Článek
Počátkem roku 1990 přistál na stole novináře Stanislava Motla dopis. Chyběla na něm zpáteční adresa i jméno odesílatele. Svou zpověď mu takto posílal muž, jehož totožnost podléhala přísnému zákonnému utajení. Byl to poslední pankrácký kat.
„A najednou, když tu tak vod rána do večera čumím do zdi a občas se kouknu jen na televizi, přistihnu se při myšlence, že někde na konci tý mý zablácený cesty čekají všichni ti, které jsem… No, vy mi rozumíte… kterým jsem vzal život. Vzal jsem jim ho jenom proto, že jsem nenáviděl celej tenhle podělanej svět… No a ti chudáci to nevinně odnesli… Je to hrozný… Já už ale nemohl dál.“
Půl roku po vydání Motlovy knihy A třináctý byl kat, kde tato slova poprvé vyšla, přišla zpráva, že muž zemřel.
Poslední kat a povolání bez tváře
Byl to bachař. Chodil do práce jako každý jiný příslušník vězeňské služby, nosil uniformu, znal kolegy jménem a každý den prošel bránou, za níž česká společnost přestávala vidět. Téměř nikdo v budově přesně nevěděl, co je jeho náplní práce. A ti, kteří věděli, o tom mlčeli. Téměř nikdo v budově přesně nevěděl, co je jeho náplní práce. A ti, kteří věděli, o tom mlčeli.
Zákon mu mlčení přikazoval. Paragraf o výkonu trestu smrti zaručoval popravčímu naprostou anonymitu platnou za jeho života i po jeho smrti. Otázka jmen popravčích zůstala bez odpovědi i desítky let po zrušení trestu. Historik Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby, po letech bádání v archivech potvrdil, že jména popravčích úředně zveřejněna nebyla a zřejmě ani nikdy nebudou.
Za tou anonymitou stál systém, jehož rozměr si málokdo uvědomuje. Trest smrti v Československu nebyl vzácností. Od vzniku republiky v roce 1918 až po jeho zrušení v červenci 1990 bylo popraveno celkem 1 217 lidí. Ne všechny rozsudky pocházely z procesů, které by dnes obstály jako spravedlivé. Komunistická justice v padesátých letech využívala trest smrti jako politický nástroj. Zákon o utajení identity katů pak sloužil k tomu, aby stát mohl popravovat v tichosti a nikdo nemohl ukázat prstem na konkrétního člověka, který za smrtí odsouzených stál.
Od dobrovolníků k bachaři
Hned po komunistickém převratu v únoru 1948 se kati rekrutovali z civilistů, kteří se přihlásili dobrovolně. Nebyli to nějak zvláštní lidé. Byl mezi nimi podúředník Národní a univerzitní knihovny, vyučený řezník, prostě člověk odvedle. Každý z nich byl ochoten podepsat.
V archivech ministerstva spravedlnosti se dochovaly jejich žádosti a četba těch dokumentů patří k nejpodivnějším zážitkům, které české archivy nabízejí. V dopise z dubna 1948 jeden ze žadatelů podrobně líčil své vzdělání i dosavadní zkušenosti v řemesle. Chtěl tak státu dokázat, že je pro tuto specifickou práci vhodným kandidátem. Poslední věta jeho žádosti pak jasně potvrzovala, že si plně uvědomuje, do čeho vstupuje: „Podávám tuto žádost v plném vědomí jejích důsledků a zavazuji se zachovávat úřední tajemství.“
V padesátých letech následovaly popravy jedna za druhou. Jen v politických procesech bylo roku 1950 popraveno 56 lidí. O rok později jich bylo 60 a v roce 1952 zemřelo celkem 66 odsouzených. Mezi prvními dobrovolnými katy byl Josef Trojan, který v civilu pracoval jako úředník v holešovických jatkách. Jeho jméno se na rozdíl od pozdějších katů v archivech dochovalo, protože zákon o naprosté anonymitě popravčích přišel až později. Za každou popravu inkasoval smluvní odměnu.
Přednosta Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity mu vystavil potvrzení o proškolení. V něm stálo, že mu byla objasněna „theorie oběšení, jakož i nejhumánnější postup při popravě“ a Trojan následně nastoupil do funkce se vším všudy. Lékař i stát se v té době pohybovali na samé hraně svých morálních principů.
Stát postupně přestal využívat dobrovolníky a začal vybírat popravčí z řad příslušníků Sboru nápravné výchovy. Tato funkce připadla bachařům, kteří ve věznici již pracovali a znali tamní prostředí. Jejich souhlas s výkonem popravy vyžadoval pouze podpis jednoho formuláře. Neprobíhaly žádné zkoušky ani výběr na základě psychologického profilu nebo osobního rozhovoru. Stačil jen podpis a nová pracovní povinnost. V posledních třiceti letech před zrušením trestu smrti se v této roli na pankráckém popravišti vystřídali celkem tři kati.
