Článek
Ve čtyřech letech jí navlékají první kimono, těžší než její vlastní tělo. Malá Masako Tanaka se sotva učí chodit s břemenem látky, zatímco starší ženy sledují každý její krok. Vlasy jí stahují do složitého účesu, který nesmí narušit ani spánek. Hlava spočívá na dřevěné podložce, aby se účes nerozpadl. Hračky mizí a začíná svět dospělých, i když jí sotva dorůstají první mléčné zuby.
Rodina ji předala do kjótské okiya, domu, kde se vychovávaly a školily budoucí gejši. Otec, malíř kimon, nedokázal uživit početnou rodinu. Dluhy přiměly rodiče k rozhodnutí, které změnilo dceřin osud. „Moji rodiče mě nechtěli dát pryč. Ale nebyla jiná možnost, jak splatit dluhy,“ vzpomínala později. V okiya dostala nové jméno: Mineko Iwasaki.
Dětství v domě okiya
Život v domě, kde vládla přísná hierarchie, byl pro malé dítě tvrdou školou. Každé gesto mělo svůj význam a každý prohřešek znamenal trest. Učila se uklánět tak hluboko, že čelo téměř naráželo na podlahu.
Den začínal brzy. Dopoledne trávila učením, zpívala tradiční písně, cvičila hru na šamisen a opakovala první kroky tance. Na hru s vrstevníky nezbýval čas. „Nikdy jsem si nehrála jako ostatní děti. Byla jsem připravována na roli, kterou jsem si sama nevybrala,“ napsala později.
Součástí výchovy byla i disciplína. Pokud se něco nepovedlo, přišla výtka, někdy i fyzický trest. Dívky soupeřily o přízeň starších, protože ta určovala jejich další šance. Mineko se musela naučit skrývat slzy a pokračovat, i když byla unavená.
Výcvik maiko
Když dosáhla patnácti let, stala se maiko, učednicí gejši. Poprvé oblékla slavnostní kimono s dlouhými rukávy a na obličej nanesla bílé líčení. Nový status s sebou přinesl ještě přísnější režim.
Každé ráno začínalo tancem. Cvičily se celé sestavy, krok za krokem, dokud nebyly pohyby naprosto přesné. Poté následovaly hodiny hudby, zpěvu a čajového obřadu. I v těch nejmenších detailech musela být dokonalá, od držení vějíře až po způsob, jakým se podává šálek čaje.
Večer patřil čajovnám. Jako maiko se Mineko učila pozorováním. Sledující oči hostů ji sice neznervózňovaly, ale věděla, že nesmí udělat chybu. Přítomnost zkušených gejš ji nutila soustředit se na každý pohyb. V hostinských místnostech se učila chápat atmosféru, rozpoznat, kdy má vstoupit do rozhovoru a kdy se držet zpátky.
Domů se vracela pozdě v noci. Spánek byl krátký, ráno už opět čekal taneční sál. „Byla jsem dítě a neměla jsem kam jít,“ vzpomínala. Několikrát z okiya utekla, ale vždy se vrátila.
Každodenní dřina gejši
Navenek působil život v Gionu jako nádherná podívaná. Barevná kimona, přísně upravené účesy, slavnostní hostiny pod světlem lampionů. Ve skutečnosti šlo o každodenní dřinu, která zanechávala na těle stopy.
Kimona, skládající se z mnoha vrstev hedvábí, vážila často přes deset kilogramů. Po hodinách tance a chození s těžkým oděvem byla ramena otlačená a záda bolela. V létě se z kimon stával dusivý obal, ve kterém se potila do vyčerpání. Účes, složitě vytvářený a tužený, nesměl povolit, spala proto na tvrdém dřevěném polštáři, který jí nedovoloval klidný spánek.
Líčení, které mělo symbolizovat krásu, přinášelo trápení. Bílá pasta ucpávala póry, pleť se čistila hrubou směsí rýžových otrub a oleje, která ji dráždila. Vyrážky a podráždění byly běžné. Přesto se další den nanášela nová vrstva a tvář musela působit bezchybně.
Jídlo bylo pod dohledem, aby si dívky udržely štíhlost. Často šlo jen o malé porce rýže a zeleniny. Společenské vystupování vyžadovalo neustálý úsměv, ať už se cítila sebehůř. „Musela jsem se tvářit, že všechno je v pořádku, i když jsem byla unavená a chtěla spát,“ popsala.
Večery v čajovnách byly kapitolou samy pro sebe. Mineko sedávala mezi politiky, podnikateli a umělci, kteří od ní očekávali nejen půvab, ale i duchaplnou společnost. Musela umět rozpoznat, jak vést rozhovor, kdy sáhnout po vějíři a rozesmát hosty, kdy zahrát na šamisen a kdy se stáhnout do role pozorovatelky.
