Láska mezi Češkou a muslimem se změnila v peklo: Z Bosny prchala s malou dcerou zničená a vyděšená

V srpnu 1998 stála večer na dvoře v Bosanské Krupě a dívala se na padající hvězdy. V duchu si přála, aby se její život změnil. Sama později napsala: „Pamatuju si, že jsem si tenkrát při padajících hvězdách něco přála, vím i co, a nesplnilo se to. Zato se mi pak splnilo spousta jiných věcí, ke kterým mé tehdejší já ani nedohlédlo. A jsem za to, co mám dnes, moc ráda.“

Po rozvodu rodičů se Iva s matkou přestěhovala do Plzně. Dětství trávila v domácnosti, kde veškerá odpovědnost ležela na bedrech jedné ženy. Matka zvládala práci i péči o rodinu sama a Iva brzy poznala, co znamená spoléhat se především na vlastní síly. Po základní škole nastoupila na strojní průmyslovku v Plzni, což nebyla u dívek obvyklá volba.

Po studiu odešla do Prahy, kde našla práci v ČKD jako zásobovačka. Tam se spřátelila s kolegyní, se kterou se rozhodly zkusit štěstí v Německu. Stoply si kamion a nechaly se odvézt, kam až to půjde. Cesta skončila nedaleko hranic s Belgií a Nizozemskem. „Zamířily jsme do první restaurace, která nám stála v cestě. Patřila Turkovi, jenž nám přislíbil práci. Kamarádka se rozhodla v Německu okamžitě zůstat, mně se to nějak nezdálo, proto jsem se vrátila domů,“ vzpomínala.

Myšlenka na návrat ji ale neopustila. Když se znovu vydala do Německa, začala po kamarádce pátrat. „Jak jsem tam tak seděla, přisedla si ke mně nějaká Jugoslávka. Rozuměla jsem jí sice každé třetí slovo, ale domluvily jsme se, že u ní přespím a na druhý den se vydáme kamarádku hledat,“ vyprávěla. Nakonec zjistila, že přítelkyně našla azyl v Bochumi. Sama se rozhodla v Německu zůstat a našla si práci v baru.

Poprvé potkala Senada v obchodě. „Jednou jsme se tam nechtěně srazili s o dva roky starším klukem. Byla jsem tehdy rockerka, on měl dlouhé vlasy s loknami, a tak mi byl od první chvíle sympatický,“ popsala okamžik. Krátce nato začal docházet do baru, kde Iva pracovala, a hledal si k ní cestu stále častěji.

„Byla to moje první vážná známost,“ řekla. Senad do Německa utekl před válkou v Bosně. S Ivou jejich vztah postupně sílil, a tak začali žít ve společné domácnosti. Seznámil ji se svými rodiči, kteří tehdy také žili v Německu.

„Byla to láska na první pohled a já si myslela, že hezčího, milejšího a pozornějšího chlapa už nikdy nenajdu,“ doplnila jinde.

Senad se neúčastnil náboženských rituálů, nemodlil se, a tak jí jako muslim vůbec nepřipadal. Ani nevěděla, co to tehdy znamená. Zpočátku bylo soužití idylické. Měli pronajatý byt, smáli se spolu, plánovali budoucnost.

Jenže idyla netrvala dlouho. Senad začal pít a hrát na automatech. Jeho žárlivost rostla a chování se měnilo. „Když jsem přišla do jiného stavu, nevěřil, že je dítě jeho. A začal mě psychicky deptat. Zakazoval mi někam chodit, kontroloval mě v práci. Neskutečně žárlil, začal mě mlátit. Jednou mě vztekem kopl, už jako těhotnou, do břicha,“ popsala.

Dceři se naštěstí nic nestalo, narodila se zdravá. Právě kvůli ní pak Iva dál snášela Senadovo chování.

Každá drobnost byla důvodem k bití. Iva zůstávala, protože se bála. Když vystřízlivěl, omlouval se. „Tvrdil, že ví, že to není správné, ale údajně mu to Alláh poručil,“ uvedla. Pak se na pár dní snažil být laskavý, ale brzy se vše vrátilo do starých kolejí. Občas se jí zastal jeho otec, který ji odvezl k sobě. Synovo chování ale omlouval tím, že se v cizí zemi cítí frustrovaný.

„Zhubla jsem tenkrát na 40 kilogramů. Byla jsem uzlíček nervů, v noci jsem se každou chvíli budila. Žila jsem víceméně ze dne na den. Nabyla jsem dojmu, že se od něj už nikdy neodpoutám. Vypěstoval ve mně pocit, že jsem bez něj nula. Musela jsem mu být ve všem po vůli, později na mě vzal i kudlu,“ řekla.

„Mockrát jsem od něj chtěla odejít, ale strach, že si nás s dcerkou najde a ublíží nám, mi to nedovolil,“ napsala v knize.

Byla v cizí zemi, bez rodiny a bez podpory. Situace, v níž se ocitla, se stávala čím dál bezvýchodnější.

Když Senad navrhl, aby se přestěhovali do Bosny, doufala, že se věci změní. Říkal, že tam najdou klid a rodina jim pomůže. Přes obavy souhlasila.

