Článek
Strahovský stadion má za sebou sokolské slety, spartakiády i koncerty světových kapel, léto 1945 k jeho minulosti ale patří stejně. Margarete Schellové bylo tehdy čtyřiatřicet let a Pražané ji znali především po hlase. Pracovala jako hlasatelka německého vysílání Radiojournalu, psala rozhlasové hry a posluchači si ji oblíbili natolik, že jeden z nich do rozhlasu vzkázal, že „když tento hlas řekne ‚dobrou noc‘, nikdo nemůže usnout“. Zápisky, které si potají vedla v lágrech, dnes přibližují, jak poválečné léto za strahovskými tribunami vypadalo.
Cesta na Strahovský stadion začala v bytě na Vinohradech
Z bytu v ulici Pod Zvonařkou na Královských Vinohradech musela odejít večer 9. května 1945, společně se všemi německými sousedy z domu. „Museli jsme běžet dolů po schodech s rukama nad hlavou a gardisté nás při tom tloukli pažbami pušek,“ zapsala si tehdy. Po otci měla židovský původ a za okupace jí kvůli němu hrozil transport do koncentračního tábora. Aby se mu vyhnula, celé roky na úřadech zpochybňovala, že byl jejím skutečným otcem. V květnu 1945 už však její původ nikoho nezajímal. Pro lidi kolem byla jednoduše Němka. „Vy německé svině, samy jste si nadrobily, za to teď poděkujte svému Führerovi,“ křičeli na ni lidé, když ji gardisté vedli rozebírat barikády z pražského povstání. „Nastal tanec čarodějnic, museli jsme příšernou rychlostí nosit těžké dlažební kameny. Nemohli jsme si udělat ani kratičkou přestávku, jinak k nám muži okamžitě napřáhli zbraň a holinami nás kopali do zad.“
Margareta Valerie Schell
Domů se už nikdy nevrátila. Deset měsíců putovala mezi internačními místy, věznili ji v kině, ve škole, na Strahovském stadionu a nakonec v bývalém pracovním táboře SS v Bystřici u Benešova, až ji v březnu 1946 vlakový transport odvezl z Československa. Celou tu dobu si obyčejnou tužkou psala deník na útržky papíru, které měla zrovna po ruce, a před dozorci je dokázala ukrýt. V roce 1957 ho vydalo Spolkové ministerstvo pro záležitosti vyhnanců, uprchlíků a obětí války, česky vyšel v nakladatelství Academia pod názvem Deník z Prahy 1945 až 1946. „Jakkoliv se jedná o subjektivní svědectví, přikládám mu značnou pravdivost,“ říká o něm publicista a ředitel nakladatelství Jiří Padevět, autor knihy Krvavé léto 1945.
Strahovský stadion se stal internačním táborem
Strahovský stadion se otevřel 4. července 1926 pro osmý všesokolský slet a s kapacitou čtvrt milionu diváků neměl ve světě obdoby. Na podzim 1938 poskytla jeho plocha dočasné útočiště lidem vyhnaným z pohraničí, které německá armáda systematicky vytlačovala do vnitrozemí. O sedm let později se role obrátily. Už 8. května 1945 vznikl na stadionu tábor, zprvu jako nouzové středisko pro válečné zajatce. „Už záhy tam bylo internováno i velké množství civilních osob. Strahov zcela jistě patřil, a to nejen v rámci Prahy, k jednomu z nejhorších internačních míst,“ vysvětluje Padevět.
Na dohled od Pražského hradu se tak vedle vojáků wehrmachtu ocitly obyčejné pražské rodiny, muži, ženy, děti i starci. Tábor nehlídali vojáci, ale takzvané Revoluční gardy, dobrovolníci s páskou RG na rukávu, kteří neměli žádný vojenský výcvik. Odhady mluví o pěti až osmi tisících internovaných najednou, pamětníci uvádějí i vyšší čísla. Dvanáctiletý Hugo Fritsch, syn české matky a německého otce, šel na stadion pěšky ze smíchovského nádraží, v horku a do prudkého kopce. „Nás hnali na ten stadion, tam bylo už internovaných pod širým nebem 10 tisíc Němců.“
Strahov přitom tvořil jen část mnohem širší sítě internačních míst, která po válce vyrostla po celé Praze. Podle historiků prošlo od poloviny května do začátku srpna 1945 pražskými internačními zařízeními na 43 tisíc osob a z celého Československa bylo v letech 1945 až 1946 vysídleno nejméně 2,6 milionu Němců.
Noční pochod z Vinohrad na Strahov
Margarete Schellová se na Strahov dostala z tábora v Moravské ulici na Vinohradech, odkud přišel na sklonku července 1945 rozkaz k přesunu. Z cesty nočním městem se stal jeden z nejsilnějších záznamů celého deníku. „Nikdy na tento pochod nezapomenu. Ubohý dlouhý průvod střežený zleva i zprava, tak jsme pochodovali noční Prahou. (…) Mnoho lidí nechalo cestou své kufry a balíky stát, svůj poslední majetek, protože už ho nedokázali dále nést. Dětské kočárky se pod naloženým nákladem lámaly.“ Z Vinohrad vyšli o půl dvanácté v noci, na stadion dorazili ke čtvrté hodině ráno.
