Článek
Když japonská armáda v roce 1932 obsadila Mandžusko a rozpoutala boje u Šanghaje, začaly se množit zprávy o masových znásilněních. Velení hledalo způsob, jak situaci kontrolovat. Rozhodnutí vytvořit síť vojenských nevěstinců mělo být cestou, jak „řídit“ chování vojáků.
První stanice vznikla v Šanghaji. Úřední dokumenty, které později nalezl historik Yoshiaki Yoshimi, dokazují, že celý systém byl řízený shora. Generální štáb vydával pokyny, jak mají být ženy vybírány, přepravovány a kontrolovány. Během několika let se tento model rozšířil po celé Asii. Oficiálně se hovořilo o prevenci pohlavních nemocí a snaze zabránit spontánnímu násilí na civilním obyvatelstvu. Ve skutečnosti šlo o zřízení rozsáhlé sítě nucených nevěstinců.
Nábor dívek do nevěstinců
Korea, která byla od roku 1910 pod japonskou nadvládou, se stala hlavním zdrojem dívek. Místní obyvatelstvo žilo v chudobě a japonské úřady měly silný vliv na každodenní život. V takových podmínkách se nábor žen do „stanic útěchy“ stal běžnou praxí.
Některé dívky byly lákány příslibem práce v továrnách, restauracích nebo u bohatých rodin. Smlouvy podepisovaly bez znalosti obsahu a následně byly odvezeny do neznáma. Často se jednalo o dívky z venkova, které nikdy neopustily svou obec.
Jinde vojáci přijeli přímo do vesnic a odvedli skupiny dívek násilím. „Moje matka křičela a držela mě za ruku. Voják ji uhodil pažbou pušky a já byla odtržena. To byl poslední okamžik, kdy jsem ji viděla,“ vzpomínala jedna z žen.
Kim Hak-sun, která v roce 1991 jako první veřejně promluvila, popsala: „Byla jsem jen dítě, když mě odvedli. Nikdo se mě neptal, nikdo mi nic nevysvětloval. Od té chvíle se můj život změnil v peklo.“ Její slova otevřela cestu k dalším výpovědím.
Velkou roli v náboru hráli prostředníci – často Korejci pracující pro japonskou armádu. Obcházeli vesnice, slibovali rodinám výdělek a předávali dívky dál. V řadě rodin panovalo přesvědčení, že dcera odjíždí za prací a bude posílat peníze domů. Teprve později se ukázalo, že zmizela v systému vojenských nevěstinců.
Podle odhadů tvořily Korejky více než polovinu všech utěšitelek. Vysvětluje to blízkost a postavení Koreje jako kolonie, kde japonská armáda disponovala plnou kontrolou.
Podmínky ve „stanicích útěchy“
Ženy byly považovány za prostředek k uspokojení vojáků. Každý den čelily dlouhým frontám a každému návštěvníkovi musely věnovat jen několik minut. V běžném dni k nim přicházelo desítky mužů. Filipínka Maria Rosa Henson vzpomínala: „Když se zavřely dveře, byla jsem vězněm. Vojáci se střídali, dokud jsem necítila vlastní tělo. Byla jsem jen tělem, ne člověkem.“
Ženy musely pravidelně chodit na lékařské prohlídky. Lékaři se zaměřovali hlavně na syfilis a kapavku. Pokud se nemoc potvrdila, čekal ženu trest. Některé byly nuceny dál přijímat vojáky i v silných bolestech. Jiné odvezli pryč a už se nikdy nevrátily. Zpráva OSN konstatuje, že mnoho nemocných bylo ponecháno napospas nebo usmrceno.
Stanice měly různou podobu. Ve městech šlo o domy rozdělené na malé místnosti, v bojových zónách o provizorní chatrče. Stěny byly tenké a ženy slyšely křik ostatních. Indonésanka Jan Ruff-O'Herne uvedla: „Byly jsme zavřené ve vile s černě natřenými okny. Vojáci přicházeli po směnách. Věděli jsme, že když odporujeme, budeme zbité. Nebyl únik.“
Denní režim doplňovala práce mimo poskytování sexuálních služeb jako byl úklid, praní uniforem nebo vaření. Strava byla skromná, často jen miska rýže denně. Podvýživa a vyčerpání patřily k běžným problémům.
Pokusy o útěk končily tvrdým trestem, často veřejným bitím nebo popravou. Jedna z žen vzpomínala: „Když jsem plakala, vojáci se smáli. Když jsem mlčela, byli vzteklí. Ať jsem dělala cokoliv, byla jsem jen nástrojem.“
Korejské utěšitelky sedí před americkými vojáky během výslechu po osvobození města Myitkyina v Barmě v srpnu 1944
Počet žen nelze přesně určit. Část dokumentace byla na konci války zničena. Odhady se pohybují mezi padesáti a dvěma sty tisíci. Ženy pocházely z Koreje, Číny, Filipín, Indonésie, Tchaj-wanu i dalších území. Zvláštní kapitolou byly Nizozemky, které žily v tehdejší nizozemské kolonii v Indonésii a skončily rovněž v systému japonské armády.
