Sovětské pionýrky: Režim zneužil nevinnost i podmanivý půvab mladých dívek, mnohé skončily tragicky

Sovětské pionýrky se od útlého věku učily, že sloužit vlasti je jejich nejvyšší povinností. Na státních svátcích pochodovaly miliony dětí po širokých bulvárech, zpívaly vlastenecké písně a salutovaly portrétům Lenina. Byl to pohled, který měl světu ukazovat sílu sovětského projektu, radostný obraz života a jistotu budoucnosti. Za tím obrazem ale stály osudy, které s ním neměly nic společného.

Pionýrská organizace vznikla v roce 1922 a rychle se stala páteří státní výchovy mládeže. Děti od devíti do čtrnácti let nosily na krku rudý šátek, který symbolizoval část revolučního praporu nasáklého krví bojovníků za komunismus. Vstup do organizace sice nebyl povinný, odmítnout ho ale dokázal jen málokdo. Rudý šátek nosila většina sovětských dětí a rodiče automaticky počítali s tím, že jejich syn nebo dcera do pionýra vstoupí. Chlapci a dívky se učili pionýrské hymny i pravidla organizace a pak skládali přísahu v místních domech pionýrů.

Dívkám přinášela organizace něco navíc. Komsomol, do nějž pionýrky přecházely ve čtrnácti letech, sliboval vzdělání, které bylo jinak pro mnoho mladých žen těžko dostupné, a možnost uniknout tradičním očekáváním, která byla na mladé ženy kladena. Možnost vzdělání a společenského vzestupu byla pro mnoho dívek skutečně lákavá, i když se za ní skrýval přísný ideologický dohled nad každodenním životem. Každý aspekt života mladého komunisty musel být v souladu se stranickou doktrínou. Nový sovětský člověk měl být, jak formulovalo dobové vedení Komsomolu, „živý, aktivní, zdravý, disciplinovaný mladý člověk, který se podřizuje kolektivu a je připraven se učit, studovat a pracovat.“

Ke konci sedmdesátých let přesáhla členská základna všech tří mládežnických organizací čtyřicet milionů dětí. Každý rok navštěvovaly miliony z nich jeden z více než čtyřiceti tisíc letních táborů po celém Sovětském svazu. Na fotografiích z těchto táborů vypadají dívky šťastně a zdravě, opálené a spokojené. Právě takové snímky se stávaly stavebními kameny státní propagandy, pečlivě vybraný výsek reality vydávaný za skutečný obraz země.

V lednu 1936 přijela do Moskvy na úřední návštěvu delegace z Burjatsko-mongolské autonomní sovětské socialistické republiky. V jejím čele stál Ardan Markizov, komisař zemědělství, přesvědčený komunista, který pojmenoval svou dceru Engelsina po Friedrichu Engelsovi a syna Vladlen po Vladimiru Leninovi. Dcerce bylo sedm let a tak moc toužila jít s otcem do Kremlu, až nakonec souhlasil. Děti tehdy žádné zvláštní povolení ke vstupu nepotřebovaly, a tak mohla jít s ním.

Engelsina, které všichni říkali Gelya, se nudila při nekonečných projevech delegátů o výsledcích kolektivního zemědělství. Vzala dvě kytice květin a přiběhla rovnou k Stalinovi. Ten byl překvapen, ale zjevně potěšen. Zvedl dívku, posadil ji na stůl a přijal od ní kytice. Scénu okamžitě zachytili fotografové. Šéfredaktor Pravdy Lev Mekhlis prohlásil: „Bůh nám sám poslal tuto burjatskou dívku. Uděláme z ní ikonu šťastného dětství.“

A tak se stalo. Fotografie Stalina s usměvavou Gelyou se druhý den objevila ve všech novinách s titulkem „Díky soudruhu Stalinovi za naše šťastné dětství!“ Slavný sochař Georgi Lavrov vytvořil sousoší, které se pak množilo po celém Sovětském svazu. Gelya se ocitla na plakátech, poštovních známkách, v učebnicích. „Když jsem druhý den přišla do hotelové haly, byla plná hraček a dárků… a když jsme se s rodiči vrátili do Ulan-Ude, lidé nás vítali stejně nadšeně, jako později Sověti vítali kosmonauty,“ vzpomínala Markizová v pozdějších rozhovorech.