Ani tato cesta se neobešla bez oběti. „Stráž střílí. Srdce mi začalo bušit, jako by se mělo rozskočit. Střílí do našich řad? My ale jdeme dále, tvrdošíjně, k smrti unavení. Potom jsme se dozvěděli, že jeden z našich mužů skočil do Vltavy. Prý chtěl utéci, říkalo se. Myslím, že to byl útěk do smrti.“ Strážný se zásahem chlubil, přestože muže mohl zachránit záchranným kruhem, který visel u mostu. Tonoucím byl zřejmě Josef Ott, jehož úmrtí u Karlova mostu Padevět dohledal v pramenech. Ott prošel stejným vinohradským lágrem jako Schellová.
Osm tisíc lidí pod širým nebem
Na ploše, kde se o deset let později seřadí desetitisíce spartakiádních cvičenců, přespávalo v létě 1945 každou noc až osm tisíc lidí, bez střechy nad hlavou a bez základního zázemí. Schellová dokázala i v těchto podmínkách popsat všední den s odstupem, místy s hořkým humorem. „Časně ráno stojí dlouhá fronta před miniaturním dřevěným domečkem, který tu byl zřízen jako záchod pro tisíce lidí. Když si nechcete stoupnout do fronty, můžete použít vedlejší latrínu. Tady sedí mužíčci i ženušky na dlouhém klandru, obraz přes veškerou tragiku působí groteskně.“
Noci ovšem patřily k nejhorším chvílím. „Do tábora na Strahově se prakticky každou noc dostávali vojáci Rudé armády i vojáci Československé armády ze Svobodova sboru a znásilňovali internované Němky,“ popisuje na základě pramenů Padevět. Strahov v tom nebyl výjimkou. Od března do listopadu 1945, kdy se sovětské jednotky z Československa stáhly, znásilnili rudoarmějci na území dnešního Česka tisíce žen a některé z nich útok nepřežily. „V Česku pořád neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci,“ říká švýcarský historik Adrian von Arburg, podle kterého se čeští historici násilí na ženách z roku 1945 zatím soustavně nevěnovali.
Násilí se přitom neomezovalo na tmu. „Lidé tu byli před očima všech stříleni, muži i ženy,“ stojí v deníku Schellové. Obzvlášť kruté zacházení čekalo zadržené příslušníky SS, kteří se místo řádného soudu dočkali smrti od strážných. „Znovu se zrodil temný středověk. I když se Němci v posledních letech hrozně provinili, musí snad i jiný národ jednat stejně?“ ptá se v deníku Schellová. Odpověď nabízí Padevět, podobné násilí podle něj hrozí po každém válečném konfliktu, a to kdekoli na světě.
Jména z táborových záznamů
O některých osudech se v deníku nedočteme. Patří k nim ženy a děti, které v táboře zemřely už v červnu 1945, tedy několik týdnů předtím, než Schellová na Strahov vůbec dorazila. Jejich jména dohledal Jiří Padevět v dochovaných záznamech. Šestnáctého června kruté podmínky nepřežila Hermina Tschermichová, narozená v roce 1882. Hned následující den zemřely Marie Krugerová, ročník 1864, a Helena Nováková, narozená v roce 1904. Devatenáctého června přišla o život Berta Binschewski, které bylo devětašedesát let, a spolu s ní Ursula Klesová. Té bylo sotva rok, narodila se v roce 1944.
„V lágru na Strahově v té době zahynuly také roční Ingrid Neupärtlová anebo dvouletá Renata Krautschneiderová,“ dodává Padevět. Jsou to jména, která se v učebnicích neobjevují, a přesto k historii nejslavnějšího československého stadionu patří stejně jako jména cvičenců a rekordy návštěvnosti.
Švestkové knedlíky od hostinské
Strahov podle deníku fungoval také jako místo, kam si pražští živnostníci jezdili pro bezplatné pracovní síly. Schellová ho v zápiscích přirovnává k novodobému trhu s otroky, sama se tak dostala na úklid do jednoho hostince, kde drhla zašlé podlahy.
Vydání deníku vyvolalo ostrou kritiku ze sudetských krajanských spolků. Vadilo jim, kolik dobrého o Češích v zápiscích stojí. Schellová totiž vedle strážných, kterým podle pásky s písmeny RG přezdívá mstiví ergemani, zaznamenala i hostinskou, která jí ke drhnutí podlah přidala jídlo ze své vlastní kuchyně. „Šéfka nám dala dvě porce a na moji prosbu dokonce moje oblíbené jídlo, švestkové knedlíky, které si uvařila pro sebe privátně. Všechno bylo dobře připravené, a potom jsem od šéfa dostala dokonce cigaretu.“ Margarete Schellová zemřela v roce 1969, do svého bytu v ulici Pod Zvonařkou se už nikdy nepodívala.
Co ze Strahova zbylo
Strahovský stadion po roce 1945 pokračoval ve své oficiální dráze, hostil spartakiády, po revoluci koncerty Rolling Stones nebo Pink Floyd a od roku 2003 jsou jeho betonové tribuny kulturní památkou. Tábor, který na jeho ploše fungoval v květnu a v létě 1945, dlouho zůstával na okraji zájmu. To se pomalu mění. Po areálu dnes vedou komentované procházky Paměti národa a v budoucnu by zde mohla sídlit paměťová instituce věnovaná dějinám dvacátého století.
Strahovský stadion dnes
Jména jako Ursula Klesová nebo Hermina Tschermichová zatím připomínají jen dochované táborové záznamy. Deník Margarete Schellové k nim přidává obraz Strahova zachycený ženou, která jeho internačním táborem prošla a přežila ho.
Zdroje:
