Článek
Afghánistán v 60. letech si dnes dokáže představit málokdo. Dívky v krátkých sukních kráčející na přednášky, chlapci a děvčata sedící ve společných školních lavicích, ženy s obarvenými vlasy, moderními účesy a pečlivým make-upem, které se ničím nelišily od svých vrstevnic v Paříži nebo Londýně. Přesně takový obraz země zachytil americký univerzitní profesor Bill Podlich, který do Kábulu přijel v roce 1967 a strávil tam s rodinou dva roky. Jeho barevné snímky na kinofilmu Kodachrome dnes patří k tomu nejcennějšímu, co se z té doby dochovalo. Země tehdy mířila k otevřenější budoucnosti, kterou jí pozdější dějiny vzaly.
Afghánské ženy v 60. letech na snímcích amerického profesora
Bill Podlich se narodil v roce 1915 v Arizoně. Sloužil v americké armádě a po druhé světové válce se začal věnovat učitelství, v němž to dotáhl až na profesora. Měl svérázný způsob výuky, nejvyšší známku si u něj člověk údajně musel zasloužit i několika hodinami veřejně prospěšných prací. V roce 1967 si vzal dvouleté volno a odjel pracovat pro UNESCO do Afghánistánu, kde působil jako odborník na vzdělávání na Vyšší pedagogické škole v Kábulu a věnoval se rekvalifikaci místních učitelů.
Ve volných chvílích fotografoval. Zajímaly ho zvyky, radosti i starosti obyčejných Afghánců, jejich práce, jídlo i sváteční chvíle. Na jeho snímcích zdobí usměvavý chlapec dorty, muž smaží u ohně sladké džalebí a kolem něj se shromažďují děti, dělníci opravující kábulskou ulici se otáčejí s úsměvem do objektivu, mladí lidé si u čaje a hudby užívají piknik a chlapci a muži se cákají, myjí a plavou v řece Kábul. U jednoho záběru stojí za to se zastavit. Dvě malé sestry v pestrých šatech se v Kábulu drží za ruce, obklopené místními, kteří kolem nich obchodují.
Vzdělávání, jemuž se v Kábulu sám věnoval, se na jeho snímcích objevuje opakovaně. Děti ze školky v modrých uniformách tančí na hudbu na školním dvoře, hodina chemie se odehrává ve třídě s hliněnými stěnami a malou tabulí hustě popsanou rovnicemi a jiné třídy se učí venku ve stínu stromů. Dívky tehdy směly chodit do školy a ty nejschopnější pokračovaly na univerzitu stejně jako muži. Školní uniformy přitom nosili chlapci i dívky bez rozdílu a pravidla zašla tak daleko, že školačky měly nošení čádoru na cestě na střední školu přímo zakázané.
Cesta afghánských žen ke svobodě začala dávno před minisukněmi
Uvolněná atmosféra šedesátých let nespadla z nebe. Už v roce 1921 otevřel král Amánulláh Chán společně s královnou Sorayou Tarzí první dívčí školu Masturat. V roce 1947 vzniklo hnutí Probuzená mládež, které usilovalo o právo na vzdělání a všeobecnou emancipaci žen, demokratizaci zřízení a modernizaci státu. Reformní proud postupně sílil a v roce 1950 dospěl k významnému zlomu, kterým bylo opuštění systému Parda. Tato široká kulturní tradice nadřazovala rodinnou čest nad svobodu žen a předepisovala jim přísné oddělení od mužů i striktní zahalování.
Konec staré tradice ovšem ještě neznamenal konec povinného zahalování. Příkaz, který ho ženám nařizoval, platil dál a oficiálně padl až v roce 1959. Na zavádění opatření pro emancipaci žen se v té době podílel i Mohammad Dáúd Chán, předseda vlády mezi lety 1953 a 1963, který v sedmdesátých letech v zemi převzal moc. Třetí ústava vyhlášená v roce 1964 pak zavedla do absolutistické konstituční monarchie demokratické prvky, mezi něž patřila svoboda politických stran a hnutí, uznání dvou úředních jazyků dárí a paštó, svoboda slova, tisku a shromažďování a pravomoc parlamentu vyslovit vládě nedůvěru. Ochrana základních práv se nově vztahovala na všechny obyvatele země, ženy nevyjímaje.
Dcery amerického profesora zažily Kábul, který už neexistuje
Do takto proměněné země přitom Bill neodjel sám, s sebou vzal manželku Margaret a obě dospívající dcery. Starší Peg si na otcovu nabídku uchovala živou vzpomínku. „Vyrůstala jsem v Tempe v Arizoně, a když táta nabídl mé mladší sestře Jan a mně možnost jet s ním a s naší matkou do Afghánistánu, byla jsem z té příležitosti nadšená. Poslední ročník střední školy jsem měla strávit v exotické zemi, a ne v obyčejném Tempe.“ Zatímco Bill učil na kábulské pedagogické škole, Jan a Peg navštěvovaly Americkou mezinárodní školu v Kábulu, kam chodily děti cizinců žijících a pracujících v zemi. Po vyučování na dívky dohlížely indické dámy v sárí. Domů se pak sestry vracely autem napříč Kábulem společně s asi dvaceti dalšími žáky. Škola už dnes neexistuje, její absolventi ale zůstávají v kontaktu přes Facebook a každých několik let se sjíždějí na srazy v různých amerických městech. Volné chvíle patřily výletům. Peg vyrazila autobusem z Kábulu do pákistánského Péšávaru, společně s Jan si užívaly slunce v zahradách Paghman, které později zničily válečné roky, a jedna z cest vedla i do vesnice Istalif, starobylého střediska hrnčířství severozápadně od metropole. Podlich na konec šedesátých let v Kábulu vzpomínal jako na šťastné období, kdy nevybuchovaly bomby a afghánská společnost se modernizovala.