Gelyina sláva trvala rok a půl. V roce 1937 byl Ardan Markizov zatčen na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže pro Japonsko a z účasti na protisovětském panmongolském spiknutí. Muž, který celý život straně bezvýhradně věřil, byl v červenci 1938 zastřelen. Matka Dominika skončila v deportaci v Kazachstánu, kde záhy zemřela za nevyjasněných okolností. Její smrt nebyla nikdy vyšetřena.

Jenže fotografie se Stalinem už mezitím obletěly celý Sovětský svaz. Objevily se v novinách, učebnicích i na propagandistických plakátech a režim je dál používal jako symbol šťastného socialistického dětství. Stalin ale nemohl být dál spojován s „dcerou nepřítele lidu“. Noviny a sochy už existovaly a zničit všechny bylo nemožné. Řešení bylo děsivě jednoduché. Jméno dívky na plakátech bylo přepsáno. Místo Gelyi Markizové se dívka na portrétech začala jmenovat Mamlakat Nakhangova, slavná pionýrka z Tádžikistánu.

Gelya Markizová přestala oficiálně existovat. Devítiletá dívka se přestěhovala z Ulan-Ude do Moskvy, žila u tety, používala její příjmení a vedla nenápadný život. Později se věnovala studiu jihovýchodní Asie, především Kambodže, a dvakrát se provdala. Teprve po letech začala otevřeně mluvit o tom, jak se změnil její pohled na Stalina a celé období stalinských čistek. „Jen poté, co se lidé začali vracet z pracovních táborů a pravda o Stalinově éře vyšla najevo, jsem pochopila, kdo vlastně byl,“ vzpomínala. Zemřela v roce 2004 ve věku pětasedmdesáti let.

V říjnu 1941 se osmnáctiletá středoškolačka z Moskvy Zoja Kosmodemjanskaja přihlásila jako dobrovolnice do partyzánské jednotky. Němci se blížili k Moskvě a situace na frontě byla zoufalá. Zoja byla členkou Komsomolu, přesvědčená idealistka, která si do deníku přepisovala celé pasáže z Tolstého. „Nestarej se,“ řekla matce před odchodem. „Buď se vrátím jako hrdinka, nebo zemřu jako hrdinka.“

Dostala přezdívku Táňa a bylo jí svěřeno zapalování stájí a ničení komunikačních spojů v německy okupovaných vesnicích. V noci z 27. na 28. listopadu 1941 ji v obci Petriščevo zastavil místní kolaborant, když se pokoušela zapálit stáj s více než dvěma sty německými koňmi. Němci ji zatkli, svlékli a vyvedli bosou do sněhu. Celou noc ji vyslýchali, bili pásy a vyváděli bosou do mrazu. Jeden mladý německý důstojník prý opustil místnost se zakrytou tváří, neschopen snést, co viděl. Zoja neprozradila nic, ani jméno ani spojení na ostatní partyzány.

Ráno 29. listopadu 1941 postavili na náměstí vesnice šibenici. Vojáci jí pověsili na hruď láhve s benzínem a na krk cedulku s nápisem „žhářka“. Místní obyvatelé byli přinuceni přihlížet. Zoja stála na dřevěných bednách se smyčkou na krku a využila posledních chvil k projevu. „Hej, soudruzi, proč jste tak smutní? Buďte odvážní, bojujte, bijte Němce! Nebojím se zemřít, jsem šťastná, že umírám pro svůj lid!“ Popravčí odstrčil bednu a Zoja zemřela. Tělo viselo na šibenici několik týdnů.

K novinářskému reportérovi Pyotru Lidovovi se příběh neznámé dívky dostal díky výpovědi starého sedláka. Lidov přijel do Petriščeva, mluvil s místními obyvateli a 27. ledna 1942 uveřejnil v Pravdě článek. Stalin si ho všiml a prohlásil: „Hle, lidová hrdinka.“ Krátce nato se rozběhla masivní propagandistická kampaň. Historička Adrienne Harrisová později napsala, že Lidovův text obsahoval všechny prvky potřebné k tomu, aby se ze Zoji stal jeden z největších symbolů sovětské propagandy.

