Ženy zde mají muže jen na noc a rozvody neznají: U Mosuů milenec k ránu odchází k vlastní matce

Chodící manželství Mosuů patří k nejpodivuhodnějším způsobům rodinného soužití, jaké na světě ještě zbyly. Vysoko v podhůří Himálaje, u jezera Lugu na hranici provincií Jün-nan a S'-čchuan, žije 30 až 40 tisíc lidí, kteří v této oblasti hospodaří už přes dva tisíce let. V tradičních mosuoských rodinách muž a žena nežijí spolu: děti patří k matčinu rodu a v čele domu stojí babička. Ještě v roce 1982 se k jezeru dalo dojet jen na koni. Dnes tam z turistického Li-ťiangu vede hladká silnice a od roku 2015 mohou návštěvníci přiletět také na letiště, které leží nejvýše ze všech letišť v provincii. Právě možnost snadněji odjet z hor mění mosuoské rodiny víc než celá staletí císařské vlády.

Mosuové svému zvyku říkají sese, Číňané zouhun, doslova chodící manželství, protože muž za ženou skutečně chodí, ale žít zůstává ve své rodné domácnosti. U nás se používá i výraz navštěvující manželství, i když někteří namítají, že o manželství vůbec nejde. Když dívka dospěje, dostane v domě vlastní pokoj, kterému se říká květinový. Tam za ní smí přicházet muž po setmění a ráno odchází domů. Dokud její rodina o vztahu neví, přichází až po jejím usnutí a odchází, než se ostatní probudí. Obřad dospělosti Mosuové slaví ve třinácti letech. První partnerské vztahy však dívky obvykle navazují až později. Na návštěvu chodí muž za ženou, která zůstává v domě své rodiny.

Zhaba Songding, partner jedné z místních žen, vzpomínal na své první návštěvy: „Musel jsem se vplížit do jejího domu, až když její rodina kolem půlnoci nebo jedné ráno usnula, a odejít kolem páté nebo šesté, než se probudili.“ Jakmile vztah zvážní, muž přinese dary ženině rodině. Od té chvíle jsou z nich axia, partneři, a muž už nemusí nic skrývat. Smí usednout k ohništi, dostane čaj a jídlo, ale dál bydlí u své matky a podílí se na práci v její domácnosti.

Vztah může trvat jednu noc i celý život. Skončit jej je stejně jednoduché jako začít. Ženě stačí neotevřít dveře, muž jen oznámí, že už se nezastaví. Nikdo se nerozvádí, nikdo nedělí majetek, nikoho vesnice neodsuzuje za to, že si hledá dalšího partnera. Singapurská právnička Choo Waihong, která po odchodu do důchodu v roce 2006 dorazila k jezeru jako turistka, zůstala u Mosuů většinu roku a napsala o nich knihu Království žen, upozorňuje, že mnozí návštěvníci si tuto svobodu vykládají jako příslib nočního dobrodružství. Mosuoské ženy jsou ale při výběru partnera vybíravější, než si turisté představují.

V tradiční mosuoské rodině žijí sourozenci celý život pod jednou střechou spolu s matkou a jejími bratry a sestrami. V jednom dvoře bydlí tři nebo čtyři generace, klidně i desítky lidí, všichni spříznění krví a nikdo sňatkem. Děti nosí příjmení matky. „V naší řeči slovo teta neexistuje,“ vysvětlil průvodce Geze Duoji reportérovi NPR. „Všechny sestry vaší matky jsou vaše matky. Která z nich vás porodila, není důležité.“

Biologický otec se ke svému dítěti veřejně hlásí hostinou, kterou uspořádá měsíc po narození. Na jeho výchově se ale obvykle příliš nepodílí, místo toho pomáhá vychovávat děti svých sester. I proto má slovo pro strýce z matčiny strany u Mosuů větší váhu než slovo pro otce. Kolik dětí mít a kdy, rozhodují ženy samy. Nazhu Zhuoma, jíž bylo v době reportáže NPR 34 let, o tom mluví jako o samozřejmosti a partnera přitom nazývá manželem, jak je u Mosuů běžné: „Myslím, že jsem s manželem nikdy neprobírala, jestli mít děti, nebo ne. Zdá se, že s tím ani neměl moc společného.“

Se Zhabou Songdingem, který za ní zpočátku chodil tajně, má Nazhu dvě děti. O ty se stará Zhaba, zatímco ona pracuje. Noci tráví u ní, ráno se s dětmi vrací k vlastní matce, kde bydlí i jeho sourozenci. Rodina si vydělává také tím, že podnikatelům z města pronajímá hostinec u jezera. Nazhu spravuje společné peníze a vyřizuje smlouvy i povolení spojené s pronájmem. Její matka krmí prasata a slepice a zůstává čestnou hlavou domu.