Po roce 1945 se ženy vrátily do zemí, kde o jejich zkušenostech nechtěl nikdo slyšet. Spojenecké tribunály řešily válečné zločiny, ale otázka sexuálního násilí se tehdy neposuzovala jako samostatná kategorie. V rodinách a komunitách byly ženy často odmítány. Místo toho, aby se na ně pohlíželo jako na oběti, byly vnímány jako poskvrněné. Řada žen proto o tom nikdy s nikým nemluvila.
Průlom v devadesátých letech
V roce 1991 vystoupila Kim Hak-sun a veřejně popsala svůj příběh. Její krok inspiroval další ženy. Vznikla hnutí požadující omluvu a uznání. Japonská vláda reagovala v roce 1993 tzv. Kóno prohlášením, které přiznalo zapojení armády a vyjádřilo lítost. V textu stálo, že ženy byly verbovány často proti své vůli. Mnohé ženy považovaly omluvu za nedostatečnou, protože neznamenala právní odpovědnost ani odškodnění.
V roce 1995 vznikl Asijský ženský fond. Nabízel finanční prostředky a dopisy omluvy podepsané premiérem. Některé ženy je přijaly, jiné odmítly. Kritizovalo se, že prostředky nešly přímo ze státního rozpočtu, ale od soukromých dárců.
Jedna z aktivistek uvedla: „Nechceme peníze od soukromých dárců. Chceme, aby se k odpovědnosti postavil japonský stát.“
V roce 1998 představila zvláštní zpravodajka OSN Gay J. McDougall obsáhlou analýzu věnovanou otázce „stanic útěchy“. Ve zprávě se psalo, že šlo o rozsáhlé a systematické sexuální otroctví, a byla podána doporučení, aby se s tímto systémem nakládalo jako se zločinem proti lidskosti. Dokument otevřel mezinárodní debatu o tom, jakým způsobem je možné se k tématu postavit i po desetiletích.
Dlouholetý spor mezi Tokiem a Soulem se dostal k jednacím stolům znovu v roce 2015. V prosinci toho roku vlády obou zemí oznámily dohodu, podle níž mělo Japonsko poskytnout jednu miliardu jenů do fondu pro ženy a premiér Šinzó Abe připojil vyjádření omluvy. Dohoda byla tehdy prezentována jako konečné a nezvratné urovnání otázky utěšitelek.
Psychické a sociální následky utěšitelek
Zdravotní dopady se u žen projevovaly desítky let po válce. Studie zveřejněná v roce 2018 ukázala, že u bývalých utěšitelek se často objevovala posttraumatická stresová porucha, deprese a úzkostné stavy. Jedna z žen vzpomínala: „Cítím se, jako bych celý život nesla neviditelný kříž. Ne proto, co jsem udělala já, ale co udělali mně.“ Tato slova vystihují pocity, které se u mnoha obětí opakovaly.
Řada žen po válce nezaložila rodinu a zůstala sama. Návrat do společnosti byl pro ně obtížný – okolí je často odmítalo a označovalo za poznamenané. Stigma, které si nesly, ovlivnilo nejen jejich osobní vztahy, ale i možnosti najít si práci. V pokročilém věku proto žily v izolaci, mnohdy bez podpory příbuzných a bez finančního zajištění.
Paměť a připomínky obětí
V roce 2011 byla v Soulu odhalena socha „Statue of Peace“. Dívka na židli symbolizuje oběti a prázdná židle vedle ní vybízí kolemjdoucí, aby si přisedli. Socha se stala místem setkávání a protestů.
Od roku 1992 se každou středu před japonským velvyslanectvím v Soulu konají demonstrace. V jiných zemích byly instalovány další sochy, například v San Francisku nebo Berlíně. Tyto kroky vyvolávaly protesty japonské diplomacie.
Japonská veřejnost je v názorech rozdělena. Konzervativní část tvrdí, že ženy pracovaly dobrovolně. Jiní badatelé a aktivisté poukazují na násilné praktiky verbování a zapojení armády. Rozdílný výklad se odráží i v učebnicích. V některých není téma zmíněno, jinde je popsáno podrobně.
Socha míru věnovaná korejským utěšitelkám stojí před Ashfieldským unitářským kostelem na Liverpool Road v Ashfieldu. Připomíná osudy korejských žen nucených k prostituci japonskou armádou během druhé světové války
Neuzavřená kapitola
Počet bývalých „utěšitelek“ se dnes počítá jen na desítky. Většina z nich překročila devadesát let a jejich zdravotní stav se rychle zhoršuje. Organizace, které je podporují, upozorňují, že čas na vyřešení otázky se krátí.
Japonsko v minulosti vydalo několik prohlášení a nabídlo finanční prostředky, ale spory o odpovědnost přetrvávají. Jedna vláda hovoří o „konečném urovnání“, další její závazky relativizuje. Oběti a jejich zástupci přitom požadují tři věci, které se nemění: uznání, omluvu a záruku, že jejich osud bude připomínán.
Zda se podaří dosáhnout dohody, která by byla přijatelná pro všechny strany, není jasné. V praxi se proto téma dál objevuje na politické scéně, ve školních učebnicích i při pravidelných protestech v Soulu. Příběh utěšitelek tak zůstává živou součástí veřejné debaty a stále zatěžuje vztahy mezi Japonskem a jeho sousedy.
Zdroje:
