Článek
V Íránu se dívky mohou legálně vdávat od třinácti let, se svolením soudu i dříve. O sňatcích rozhodují otcové a manželství se považuje za rodinnou záležitost, do které stát nezasahuje. Ani tehdy, když skončí smrtí.
V provincii Kermánšáh 22. října 2025 zemřela žena, o které rodina tvrdila, že jí bylo pětadvacet, byla vdaná aa sama si sáhla na život. Server IranWire ale odhalil, že nic z toho není pravda. Jmenovala se Sarina Rostami, bylo jí šestnáct a chodila na střední školu. Rodina ji nutila do sňatku, kterému se Sarina vzepřela. Podle rodinného přítele udělala všechno pro to, aby zasnoubení zrušila. Zaplatila za to ale životem. Co přesně se stalo, dodnes nikdo neví a zdroje se rozcházejí. Jeden z příbuzných popsal, že ji smrtelně zranil muž z jejího blízkého okolí. Podle jiných zdrojů zemřela po výstřelu z lovecké pušky, ale rodina odmítá jmenovat pachatele.
Aktivistka za práva žen ze Sarpol-e-Zahab pro IranWire popsala, proč se takovými případy nikdo nezabývá. „Každý rok tady takhle zabijí několik žen a dívek a nikdo nepodá stížnost, protože prý buď šla puška omylem, nebo žena údajně spáchala sebevraždu.“ Většina obětí jsou podle ní ženy zabité kvůli takzvané rodinné cti.
Nucený sňatek a vražda ze cti v Mašhádu
Sarina ale nebyla jedinou obětí toho měsíce. 7. října nahlásila rodina na policejní stanici v Kazemabadu zmizení devětadvacetileté Ferešteh Darban. Vyšetřovatelé při prvních výsleších narazili na rozpory ve výpovědích jejího otce, pětapadesátiletého Jalala Darbana. Při dalším výslechu se nakonec přiznal, že svou dceru udeřil do obličeje tak silně, že utrpěla smrtelné krvácení. Celou pravdu ale neřekl ani potom. Policistům nejdřív tvrdil, že tělo dal do pytle a odvezl do opuštěného obchodu za městem, jenže když tam dorazili, nic nenašli. Teprve pak přiznal, že ho zmrzačil a pokusil se ho spálit v poušti za Mašhádem.
Žena, jejíž tělo otec spálil v poušti, hrála na hudební nástroje, sportovala a živila celou rodinu. Okolí ji znalo jako ženu, která si vždycky šla svou cestou. Její otec ji ale líčil jinak. Podle jeho verze trpěla psychickými problémy a hádala se s členy rodiny. Po zatčení se tím snažil svůj čin ospravedlnit, jako by si za smrt mohla sama.
Přitom to byl právě on, kdo jí život zkomplikoval od začátku. Ferešteh byla v patnácti letech donucena k prvnímu sňatku s mužem závislým na drogách. Po zjištění manželovy závislosti požádala o rozvod. Ani druhý sňatek nevydržel a Ferešteh se tak ocitla zpět pod dohledem otce a bratrů. „Nikdy se nepodřídila jejich kontrole. Proto ji obvinili z duševní choroby“, uvedl někdo z jejího blízkého okolí. Otec Ferešteh Darban stanul před soudem v Mašhádu.
Domácí násilí v Íránu a žádost o rozvod jako rozsudek smrti
Maryam Jafari žila za Teheránem ve městě Robat Karim. V dětství přišla o otce, a když se její matka znovu vdala, Maryam se stala součástí nové rodiny. V pouhých čtrnácti letech ji donutili k sňatku. Její manžel a jeho rodina byli v okolí známí agresivním chováním. Tchán ji nutil pracovat i během těhotenství, manžel ji slovně i fyzicky napadal a do konfliktů se zapojovala i jeho sestra, která situaci v rodině dále vyhrocovala. Po několika letech navíc Maryam zjistila, že její muž užívá drogy a pseudoantidepresiva, což jeho nevyzpytatelné a agresivní chování ještě stupňovalo.
Z manželství, ze kterého nemohla odejít, se postupně stala past. Měla čtyři syny, nejmladšímu nebyl ani rok. Péče o děti a zároveň neustálé snášení násilí ji uvěznily a vyčerpaly. Podle člověka z Maryamina okolí se její starší švagrová Hajar před lety nahlásila, že ji v rodině napadli nožem. Krátce poté zmizela a její osud je stále neznámý. Protože neměla žádnou blízkou rodinu ani známé, nikdo se jejím zmizením nezabýval. Maryam se přátelům svěřila, že za zmizením švagrové stojí rodina jejího manžela, a byla přesvědčená, že pokud neodejde, čeká ji totéž.
Přesto o rozvod požádala. Pro manžela, který ji roky bil a bral drogy, to bylo nepřijatelné. 19. října 2025 ji sedmnáctkrát bodl nožem a uprchl. Jeden z jejich synů našel její zakrvácené tělo a zavolal policii. „Můj otec a matka se už delší dobu vážně hádali. Máma se chtěla rozvést, ale otec byl zásadně proti. Když ji zabil, utekl“, popsal vyšetřovatelům.