Realita ji zasáhla hned po příjezdu. Žili ve starém domě s dvorem, kde se neustále pohybovali příbuzní. Kolem kroužily slepice, na provaze viselo prádlo, vzduchem se nesl pach kouře. Život se točil kolem mužů, kteří rozhodovali, a žen, které beze slova poslouchaly.

Na ulici cítila pohledy, lidé šeptali. V obchodě s ní mluvili odměřeně. Byla cizinka, a to znamenalo podezření.

„Až příliš pozdě jsem pochopila, že tam u nich, v Bosně mezi muslimy, je docela běžné zacházet se ženou jako s kusem hadru a odvolávat se na Alláhovu vůli,“ napsala.

Ráno mělo vždy stejný rytmus. Musela vstát dřív než ostatní, připravit jídlo, uklidit, postarat se o dceru. Jakákoli nedokonalost byla důvodem k hněvu. Senad se vracel domů s výrazem, z něhož cítila nebezpečí. Někdy ji zasypal výčitkami, jindy ji udeřil. Zakazoval jí vycházet, určoval, s kým smí mluvit. Byla pod kontrolou celé rodiny, každé její gesto někdo komentoval.

„To, co jsem tam dnes a denně zažívala, se podobalo peklu. Jediné, co mě drželo při životě, byla malá dcera a mlhavá naděje, že se mi jednou podaří utéct,“ přiznala.

Když večer uspala dceru, zůstávala potichu sedět. Z venku doléhal zpěv muezzina, občas se ozvali psi. V těch chvílích myslela na to, jaké by bylo být daleko od místa, kde žila v neustálém strachu.

O útěku přemýšlela často, ale pokaždé ji přemohl strach, že by ji Senad vypátral a ublížil jí i malé. Přesto v ní zůstávala naděje, že jednou přijde okamžik, kdy se odhodlá. Když se naskytla příležitost, kdy nebyla pod dohledem, rozhodla se riskovat. Vzala dceru a odešla. Strach ji provázel na každém kroku, ale tentokrát měla štěstí a podařilo se jí s dcerou dostat zpět do Česka. Teprve tam našla bezpečí a poprvé po dlouhé době se nadechla s pocitem, že je volná. Začínala od nuly. Nastoupila do práce jako kontrolorka a po letech nejistoty se mohla spolehnout na pravidelnou práci.

V roce 1996 se do Bosny vrátila služebně. Díky znalosti jazyků dostala místo tlumočnice u českého kontingentu SFOR v Bosanské Krupě. Strávila tam dva roky, překládala při jednáních a pomáhala vojákům při styku s místními lidmi. Do známého prostředí se tentokrát vracela jinak. Už ne jako partnerka závislá na vůli druhých, ale jako žena, která měla svou práci a odpovědnost.

Po skončení mise se odstěhovala do Německa. Pracovala jako referentka cestovní kanceláře a postupně se znovu vracela k běžnému životu. Právě v této době potkala svého současného manžela, Čecha. S ním našla stabilitu i oporu, kterou v předchozích vztazích marně hledala. Společně dnes vedou dceřinou společnost německé firmy na výrobu kojeneckých potřeb.

Dcera, za kterou tehdy bojovala a kvůli které riskovala útěk, je dnes dospělá a sama matkou. Syn z druhého manželství dospívá. Rodinné zázemí, které si kolem sebe vybudovala, je opakem toho, co kdysi zažívala v Bosně. Klid, který dnes považuje za samozřejmost, je pro ni zároveň neustálou připomínkou, jak odlišný může být život ženy, pokud má možnost rozhodovat sama za sebe.

Své vzpomínky sepsala v knihách Muslimské peklo (2016), Muslimská pomsta (2018) a V zajetí islámu (2020).

Psaní bylo bolestivé. „Babrat se ve vzpomínkách je někdy hodně náročné, zvlášť pokud jsou to vzpomínky děsivé. Někdy si musím od psaní dát třeba více jak týdenní pauzu, jinak bych to emočně nezvládla,“ přiznala.

Zároveň jí psaní dávalo smysl. „Pokud někomu pomůžu, stojí to za to,“ napsala.

V roce 2019 kandidovala do Evropského parlamentu za SPD. Svůj krok vysvětlila tím, že má osobní zkušenost, která jí dává právo varovat ostatní. „Já jsem naprosto obyčejná ženská, která má bohužel osobní zkušenost s islámem… Proto chci bojovat za to, aby naše země zůstala naší zemí,“ uvedla.

Dnes žije Iva v úplně jiném prostředí, než jaké poznala v Bosně. Má manžela, práci a rodinu, která jí poskytuje zázemí. O minulosti mluví s odstupem a říká, že si dnes umí vážit věcí, které dřív brala jako samozřejmé.

„Když padá hvězda, nemusíš si nic přát. Všechno přijde tak, jak přijít má,“ uzavírá svůj příběh.

Zdroje: databazeknih.cz/zivotopis/iva-karlikova-97897, facebook.com, ahaonline.cz

Knihy: Iva Karlíková: Muslimské peklo (nakl. Čas, 2016), Iva Karlíková: Muslimská pomsta (nakl. Čas, 2018), Iva Karlíková: V zajetí islámu (nakl. Čas, 2020)