Článek
Zlatá éra létání v 60. letech
V šedesátých letech minulého století nebylo létání pouhým přesunem z místa na místo; stalo se společenskou událostí, téměř jako účast na exkluzivním večírku odehrávajícím se vysoko nad mraky. Lidé se na cestu oblékali s rozmyslem – pánové neodmyslitelně v sakách a s kravatami, dámy v těch nejlepších šatech, jako by mířily do divadla nebo na významnou večeři. Atmosféra na letištích pak jen podtrhovala výjimečnost okamžiku. Celé rodiny se sjížděly k drahám jen proto, aby s úžasem sledovaly majestátní stroje při jejich startech a přistáních, což samo o sobě představovalo fascinující podívanou.
„Když jsem poprvé vstoupila na palubu letadla Pan Am, měla jsem pocit, že právě začíná úplně nová kapitola mého života,“ vzpomíná Joanne Flynn, která v šedesátých letech létala na linkách do Evropy a Asie. Pro mladé ženy jako ona tehdy Pan Am představoval víc než jen zaměstnání – nabízel okno do světa, příležitost poznat cizí kultury, zažít noční život v exotických městech a navázat vztahy v zámoří. Byla to lákavá nabídka pro sofistikované mladé ženy toužící po něčem víc než tradičních kariérních možnostech, jako byla práce učitelky, zdravotní sestry nebo sekretářky, či po manželství a rodině.
Hledáme letušky. Musí toužit po světě
V roce 1967 se na stránkách amerického tisku objevil náborový inzerát společnosti Pan Am, který upoutal jednoduchým, avšak sugestivním sloganem: „Hledáme letušky. Musí toužit po světě.“ (v originále „Stewardess Wanted. Must Want the World.“). Pan Am nehledal pouze zaměstnankyně, ale aktivně vyhledával ženy připravené překročit zaběhnuté hranice a vydat se vstříc neprobádaným dálkám.
Pro některé ženy však cesta k oblakům znamenala překonat ještě zásadnější bariéry – ty rasové. Černoška jako letuška? V Americe sedmdesátých let něco skoro nemyslitelného, i když zákony proti diskriminaci existovaly už roky. Když se Sheila Nutt ucházela o místo u Pan Am, musela prorazit i rasový strop. Měla už ale zkušenost s průkopnickou rolí. Ještě předtím se stala první Afroameričankou, která získala titul první vicemiss v soutěži Miss America ve filadelfské divizi. Ačkoli nebyla vybrána jako absolutní vítězka, už tento úspěch jí otevřel dveře a pomohl jí získat sebedůvěru pro další výzvy.
Když pak v roce 1970 úspěšně absolvovala výcvik u Pan Am, otevřel se jí svět, který znala jen z učebnic dějepisu. Zatímco pro většinu Afroameričanů té doby představovalo cestování nanejvýš cestu z Filadelfie do Atlanty, ona začala poznávat Řím, Paříž, Istanbul a další světové metropole. Prohlížení barevných brožur Pan Am s fotografiemi těchto exotických destinací pro ni bylo jako nahlédnutí do jiného světa – světa, který se jí chystal stát každodenní realitou.
Přísný výběr a dokonalý vzhled letušek Pan Am
Kritéria výběru byla přísná: vysokoškolské vzdělání, znalost dalšího jazyka kromě angličtiny, věk 21-27 let (s povinným odchodem do důchodu ve 32 letech), výška 157-175 cm (5'2" až 5'9"), váha do 130 liber (cca 59 kg), symetrické rysy, čistá pleť a vlasy ne delší než po ramena nebo stažené vzadu. Kulaté obličeje, blízko posazené oči, jizvy, mateřská znaménka a status vdané ženy či matky byly nežádoucí. Z osmi set uchazeček byly vybrány v průměru jen dvě. Letecká společnost si cenila mládí, krásy, ženskosti a sofistikovanosti. Pravidelně probíhaly kontroly váhy a dokonce i kontroly, zda letušky nosí stahovací prádlo (girdle).