IranWire ve stejném období zdokumentoval i smrt jednačtyřicetileté Vajiheh Rouzeh-Khan z Mašhádu. Po rozpadu prvního manželství se Vajiheh rozhodla znovu vdát. „Souhlasila s dalším sňatkem jen kvůli řečem okolí a aby unikla pohrdavým pohledům, kterým čelí rozvedené ženy“, popsal jeden z jejích známých. Její druhý manžel jí opakovaně vyhrožoval smrtí a obviňoval ji z nevěry bez jakýchkoli důkazů. Vajiheh požádala o rozvod a po těžkém napadení si nechala vystavit lékařské potvrzení, které hodlala použít jako důkaz v rozvodovém řízení. K soudu už ale nedošla. 26. srpna 2025 ji manžel střelil do hlavy v zaparkovaném voze a poté se zabil. Všechny čtyři případy IranWire zaznamenal v rozmezí necelých dvou měsíců. A zdaleka to nejsou všechny.
Femicida v Íránu a systém, který kryje vrahy
Podle analýzy Radio Farda bylo v Íránu v roce 2024 zabito nejméně 133 žen a dívek jejich vlastními příbuznými, v průměru jedna oběť každé dva dny. Skutečný počet je přitom pravděpodobně ještě vyšší. Centrum pro lidská práva v Íránu upozornilo, že v zemi neexistují žádné spolehlivé oficiální statistiky a mnohé vraždy se nikdy nenahlásí, případně se v úředních záznamech zamaskují jako nešťastné náhody.
Stačí se podívat na čísla. 51 ze 133 případů bylo klasifikováno jako „rodinné spory“, což je označení, které podle lidskoprávních organizací cíleně zakrývá vraždy páchané v rámci rodiny. Podobně íránské úřady zacházejí i se znásilněním, která se v policejních zprávách často evidují jako pouhé „obtěžování“. Když se vražda přeřadí mezi spory a znásilnění mezi obtěžování, celé kategorie násilí na ženách v oficiálních číslech jednoduše přestanou existovat. A íránský trestní zákoník jde ještě dál, protože chrání i ty, kteří se k vraždě otevřeně přiznají.
Článek 301 a beztrestnost otců v Íránu
Jak moc je zákon na straně vrahů, ukázal případ čtrnáctileté Rominy Ašrafi. V roce 2020 utekla z domova s mužem, do kterého se zamilovala. Otec na ni podal trestní oznámení a policisté ji zadrželi. Romina jim řekla, že se bojí o život, ale úřady ji přesto vydaly zpět rodině. Otec si pak u právníka zjistil, jaký trest mu reálně hrozí za zabití vlastního dítěte. Věděl totiž, že článek 301 íránského islámského trestního zákoníku osvobozuje otce a dědy po otcovské linii od trestu qisás, tedy odplaty za zabití vlastního dítěte. V praxi to znamená, že otec, který zavraždí svou dceru, nemůže být odsouzen k trestu smrti. Maximální sazba činí deset let vězení, většinou ale soudy uloží výrazně méně. Rominu poté ve spánku zabil srpem. Dostal osm let.
O dva roky později se celý Írán dozvěděl o sedmnáctileté Moně Heydari. Manžel, zároveň bratranec, jí uřízl hlavu a s úsměvem se s ní procházel ulicemi města Ahváz. Monu provdali ve dvanácti letech. Roky násilí ji nakonec přiměly k útěku do Turecka, ale rodina ji přesvědčila k návratu s příslibem, že se jí nic nestane. Ačkoli se na něj článek 301 přímo nevztahoval, dostal rovněž méně než deset let.
Oba případy potvrzují to, co pro RFE/RL vysvětlil právník a lidskoprávní expert Saeed Dehghan. Články 301 a 302 trestního zákoníku podle něj v praxi znamenají, že soudci vynášejí mírné rozsudky a pachatelé s tím počítají. Odborníci z organizace Iran Human Rights se domnívají, že právě nízké tresty motivují další vraždy ze cti. Ženy přitom podle Dehghana nemají v Íránu žádnou právní ochranu, která by jim pomohla dřív, než se stanou obětí.
Zákon na ochranu žen před násilím zůstává nepřijatý
Zákon, který by íránské ženy chránil před domácím násilím, dosud neexistuje. Návrh zákona s názvem „O ochraně důstojnosti a bezpečnosti žen před násilím“ koloval třináct let mezi parlamentem, vládou a soudní mocí, aniž by byl kdy schválen. V květnu 2025 vláda návrh sama stáhla. Zahra Behrouz-Azar, zástupkyně prezidenta Masúda Pezeshkiána pro ženské záležitosti, k tomu řekla: „Požádali jsme o stažení, když jsme si uvědomili, že parlamentní výbory zcela změnily jeho podstatu. Už se vůbec nezabývá prevencí.“ Organizace Femena ve své analýze z března 2025 upozornila, že přepracovaný návrh zákona ani nepoužívá slovo „násilí“. Místo něj operuje s pojmem „pochybení“, aniž by definoval, co přesně to znamená. Pokud je navíc pachatelem otec nebo manžel, zákon umožňuje zmírnění trestu, případně úplné prominutí.
Zákon o povinném hidžábu s tresty až deset let vězení přitom Írán schválil za pár měsíců. Zákon, který by chránil ženy před smrtelným násilím, se za třináct let nedostal ani k hlasování.
Nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chameneí dal svůj postoj jasně najevo už v roce 2017, když prohlásil, že sice odsuzuje násilí na ženách, ale vláda a parlament by si měly dát pozor, aby se v těchto otázkách nenechaly vést západními hodnotami. „Co je a co není násilí, se nesmíme učit od Západu. To musíme posuzovat na základě vlastní racionální logiky a vlastního islámského přesvědčení.“
