ještě hořčí - z vězení byl propuštěn už po necelém roce, což Terezu hluboce zasáhlo. Nebylo to podle ní fér vzhledem k tomu, co jí trenér provedl a jak stále trpí následky jeho činů.

Při soudním procesu trenér svou vinu zlehčoval: „Podlehl jsem té odporné blbé lidské slabosti. Nejsem ze železa.“ Popíral, že by zneužíval svého postavení, a odmítal, že by k intimnostem docházelo pravidelně.

Dnes, jedenáct let po konci zneužívání, bojuje Tereza Vytlačilová stále s následky traumatu. Je jí 29 let, ale noční můra nekončí. Trpí posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostmi, depresemi. V nejtěžších chvílích pomýšlela na sebevraždu a musela být hospitalizována v psychiatrické léčebně.

Vztahy jsou pro ni extrémně náročné. Musela se rozejít i se svou přítelkyní, ačkoliv věděla, že ji partnerka milovala. Sama však nedokáže lásku opětovat.

„Nesnáším, když se mě někdo dotkne. Není mi příjemné, když si vedle mě sedne v práci na gauč kolega. Nedokážu se v takovou chvíli soustředit, jakkoliv spolu máme dobrý vztah,“ vysvětluje.

K atletice se už nikdy nevrátila, přestože dostala nabídku trénovat s Barborou Špotákovou. Našla však nové útočiště ve fotbale, kde hraje za mezinárodní tým Prague Raptors.

„Během těch devadesáti minut se umím radovat, sdílím emoce s celým týmem. Po závěrečném hvizdu to skončí, ale…“ říká Tereza. I s tím se snaží vypořádat.

Terezin příběh bohužel není ojedinělým případem - podobné scénáře se odehrávají v mnoha sportovních oddílech po celém světě. Podle studie vědců z torontské univerzity se až 48 procent sportovců setkalo s nějakou formou sexualizovaného násilí. Objevuje se napříč všemi sporty a na všech úrovních.

„Přirozená role člověka je poslouchat trenéra nebo učitele. A všichni to očekávají, celé okolí, i rodiče. Konfigurace toho vztahu je mocensky daná od začátku, a když se děje něco, co se dít nemá, tak vůbec pochopit, že to je za hranicí, je neuvěřitelně těžké,“ vysvětluje instruktor sebeobrany Pavel Houdek.

Problém podle odborníků spočívá v postupném posouvání hranic. Pachatelé nezačínají rovnou s násilím, ale postupují po malých krocích. Testují, kam až mohou zajít, přičemž každý překročený limit se stává novým normálem. Není to jednorázový akt, ale postupný proces, kdy se oběť ocitá v čím dál hlubší pasti, ze které je stále těžší uniknout.

Největší riziko podle instruktora sebeobrany Pavla Houdka představují menší kluby a sporty, kde se o problému sexualizovaného násilí nemluví. Zamlčování a popírání problému vytváří ideální prostředí pro potenciální pachatele. Organizace, které tvrdí, že „u nás se to neděje“, zpravidla nemají vytvořené mechanismy, jak podobné případy řešit. Když k nim dojde, obvykle je snahou celou záležitost ututlat a zamést pod koberec.

„A pojďme si možná i jako společnost říct, jestli nám zlatá, bronzová medaile stojí za to, abychom zničili život nějakého člověka? Já si myslím, že ne,“ dodává Michaela Studená ze spoluzakladatelky iniciativy Pod svícnem.

Tereza Vytlačilová se rozhodla svůj příběh zveřejnit, aby pomohla ostatním, kteří mohou prožívat něco podobného.

„Nechci politování, chci svým vyprávěním zkusit pomoci. Třeba si můj příběh přečte někdo, kdo něco podobného prožívá. Třeba si ho přečte někdo, kdo může proti něčemu takovému zakročit,“ uzavírá svůj příběh s nadějí, že podobné případy už nebudou v českém sportu přehlíženy.

Zdroje: bezfrazi.cz, sport.cz, sport.ceskatelevize.cz, extra.cz, novinky.cz