Joanne Flynn vzpomíná na přísné požadavky na vzhled: „Kdekoli jsme byly mimo letadlo v uniformě, musela být vždy kompletní, s kloboukem, krátkými bílými bavlněnými rukavicemi nebo černými koženými rukavicemi pro zimu… a vždy punčochy… a naše vlasy se nesměly dotýkat límečku.“ Uniformy zahrnovaly sukni, která končila asi dva a půl centimetru pod kolenem, bílou halenku, sako připomínající manažerské kostýmy z Madison Avenue, modrou kabelku přes rameno a tmavě modré lodičky na podpatku.
Výcvik, který zocelil
Než se letušky mohly vydat do světa, musely projít náročným, zhruba měsíčním výcvikem v Miami. Joanne Flynn vzpomíná, jak kvůli němu její třída strávila Vánoce daleko od rodiny: „Tato prosincová třída nesměla přerušit své školení kvůli vánočním svátkům, takže rodiny poslaly dívkám dárky, které otevíraly shromážděné kolem hotelového bazénu v Miami v plavkách.“
Výcvik byl komplexní. „Naším hlavním zaměřením byla bezpečnost našich cestujících,“ vysvětluje Nutt. „Takže jsme měli velmi intenzivní bezpečnostní výcvik – museli jsme samozřejmě složit zkoušky, absolvovat testy.“ Joanne Flynn k obsahu výcviku dodává, že se učily skutečně vše potřebné – od detailních nouzových postupů pro případ přistání na vodě a poskytování první pomoci až po zvládání situací s neukázněnými pasažéry. Bylo zřejmé, že kromě důkladné přípravy v oblasti bezpečnosti se kurz intenzivně zaměřoval i na dosažení dokonalého servisu a pěstování patřičné image letušky Pan Am. „Učili nás o vínech, jídlech, péči o vzhled – stali jsme se znalci toho, která vína pocházejí z jaké oblasti, která vína se hodí k určitým menu,“ uvádí Nutt. Součástí byly i lekce etikety, správného držení těla, péče o pleť, líčení a úpravy vlasů. V rámci důrazu na jednotnou image vyžadovala doslova každá změna vzhledu letušky schválení ze strany vedení.
První let – vstupenka do jiného světa
A pak přišel den prvního letu – skutečná vstupenka do jiného světa. První den v práci pro Joanne Flynn neznamenal usednutí v kanceláři, ale vzrušující procházku po letištní ploše v Miami k Boeingu připravenému k odletu do Karibiku. „Ten moment si pamatuju naprosto přesně,“ říká Flynn. „Pocit, že přede mnou leží celý svět. Každý další let znamenal novou zemi, novou kulturu, nové setkání. Začala jsem v Miami a najednou jsem se ocitla v Caracasu, Rio de Janeiru nebo Lisabonu.“ Pan Am nenabízel svým letuškám jen výplatu – dával jim svět na dlani. Na každé zastávce dostávaly diety na pokrytí výdajů a byly ubytovány v nejlepších hotelech, často patřících do řetězce InterContinental, který vlastnil Pan Am. Některé přestávky mezi lety trvaly i několik dní, což poskytovalo dostatek času na prozkoumání místních zajímavostí, nákupy nebo noční život.
Život mezi časovými pásmy: Večírky, dobrodružství i nebezpečí
Pro letušky Pan Am se svět stal druhým domovem. Životní styl zahrnoval opalování na plážích v Karibiku, noční život v Hongkongu, kde jedna letuška údajně stihla pět schůzek za den, nebo nakupování v Paříži či Tokiu. V africké Monrovii tančily do rána na bujarých večírcích. Život v zahraničí přinášel příležitosti k intimním setkáním, které byly podle Julie Cooke součástí dobrodružství, touhy a moci. Na párty u anglického účetního na africkém pobřeží se koupaly nahé v moři, což se neobešlo bez rizika – jedna z dívek málem neunikla silnému odlivu. „Věděly jsme, jak pořádně slavit a posádky zřídkakdy odmítly výzvu,“ píše Julia Cooke, dcera bývalého manažera Pan Am, ve své knize.