Komsomol a školský systém seznamovaly mladé lidi se Zojou prostřednictvím organizovaných návštěv muzeí a přednášek. Vznikly filmy, básně, opery a sochy. Ulice, kolchozy a pionýrské oddíly dostávaly její jméno. Portrét Zoji Kosmodemjanské se stal součástí slavnostních ceremonií pionýrů a symbolem nejvyššího ocenění pro nejlepší školní třídu. Harrisová píše, že „sovětský stát rychle začal formovat Zojin obraz k vlastním účelům… Zoja se rychle stala nejuctívanější sovětskou hrdinkou a četné veřejné pomníky jí byly budovány shora.“ Vše na základě článku napsaného několik týdnů po její smrti, z vyprávění lidí, kteří ji neznali ani pod jejím pravým jménem.

Léto 1941. Patnáctiletá Zinaida Portnová z Leningradu jela na prázdninový pionýrský tábor v Bělorusku. Německý útok ji tam zastihl a odřízl od domova. Zinaida se přidala k místní mládežnické odbojové skupině zvané Mladí mstitelé. Zpočátku roznášela ilegální letáky a sbírala zpravodajské informace o pohybech nepřítele. Postupně absolvovala výcvik se zbraněmi a výbušninami a účastnila se sabotážních akcí.

Jednou z nejriskantnějších akcí, do nichž se Zinaida zapojila, bylo proniknutí do jídelny německé posádky. Vystupovala jako obyčejná kuchyňská pomocnice a několik dní se jí dařilo nevzbuzovat podezření. Pak do jídla určeného německým vojákům přidala jed. Aby odvrátila případné podezření, musela ochutnat otrávené jídlo i ona sama. Krátce po odchodu z kasáren jí začalo být zle a při útěku opakovaně zvracela. Přesto se dokázala vrátit k partyzánům a pokračovala v dalších sabotážních akcích.

Později byla při jedné z misí zadržena k výslechu. Když vyšetřovatel na okamžik polevil v pozornosti, Zinaida mu vytrhla pistoli, zastřelila ho a pokusila se uprchnout. Několik měsíců se jí dařilo dál působit v odboji, ale v lednu 1944 ji při další průzkumné akci v oblasti znovu dopadli němečtí vojáci. Tentokrát už uniknout nedokázala.

Bylo jí sedmnáct let, když ji 15. ledna 1944 popravili. V roce 1958 ji Sovětský svaz posmrtně vyznamenal titulem Hrdinka Sovětského svazu. Stala se nejmladší ženou, která kdy toto nejvyšší sovětské vojenské ocenění obdržela. Pionýrské skupiny dostávaly její jméno, v Minsku byl postaven pomník. Zinaida Portnová splnila přesně to, co se od sovětské pionýrky žádalo. Obětovala se a proměnila se v symbol.

Sovětská propaganda pracovala s obrazem pionýrky s mimořádnou přesností. Pečlivě vybrané fotografie z letních táborů, usmívající se dívky ve sněhobílých halenách, plakáty s rudými šátky a slogany vytesané do fasád škol budovaly celek, v němž skutečnost a propaganda splývaly do jediného obrazu.

Gelya Markizová se stala ikonou šťastného dětství, jehož podoba přežila i poté, co byl její otec zastřelen a ona sama přejmenována. Zoja Kosmodemjanskaja se proměnila ve světici, jejíž příběh novinář poskládal z nepřímých svědectví a vydal jej za věrohodné svědectví. Zinaida Portnová skutečně bojovala a zemřela, ale její jméno sloužilo především k výchově dalších generací v duchu oběti pro kolektiv. Za každým rudým šátkem byl život, který se na plakátech nikdy neobjevil.

Pionýrské domy v postsovětských letech zavíraly a některé se přeměnily v kasina nebo striptýzové bary. Slogany o šťastném dětství zmizely ze zdí a s nimi i iluze, kterou po desetiletí udržovaly. Zůstaly jen fotografie krásných usmívajících se dívek s rudými šátky na krku, jejichž úsměvy působí dodnes přesvědčivě. Byly tvářemi propagandy, kterou si měl každý zapamatovat.

Zdroje: gw2ru.com, allthatsinteresting.com, en.wikipedia.org, comradegallery.com, encyclopedia.com