„Každý den brečím": Jak žijí ženy v systému kafala, které přežily zneužívání na Blízkém východě

Mechanismus je vždy stejný. Po příletu zaměstnavatel odebere doklady a žena se stává vězněm vlastního pracoviště. Pracuje sedm dní v týdnu. Rodina se kvůli cestě zadlužila, takže odejít nemůže.

Filipínky, Bangladéšanky, Etiopanky. Tisíce žen míří každoročně do bohatých domácností na Blízkém východě. Organizace spojených národů označuje systém kafala za obchodování s lidmi.

Třiatřicetiletá Perlah z Filipín přijela do Jordánska s představou, že několik let vydrží pracovat a domů pošle peníze na školné pro děti. Skončila však na odkrytém balkóně, kde musela spát i v zimě, protože v bytě nebylo místo pro postel. Hned po příjezdu jí vzali pas a ihned začala pracovat bez jediného dne volna. Vstávala za tmy, uklízela, vařila, prala, hlídala děti a v noci myla nádobí. Vše pod neustálým dohledem.

Jednadvacetiletá Beatrice uvěřila, že získala stipendium do Ománu. V rodině se složili na cestu a prodali i kus půdy. Na letišti jí však sebrali doklady a převezli ji k zaměstnavateli. Tam uklízela, starala se o domácnost a myla rodinná auta sedm dní v týdnu bez možnosti vyjít ven. Škola neexistovala.

Třicetiletá Adama ze Sierry Leone chtěla do Evropy. Zprostředkovatel jí slíbil práci v Itálii a letenku do Říma, jenže ji odvezl do Ománu. V domě, kde začala pracovat, zažila útoky. Když se obrátila na policii o pomoc, místo ochrany našla další formu obchodu. Policista ji prodal novému zaměstnavateli za 1550 dolarů. Jak později vysvětlila: „Afričané tu nemají práva. Policie poslouchá jen Ománce.“ Rodina mezitím doma čekala na první převod peněz, protože si půjčila na její cestu. Peníze ale nikdy nepřišly a dluh se jen zvětšoval.

Pětatřicetiletá Sofie z Filipín utekla v roce 2016 z Abú Zabí, kde ji zaměstnavatel bil. Na Filipínách ale vydržela jen několik měsíců. Dluhy za cestu do zahraničí a nutnost živit dceru Aishu ji přinutily vrátit se zpět do emirátů. Když ji v roce 2020 zaměstnavatel propustil kvůli pandemii, obrátila se na policii s žádostí o pomoc při návratu domů. Místo asistence ji úřady zatkly a společně s dcerou umístily do věznice Al-Awir.„Aisha plakala a bila si hlavou o podlahu. Pak ke mně přiběhla a ptala se: Mami, proč máš svázané ruce?“ vzpomíná Sofie. Strávily ve vězení tři měsíce, oddělené od sebe s omezenými návštěvami, aniž by věděly, jak dlouho tam zůstanou. „Cítím se, jako bych byla stále ve vězení. Proč já? Bůh na mě zapomněl,“ říká dnes Sofie.

Pětadvacetiletá Jasmine z Filipín pracuje v Kataru už osm let a celou tu dobu žádá o odchod. Zaměstnavatelé drží její pas i občanský průkaz a za propuštění požadují 13 000 rijálů (asi 85 000 Kč). „Chci je opustit navždy a najít práci, kde budu mít volný víkend. Jsem vyčerpaná. Každý den brečím, protože mám hlad a jsem unavená,“ svěřuje se Jasmine. Další ženy v Kataru popisují stejnou praxi. Musí zaplatit za vlastní svobodu.

Experti jsou jednotní v hodnocení. Bernard Freamon, americký profesor a expert na obchodování s lidmi, označuje kafalu za legalizovanou formu otroctví. Podle něj systém lidem bere základní práva a drží je v úplné závislosti.

Kafala má dlouhou historii. V dvacátých letech minulého století ji používaly v britském Bahrajnu k organizaci práce potápěčů za perlami. Systém tehdy skutečně chránil zaměstnance, protože prostředník ručil za pracovníky před úřady a zajišťoval jim základní péči. S příchodem ropného boomu se ale situace dramaticky změnila. Státy Zálivu náhle potřebovaly tisíce zahraničních pracovníků a kafala se stala nástrojem jejich kontroly. Původní ochranný vztah mezi prostředníkem a pracovníkem se obrátil v závislost na zaměstnavateli. Dnes slouží především k udržení kontroly nad zahraničními pracovníky prostřednictvím víz a pracovních povolení, která dávají zaměstnavatelům neomezenou moc.