Život na cestách nabízel nové zkušenosti: exotická jídla jako sušené chobotnice a mořské řasy na vesnických trzích, návštěvy Tádž Mahalu v indické Agře nebo pozorování zaklínače hadů v Novém Dillí. V Bangkoku mířily do hotelu Siam Intercontinental, který měl vlastní malou zoo s gibonem, který hostům sedával na rameni. Nebezpečí a dobrodružství šly ruku v ruce. V západní a střední Africe docházelo k únosům letadel. V Johannesburgu občas pronikly kulky do letadla. Při odletu z indonéské Jakarty s americkým diplomatem na palubě bylo letuškám doporučeno nestát poblíž dveří. Nigerijská armáda umístěná na konci ranveje v Lagosu dokonce střílela na letadlo při vzletu, ale jak uvádí Cooke, „málokterá letuška považovala cokoli za natolik nebezpečné, aby jí to zkazilo zábavu.“
Prvotřídní servis v oblacích
To, co odlišovalo Pan Am, byla úroveň služeb. První třída byla srovnatelná s nejlepšími restauracemi. Podávala se gurmánská jídla na porcelánu se stříbrnými příbory, nechybělo šampaňské a kaviár. „V první třídě jsme vařili všechno od začátku,“ vzpomíná Sheila Nutt a připomíná, jak pečlivě připravovala hovězí pečeni podle přání cestujících. Letušky musely umět připravit dokonalá míchaná vajíčka i namíchat vynikající suché martini.
Cesty do Vietnamu a humanitární mise letušek
Často přehlíženou kapitolou je role, kterou Pan Am a jeho letušky sehrály během války ve Vietnamu. Od roku 1966 zajišťoval Pan Am pro Ministerstvo obrany USA lety v rámci programu R&R („Rest and Recuperation“), které přepravovaly tisíce vojáků na pětidenní odpočinek mimo válečnou zónu (např. do Hongkongu nebo Tokia) za symbolický poplatek 1 dolar měsíčně. Každá letuška na letu do Vietnamu měla dokumenty, které ji označovaly za podporučíka (second lieutenant) ozbrojených sil USA, a nosila identifikační kartu Ženevských konvencí pro případ zajetí.
Letušky hrály klíčovou roli také v Operaci Babylift na konci války v roce 1975. Prezident Gerald Ford inicioval letecký transport sirotků zanechaných ve Vietnamu, často dětí amerických vojáků. V atmosféře paniky před postupujícím komunistickým režimem byly tisíce dětí, mnohé nemocné a vyděšené, letecky přepraveny do USA. Během třítýdenní operace bylo evakuováno 2 242 dětí. Letušky pomáhaly udržet vyděšené a často nemocné děti pod kontrolou v náročných podmínkách na palubě. Poslední komerční let Pan Am ze Saigonu znamenal konec americké civilní letecké přítomnosti na tři desetiletí.
Zánik legendy aerolinek Pan Am
Slavná éra však neměla trvat věčně. V 80. letech se aerolinky, zasažené rostoucími úrokovými sazbami a cenami paliva, dostaly do vážných potíží. V zoufalé snaze o přežití byl Pan Am nucen postupně rozprodávat to, co bylo kdysi považováno za jeho rodinné stříbro. Nejprve se společnost rozloučila se svou hotelovou sítí InterContinental a následně došlo i na ikonickou budovu na newyorské Park Avenue, jejíž dominantní logo Pan Am na střeše nahradil nápis MetLife. Ani tyto drastické kroky však nedokázaly odvrátit neodvratné. V roce 1991 společnost vyhlásila bankrot a poslední letadlo s charakteristickou modrou zeměkoulí na ocase přistálo v Miami v prosinci téhož roku, čímž se éra Pan Am na obloze definitivně uzavřela.
Samotná aerolinka sice zmizela z nebe, ale v paměti těch, kdo pro ni pracovali, zůstávají vzpomínky. Pro mnohé to byl konec jedinečné životní kapitoly plné dobrodružství. Právě proto se Sheila Nutt, jedna z průkopnic mezi afroamerickými letuškami, rozhodla tyto vzpomínky aktivně uchovat. Zakládá podcast „Pan Am Blackbirds“, kde chce dát hlas a prostor příběhům svých černošských kolegyň a kolegů z dob Pan Am. Jak sama zdůrazňuje, je pro ni důležité, aby jejich příběhy, zážitky a významný přínos byly zachovány, zdůrazněny, respektovány a uznány a neupadly tak v zapomnění.
