Článek
V březnu 2013 byla na pražském letišti cítit taková ta klasická cestovní horečka. Hana s Antonií, dvě kamarádky a studentky psychologie, si naposledy kontrolovaly výbavu v krosnách a v duchu už byly nejspíš v indických chrámech. Cesta přes Írán a Pákistán pro ně neměla být jen dobrodružstvím, ale i poznáním jiných kultur, které obě dívky fascinovaly. Nikdo z přátel, kteří jim u terminálu mávali, nemohl tušit, že se domů vrátí až po dlouhých sedmi stech dnech. A už vůbec nikoho nenapadlo, že si s sebou z nucené izolace přivezou psychické následky a cejch, který pro ně bude v Česku znamenat další těžkou zkoušku. Jejich výlet skončil v pustině, kde o životě a smrti rozhodovaly jen nálady mužů se zbraní v ruce.
Únos Hany Humpálové a Antonie Chrástecké v Balúčistánu
Všechno se to zvrtlo 13. března 2013 v Balúčistánu. Je to drsný a vyprahlý kraj, kde má pákistánská vláda nad místními kmeny jen malou moc. Dívky věřily, že stačí dodržovat místní zvyky a mít ozbrojený doprovod. V okresu Čágí se však tato jistota rozplynula během vteřiny. Jejich linkový autobus, směřující z íránských hranic do Kvity, zastavila skupina mužů v uniformách pohraniční stráže.
Samotný únos proběhl rychle a bez odporu. Ozbrojenci šli najisto a přesně věděli, pro koho si jdou. Obě ženy vyvlekli ven z autobusu, zatímco jejich pákistánský strážce se mohl jen dívat, jak terénní auto s dívkami mizí v dálce. Únosci mu dokonce sebrali zbraň, ale nechali ho na místě jako svědka. Na silnici zůstal stát jen prázdný autobus s otevřenými dveřmi a skupina vyděšených cestujících. Pro rodiny v Česku tím začaly dva roky naprosté nejistoty. Když se pak Hana s Antonií konečně vrátily, nevyvolalo to jen vlnu úlevy. Celý případ českou společnost hluboce rozdělil a vyvolal spory, které trvají dodnes.
Video s požadavky únosců a vězněná Áfía Siddíkíová
Po únosu se po obou ženách slehla zem. Celé měsíce z Pákistánu nepřicházely žádné ověřené zprávy a nic na tom nezměnily ani oficiální sliby tamních úřadů nebo zprávy o tom, že armáda prohledává jeskyně u hranic. Rodiny dívek žily v neustálém strachu a české ministerstvo zahraničí muselo krotit mediální spekulace. V Česku se pomalu přestávalo věřit, že jsou Hana s Antonií ještě naživu. Zvrat přineslo až video, které se objevilo na internetu koncem června 2013.
Hana a Antonie seděly před kamerou se strhanými obličeji a vlasy měly narychlo zakryté šátky. Za zády jim stála maskovaná postava s automatickou puškou. Zpráva, že jsou naživu, přinesla obrovskou úlevu, ale samotné záběry šokovaly. Obě vypadaly hrozně sešle a bylo vidět, že už nemají sílu se bránit. Únosci z nich udělali prostředníky pro své požadavky. Musely na kameru žádat o propuštění vězněné vědkyně Áfíi Siddíkíové, o které nejspíš v životě ani neslyšely. Tato žena, odsouzená v USA za pokus o vraždu amerických agentů, byla pro islamisty silným symbolem. Bylo to nedůstojné divadlo, kde každé zakolísání hlasu mohlo znamenat konec. Rodiče dívek pak do světa poslali zoufalý vzkaz, ve kterém prosili únosce o lidskost a propuštění svých dcer.
Vyjednávání turecké nadace IHH v Pákistánu
V Praze už diplomatům i tajným službám pomalu docházely možnosti. Oficiální dopisy zůstávaly bez odpovědi a v horách Balúčistánu se nedařilo najít jedinou stopu, které by se dalo chytit. Pákistánská vláda sice slibovala pomoc, ale v horách ovládaných radikálními skupinami a místními kmeny neměli úředníci z Islámábádu prakticky žádný vliv. V těchto oblastech centrální moc končí a platí tam úplně jiná pravidla. Právě tehdy se do případu vložili lidé z turecké humanitární nadace IHH. Tato organizace se dokáže pohybovat v místech, kam si západní rozvědky často ani netroufnou.
V tamních horách má slovo kmenového náčelníka a důvěra uvařená u čaje v zaprášeném stanu mnohem větší váhu než jakékoli mezinárodní právo. Turci tam měli své lidi, kteří uměli mluvit jazykem místních a znali tamní pravidla hry. Dokázali si získat respekt a dostali se k informacím, ke kterým se český stát neměl jak přiblížit. Vyjednávání o propuštění byla extrémně složitá, trvala měsíce a probíhala v naprostém utajení. Každý chybný krok mohl znamenat přerušení kontaktů nebo ohrožení života dívek.