Tragédie se opakují. Podle bangladéšské vlády zemřelo v Saúdské Arábii mezi lety 2016 a 2021 přibližně sedmdesát bangladéšských žen, více než padesát z nich spáchalo sebevraždu. V roce 2018 našla kuvajtská policie v mrazáku tělo Filipínky Joanny Demafelis. Její rodina ji pohřešovala více než rok. V Kuvajtu bylo v lednu 2023 nalezeno v poušti spálené tělo Filipínky Jullebee Ranary. Pachatelem byl sedmnáctiletý syn zaměstnavatele. V Libanonu umírají podle místní zpravodajské služby v průměru dvě domácí pracovnice týdně. Mnohé se zabijí při pádu z okna, když se pokoušejí utéct.

Země Perského zálivu staví chod svých domácností na práci žen ze zahraničí. Tyto pracovnice vaří, uklízejí a starají se o děti i starší členy rodiny. Země původu migrantek zase spoléhají na peníze, které jejich ženy pravidelně posílají domů. Ženy ale žijí a pracují bez telefonu a bez přístupu k okolnímu světu. Pokud se pokusí hledat pomoc, riskují obvinění z útěku. Domácí práce se navíc odehrává za zavřenými dveřmi. Žádné kontroly, žádní svědkové, žádné kamery.

K odchodu z domova je netlačí jen chudoba, ale i klimatické katastrofy. V Bangladéši například opakované povodně ničí úrodu a domy. V Etiopii a Nepálu se celé oblasti potýkají se suchem a sesuvy půdy. Pro rodiny, které přišly o všechno, bývá jediným řešením vyslat dceru či matku do zahraničí. Často se kvůli tomu zadluží nebo prodají půdu.

Human Rights Watch uvádí, že právě v těchto chvílích, kdy rodiny zoufale potřebují podporu, ženy v Zálivu čelí zneužívání a jejich mzdy končí nevyplacené. Pracovnice jsou tak sevřené ze dvou stran: doma je čekají příbuzní bez prostředků a v zahraničí zaměstnavatel, který jim bere čas i peníze.

Úřady slibují změny. Katar v roce 2020 zrušil systém výjezdních víz a umožnil pracovníkům měnit zaměstnavatele. Spojené arabské emiráty přijaly nový zákon o práci v domácnostech a Saúdská Arábie oznámila úpravy systému kafala. Podle organizací na ochranu práv se však realita pro většinu pracovníků zásadně nezměnila. Rothna Begum z Human Rights Watch k tomu uvedla: „Reformy v regionu postupují pomalu. Saúdská Arábie je mnohem lepší v jejich oznamování, jako by šlo o zásadní změny, ale ve skutečnosti nejsou.“

Důvodem neúspěchu reforem není jen pomalost států, ale i to, že do hry vstupují mocné mezinárodní zájmy. Kolem problému vládne mezinárodní ticho. Západní země nechtějí kritizovat bohaté kupce svých zbraní a technologií. Bangladéš, Pákistán a Nepál zase nemohou riskovat ztrátu převodů od svých migrantek. V případě Nepálu tvoří tyto převody čtvrtinu celého hrubého domácího produktu.

Kevin Bales z univerzity v Nottinghamu situaci komentuje otevřeně:" „Mnoho zemí včetně Británie se nechce ptát na tyto věci. Jde o bohaté ropné státy, které nakupují obrovské množství zbraní a vojenské techniky. Současná vláda rozhodně nechce ohrozit tento lukrativní obchod.“

Řešení přitom existuje. Organizace Walk Free navrhuje začlenit domácí pracovnice do běžných pracovních zákonů, zrušit jejich vazbu na jediného zaměstnavatele a povolit neohlášené kontroly. Ženy, které zneužívání nahlásí, by měly dostat ochranu a všechny migrantky by měly mít bezplatný přístup k tlumočníkům a právníkům. Jenže k tomu chybí politická vůle.

Kafala funguje dál. Někde zrovna teď leží v cizí zásuvce pas další ženy, která věřila, že jede jen pracovat.

Zdroje: walkfree.org, theguardian.com, hrw.org, en.wikipedia.org