Novináři a cestovatelé Mosuům říkají poslední matriarchát světa. Sami Mosuové to slyší neradi. Jejich společnost je matrilineární, příslušnost k rodu se určuje podle matky, ale o vládě žen mluvit nelze. Tradiční rodina hospodařila jako celek bez osobního majetku, takže ani nebylo co dědit a otázka, zda dědí ženy, nebo muži, vůbec nevznikala. U ohniště v babiččině pokoji, kde se rozhoduje o všem podstatném, má každý dospělý svůj hlas. Ženy spravují peníze a domácnost, muži stavějí domy, porážejí zvířata a organizují vesnické události.

Poslední slovo má přesto vždycky babička. Mosuové tvrdí, že díky tomuto uspořádání neznají žárlivost ani majetnické vztahy. Kdo přijde o partnera, zůstává ve svém rodném domě stejně jako dosud, a tak u nich prakticky nejsou vdovy, sirotci, bezdomovci ani dohazovači.

Čínští turisté začali k jezeru jezdit na začátku 80. let, zahraničním turistům se oblast oficiálně otevřela v roce 1992. S novou silnicí a letištěm návštěvníků výrazně přibylo. Přibylo také aut a odpadků, až provinční vláda Jün-nanu zastavila stavbu dalších hotelů.

S návštěvníky přišla i nedorozumění. Někteří muži si chodící manželství vykládají jako pozvání a zkoušejí štěstí u místních žen. „Tak je musíme zmlátit,“ řekl Geze Duoji NPR. „Potom se chovají líp.“ Média psala o hotelech a zájezdech, které nabízely „zážitek chodícího manželství“, při němž na pokoj zaklepala profesionální prostitutka v mosuoském kroji. Na zavřeném krámku u jezera visí cedule oznamující, že majitel odešel za svou partnerkou. Čtyřiadvacetiletého Kuzuoa takové historky rozčilují: „Člověk z toho zuří, jaké lži o nás průvodci šíří.“

Ještě víc než zvědavost místní bolí povýšenost návštěvníků. „Mnoho lidí říká: Jste tak zaostalí, teď, když jste potkali pokročilé lidi jako my, proč pořád provozujete ta chodící manželství?“ citoval Geze Duoji návštěvníky. „Rozčiluje mě to. Máme pocit, že s lidmi zvenčí nemáme jak jednat jako rovný s rovným.“ Zvědavým turistům proto často tvrdí, že není Mosuo.

Matrilineární rodinu vážně zasáhla dvě období. Za kulturní revoluce v letech 1966–1976 byly takové rodiny zakázány, Rudé gardy považovaly sese za feudální přežitek a úřady vedly kampaň s heslem Jeden manžel, jedna manželka, při níž se páry musely zaregistrovat jako řádní manželé. Další změny přinesl turismus a pokračují dodnes. Geze Duoji odhaduje, že zhruba čtvrtina Mosuů už matčin dům opustila.

Choo Waihong sleduje tuto změnu z bezprostřední blízkosti. V době, o níž psala, měly místní statky elektřinu, tekoucí vodu, wifi a solární ohřev vody, dospělí používali mobil a bankovní účet. Všichni mladší třiceti let chodili aspoň na střední školu, zatímco většina jejich rodičů neumí číst ani psát. Učí se mandarínsky podle celostátních osnov, a tak se před nimi otevírají zaměstnání, o jakých se jejich předkům nesnilo. „Všichni moji mladší přátelé se vzali a založili si domácnost, kde muž a žena žijí spolu v něčem, co se rychle stává patriarchální rodinou. Děti narozené takovému páru patří páru, ne širšímu matrilineárnímu rodu jako dřív,“ řekla novinářce Aně Salvá. Podle ní to může být začátek rozpadu celého mosuoského světa.

Jiachu, prodavačka vstupenek s culíkem a kšiltovkou, vyprávěla Tině Xu v autobuse cestou k jezeru, že se chce odstěhovat, jakmile našetří: „Minulá generace si nemohla dovolit postavit nové domy. Naše generace může. Moje matka vybrala svou nejschopnější dceru, aby pokračovala jako hlava domácnosti, a my ostatní můžeme jít ven a založit vlastní jádrové rodiny.“ K odchodu z matčina domu vedou mladé Mosuy i jiné důvody. Mladé páry chtějí mít méně dětí a každému věnovat víc času i peněz. Do jejich výchovy se chtějí víc zapojit také otcové. Ve škole se Mosuové seznamují s Tibeťany, Naxi a Chany a berou si je. Někteří si přejí žít romantický život ve dvou, jaký vídají v televizi.

Pětadvacetiletý Erche vede u jezera restauraci, kde se podává pizza i latté, a ve volném čase založil spolek, který sbírá vzpomínky starých Mosuů. Sám se přesto rozhodl z matčina domu odejít: „Před pár lety jsem si myslel, že zůstanu v matčině domácnosti navždy a udržím tu praxi naživu. Ale teď mám pocit, že různí lidé odvádějí různé množství práce, takže se radši odstěhuji.“

U ohniště v babiččině pokoji dnes vedle tibetského oltáře stojí elektrické masážní křeslo, ve starých dřevěných domech je nábytek z IKEA a mosuoské písně, které se ve dne zpívají turistům, se v noci ozývají z karaoke.

Zdroje: nationalgeographic.com, npr.org, sv7.thediplomat.com, pbs.org