Začátkem roku 2015 začalo jít do tuhého. Únosci znervózněli a české ženy neustále stěhovali z jedné skrýše do druhé. V horách Balúčistánu není žádný signál a na každém kilometru rozbitých cest hrozilo, že auto zastaví jiní ozbrojenci. Zatímco v Česku běžel všední život, v pákistánských horách vrcholily měsíce tichých dohod. Vyjednavačům z nadace IHH se nakonec podařilo únosce přesvědčit k propuštění a zajistit bezpečný koridor pro převoz. Celé předání a následná cesta k hranicím probíhaly v takovém utajení, že i místní novináři se o propuštění dozvěděli až ve chvíli, kdy Hana s Antonií seděly v bezpečí na turecké straně.
Výkupné za české turistky a vyjádření Miloše Zemana
Když vládní speciál 28. března 2015 konečně přistál v Praze, vypadalo to na vítězné finále. Obě ženy vystoupily z letadla a i když byly vyčerpané, jejich úsměvy dávaly naději na nový začátek. Premiér Bohuslav Sobotka tehdy s uspokojením potvrdil jejich návrat. Oznámil národu, že je velmi rád, že se Antonie Chrástecká a Hana Humpálová vrátily do České republiky. Vládní delegace se snažila prezentovat záchranu jako úspěch české diplomacie a tajných služeb. Jenže radost z jejich záchrany velmi rychle vystřídaly ostré debaty o tom, kolik peněz za ně stát musel zaplatit.
Atmosféru změnil tehdejší prezident Miloš Zeman. Během návštěvy Pardubického kraje v roce 2016 veřejně potvrdil informaci o zaplaceném výkupném, o které se do té doby jen spekulovalo. Zeman tehdy uvedl, že za dívky bylo zaplaceno 150 milionů korun (přibližně 6 milionů dolarů). V ten moment se v Česku zvedla vlna emocí. Lidé, kteří dříve vyjadřovali podporu, začali cenu za svobodu dvou žen přepočítávat na své daně a investice státu. Tato reakce udělala z Hany a Antonie terč kritiky a v podstatě je uvěznila v jejich domovech.
Po dvou letech v izolaci pro ně byl tlak veřejnosti neúnosný. Místo úlevy a vděku najednou musely každým svým krokem vysvětlovat, že mají vůbec právo být doma. Staly se symbolem nezodpovědnosti a státního plýtvání. Bezpečnostní experti k tomu dodávali, že přiznání vyplacené částky může být nebezpečným signálem pro únosce jinde ve světě a ohrozit další Čechy na cestách. Podle mnohých tím stát porušil nepsané pravidlo, že se o výkupném nikdy veřejně nemluví, aby se nepodporoval obchod s lidmi.
Život po návratu ze zajetí a přijetí islámu
Další překvapení ale přišlo, když vyšlo najevo, že Hana v zajetí přijala islám a u své víry zůstala i po návratu. Začala se zahalovat a vyhledávat společnost věřících v mešitě. Pro hodně lidí to bylo nepochopitelné a vnímali to jako nevděk vůči těm, kteří se o její záchranu zasloužili. V médiích se psalo o tom, že Hanka žije mezi dvěma mlýnskými kameny a přesto vstává i uléhá s modlitbou k Alláhovi. Novináři se marně snažili pochopit, jak může někdo najít oporu v náboženství svých věznitelů – těch samých lidí, kteří ji dva roky zbavovali svobody.
Odborníci mluvili o Stockholmském syndromu, pro Hanu byl ale islám možná jediným pevným bodem v celém tom chaosu. Antonie se naopak vydala cestou úplného ústraní. Vrátila se k práci s dětmi a snažila se za minulostí udělat tlustou čáru bez vysvětlování v médiích. Rozdíl mezi oběma ženami byl po návratu propastný a každá si své břemeno nesla po svém.
Psychické následky izolace a Stockholmský syndrom
Příběh Hany a Antonie v Česku rezonuje i po deseti letech. Otevřel totiž staré dilema o tom, na kolik má stát riskovat a platit za život svého občana, aniž by tím nahrál teroristům. Debaty o tom, jestli dívky jen zbytečně riskovaly, nebo měly v nesprávný čas obrovskou smůlu, se vrací s každým dalším podobným případem.
Byla to tvrdá lekce pro všechny cestovatele. Ukázalo se, že v Balúčistánu nejste turista, ale spíš jen položka v ceníku tamních ozbrojenců. Celá kauza donutila i ty největší dobrodruhy vyškrtnout ze svých seznamů místa, kde se za cestu platí příliš vysoká cena. Dnes obě ženy žijí v ústraní a daleko od kamer. Jejich osud zůstává hlavně osobní tragédií, která jim vzala dva roky života. I když si nakonec vybojovaly právo na klid, stíny těch ztracených let a dohady o výkupném jen tak nezmizí. Snad v ústraní, které si zvolily, našly aspoň část pokoje, o který je Pákistán tehdy připravil.