Vzestup hvězdy Gionu
S přechodem z maiko na geiko, tedy plnohodnotnou gejšu, se Mineko dostala na vrchol kjótského světa zábavy. Její tanec si hosté pamatovali pro eleganci a přesnost, její rozhovory zase pro pohotovost a vtip.
Zájem o její společnost rostl. Pozvání Mineko k hostině bylo pro hosty důkazem prestiže a výsadního postavení. Během let se objevila po boku prince Charlese, hostila královnu Alžbětu II., znali ji významní politici i podnikatelé. Její program byl zaplněný na dlouhou dobu dopředu a její jméno se stalo značkou, která přitahovala pozornost doma i v zahraničí.
Součástí světa gejši byli i patroni, danna. Mohli poskytnout finanční zázemí a podporu, ale nešlo o závazek k intimnímu vztahu. Mineko zdůrazňovala, že jejich role byla společenská a reprezentativní. Byla to forma mecenášství, které mělo zajistit kontinuitu umění, nikoli obchod s tělem.
Za večerními úsměvy však stála únava. Domů se vracela až k ránu, s šíjí sevřenou účesem a rameny otlačenými od kimon. Sotva se vyspala, znovu vstupovala mezi hosty, jako by noc plná povinností nikdy nebyla.
Význam mizuage
Mizuage patří k nejčastěji nepochopeným pojmům spojeným s gejšami. Na Západě se vžil obraz dražby panenství, což posílil i román Memoirs of a GeishaI od Arthura Goldena. Ve skutečnosti se kjótská tradice lišila.
Mineko vysvětlovala, že mizuage byl slavnostní obřad, při němž se maiko oficiálně stala gejšou. Přítomni byli učitelé, patroni a často i vlivní hosté. Dívka při něm obdržela dary a finanční podporu, ale podstatou bylo uznání, že dospěla v umělkyni.
Golden ve své knize napsal, že právě její mizuage přineslo rekordní částku. „Řekla jsem mu, že bych se nikdy neprodala za žádnou částku,“ uvedla Mineko. Přesto se fámy šířily. „Když je gejša úspěšná, šíří se o ní nejrůznější zvěsti. Ale já jsem nikdy žádnou takovou nabídku nepřijala,“ dodala.
Rozdíl mezi kjótskou tradicí a západní představou byl propastný. To, co pro Japonce znamenalo symbolický přechod z učednice na umělkyni, se v zahraničí proměnilo v senzaci, která poškodila pověst celého řemesla.
Boj o pravdu
Arthur Golden, autor románu Memoirs of a Geisha, získal od Mineko Iwasaki řadu informací s příslibem, že její identita zůstane utajena. Když kniha v roce 1997 vyšla, její jméno se objevilo v poděkováních. „Zradil mě. Cítila jsem se úplně podvedená,“ řekla.
Román se stal světovým bestsellerem, na Západě vyvolal obdiv, v Japonsku ale narazil. Gejši v něm byly vykresleny jako prostitutky, což v prostředí, kde se pověst a čest rodu staví nade vše, znamenalo těžkou urážku. „Ta kniha je všechno špatně. Je to pomluva nejen mě, ale celého Gionu,“ dodala Mineko.
V roce 2001 podala žalobu na Goldena a nakladatelství. „Kdybych nežalovala, Arthur by urazil tradiční japonskou kulturu. Nejde jen o mě, ale o čest všech žen,“ vysvětlila. Proces skončil smírem v roce 2003.
Mineko Iwasaki v roce 2008
Mineko vypráví svůj příběh
Po sporu s Goldenem se Mineko rozhodla říct svůj příběh sama. Napsala paměti, které vyšly v USA pod názvem Geisha, a Life a ve Velké Británii jako Geisha of Gion. „Chci, abyste věděli, jaký život gejši skutečně je. Plný mimořádných profesních nároků i nádherných odměn,“ vysvětlila v úvodu.
V knize se vrací k období dětství i k výcviku, popisuje fyzickou dřinu i okamžiky, kdy cítila radost z tance nebo hudby. Zachytila i každodenní drobnosti – hodiny strávené nácvikem, těžká kimona, která svírala ramena, ale také přátelství mezi dívkami, které sdílely stejný úděl. Pro Mineko bylo důležité ukázat, že za slávou stálo odříkání, ale také chvíle štěstí, které by bez světa gejš nikdy nezažila.
Odchod z Gionu
Ve věku devětadvaceti let ukončila svou dráhu v okamžiku, kdy patřila k největším hvězdám Gionu. Pro čtvrť to byl šok, ztratila svou nejslavnější tvář. Sama uvedla, že důvodem byla únava a pocit nespravedlnosti v systému, který vyžadoval příliš a vracel málo.
Po odchodu se provdala za malíře Džiničira a zůstala v Kjótu. Přesto ji dlouho pronásledovala pověst, kterou jí připsal Goldenův román. „Každý, kdo čte tu knihu, si myslí, že je to můj příběh. A pokud by to tak bylo, pak jsem prostitutka. Ale já jsem nikdy své tělo neprodala,“ řekla.