Dcera Peg se k otcově sbírce vrací dodnes. „Když se dívám na fotografie svého táty, vzpomínám na Afghánistán jako na zemi s tisíciletou historií a kulturou.“ Čtyři desetiletí válek, která následovala, pro ni zůstávají otevřenou ranou. „Bylo srdcervoucí sledovat a poslouchat zprávy o hlubokém utrpení, které Afghánistán zažíval během téměř čtyřiceti let válečných bojů. Strašlivé síly srazily na kolena nezlomný, hrdý a přitom životu otevřený národ.“
Sochy v Bamjánu ještě stály a silnice stavěly velmoci
Podlich nefotografoval jen hlavní město. Zatímco městský Afghánistán nabíral moderní tvář, venkov si zachovával poklidný ráz starých časů a jeho objektiv zachytil obojí. V samém středu Kábulu vyfotografoval žlutou dvoupatrovou mešitu, jinde armádní přehlídku procházející městem mezi diváky mávajícími vlajkami i vojenskou kapelu nastoupenou v hnědých uniformách mezi barevnými prapory. Ze snímků je také patrné, že silnice byly v šedesátých letech udržované a v dobrém stavu, což nebyla náhoda. Afghánistán zůstal stranou druhé světové války a po jejím konci se Sověti s Američany předháněli o právo stavět v zemi silniční síť. Sovětské peníze stály i za tunelem Salang v provincii Parván, který od roku 1964 spojuje sever a jih země pod hřebenem Hindúkuše.
Do objektivu se dostalo i údolí Bamján s jednou z buddhistických soch, místo zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Dvě největší sochy v údolí nechal Tálibán v roce 2001 zničit. Podlichovy záběry tak vedle každodenního života uchovávají i podobu krajiny a památek z doby, kdy do nich válka ještě nezasáhla.
Ženy, které kdysi chodily Kábulem s odkrytou tváří
Volnost šedesátých let měla ovšem křehké kořeny. Kontrast mezi moderními městy a venkovem žijícím postaru, který zachytil i Podlichův objektiv, napovídá, že reformy se nikdy neopřely o celou společnost. O dalším osudu země pak nerozhodly reformy, nýbrž válka. Éra americké pomoci, do níž spadala i Podlichova kábulská léta, skončila v roce 1973 a v prosinci 1979 vtrhla do Afghánistánu sovětská vojska. Krvavý konflikt, který tím začal, trval až do roku 1989. Mezi skupinami, které se snažily sovětské jednotky ze země vytlačit, se během deseti let bojů prosadili také radikální islamisté a právě z jejich řad později vzešlo hnutí Tálibán. Po odchodu Sovětů následoval vleklý občanský konflikt, z něhož vyšli radikálové vítězně. Američané se spojenci vládu Tálibánu v roce 2001 svrhli, jednoznačné vítězství to však nebylo. Na základě dohody podepsané mezi americkou vládou prezidenta Donalda Trumpa a Tálibánem začali Američané a jejich spojenci v květnu 2021 stahovat vojska, radikálové se postupně zmocňovali vlády nad zemí a v srpnu 2021 se vrátili k moci. Evropská unie, Spojené státy, Británie, Kanada a sedmnáct dalších zemí tehdy zveřejnily společné prohlášení o obavách ze ztráty svobody afghánských žen. „Afghánské ženy a dívky, stejně jako celý afghánský lid, si zaslouží žít důstojně a v bezpečí. Je potřeba předejít diskriminaci či obtěžování v jakékoli podobě.“ Na dobových snímcích procházejí ulicemi usměvavé ženy bez závoje, v módním oblečení a bez mužského doprovodu. Na fotografiích z roku 2021 zbyly jen postavy, kterým není vidět do tváře. Stačí položit oba obrazy vedle sebe a otázka přijde sama. Kolik žen pod závoji z roku 2021 kdysi chodilo po stejných kábulských ulicích s odkrytou tváří?
Bill Podlich zemřel v roce 2008 ve dvaadevadesáti letech. Jeho sbírku dnes spravuje Clayton Esterson, manžel dcery Peg, který fotografie zpřístupnil na internetu. „Mnoho Afghánců napsalo komentáře, v nichž vyjadřují vděčnost za fotografie zachycující, jak jejich země vypadala předtím, než ji zasáhlo třiatřicet let válek.“ A dvě malé sestry v pestrých šatech se na jedné z nich dál drží za ruce.