Tajemství popravčí místnosti v suterénu Pankráce
Popravčí místnost se nacházela v suterénu hlavní budovy. Tvořily ji tři místnosti za sebou oddělené polstrovanými tmavě zelenými dveřmi, které oboustranně tlumily zvuk. Byl to prostor bez denního světla a bez pohybu vzduchu. Hulík, první polistopadový šéf vězeňské služby, vstoupil do místnosti krátce po převratu v roce 1989 a obraz, který tehdy spatřil, si v paměti nesl dlouhé roky. Viděl tam „rezavou skříňku, v ní špinavou oprátku se skvrnami od krve a rezavou trubku“. V tlusté zdi byl otvor, do kterého vsunuli ocelovou tyč a následně na ni upevnili oprátku.
Průběh popravy odpovídal přesnému protokolu a byl vždy stejný. Odsouzeného přivedli za svítání, přečetli mu část rozsudku a oznámili zamítnutí žádosti o milost. Poté dostal pouta způsobem, kterému bachaři říkali na medvěda. Měl ruce svázané za zády a pevně přitažené k tělu. Dva pomocníci ho uchopili za paže a popravčí kráčel za nimi. Společně prošli chodbou, sešli po schodišti dolů a zmizeli za polstrovanými dveřmi.
V popravčí místnosti nasadil kat odsouzenému oprátku. Poté přešel do třetí a nejmenší místnosti, kde ovládal páku k uvolnění propadliště. Mechanismus měl ovšem malou hloubku a tělo při pádu ne vždy získalo rychlost potřebnou ke zlomení vazu. Stávalo se tedy, že se na odsouzeného museli dva bachaři pověsit a vlastní vahou ho udusit. Podle protokolů o popravách se doba mezi oběšením a konstatováním smrti pohybovala od sedmi do jednadvaceti minut. Po vykonané popravě následoval panák rumu. Kat dostával za výkon odměnu 1 400 korun a pomocník 1 100 korun. Samotný proces se dal zastavit, ale vzpomínky nikoliv.
„Měl a mám výčitky svědomí.“ Tato slova zazněla v roce 2007 v jediném dohledatelném novinovém rozhovoru, který jeden z trojice pankráckých katů poskytl. Rozhovor proběhl pod podmínkou naprosté anonymity a zákon mu takovou ochranu zaručoval i bez jeho výslovné žádosti.
Vzpomínky na popravu Olgy Hepnarové a Ladislava Hojera
Byly popravy, na které se nezapomnělo ani, kdyby člověk chtěl.
Olga Hepnarová byla popravena 12. března 1975 jako poslední žena v dějinách Československa. Najela nákladním vozem do lidí na pražské tramvajové zastávce a osm z nich zabila. U soudu trvala na tom, že je duševně zdravá, a vinu připisovala společnosti. Před soudci působila chladně a na všechny otázky odpovídala bez zaváhání. Tato maska se však u šibenice zhroutila. Kladla prudký odpor a k popravě musela být donucena násilím, kopala a kousala.
Další hluboká vzpomínka patřila vrahovi Ladislavu Hojerovi. O jeho zločinech psaly noviny s naprostým odporem a hrůzou. V suterénu pankrácké věznice se však neobjevil obávaný muž z titulků. Byl „slabounký, vyhublý, klepal se jak ratlík“. Člověk, který roky vraždil a mrzačil, stál nyní před propadlištěm jako vyplašené dítě.
Právě tato skutečnost byla na celé práci nejpodivnější. Ti, kteří se před soudem tvářili jako pánové svého osudu, se přímo před propadlištěm rozpadali na kousky. Kat se musel těmto okamžikům vystavovat při každé popravě znovu.
Vladimír Lulek a úplně poslední poprava v Československu
V únoru 1989 sestoupil popravčí naposledy do suterénu k propadlišti. Na šibenici čekal Vladimír Lulek, odsouzený za brutální vraždu manželky a čtyř dětí. Ve chvíli, kdy mu četli rozsudek naposledy, nebylo ještě nikomu jasné, že jde o popravu poslední.
V únoru 1989 nikdo netušil, co přinese listopad. Stát stále věřil, že trest smrti je legitimní součástí práva. Bachař zase věřil, že jeho práce je zákonná a státem posvěcená. Panák rumu po Lulkově popravě byl jako každý jiný. Byl to rituál, který uzavíral věc a umožňoval jít domů k večeři nebo k televizi. Pak ale přišla revoluce a s ní i konec světa, jak ho kat doposud znal.
Sebevražda kata a fiktivní zpověď Bohumila Hrabala
Trest smrti byl v Československu zrušen 1. července 1990 a zákon, na jehož základě popravčí pracoval, přestal platit. Počátkem téhož roku se jeden z nich rozhodl svěřit se svými pocity novináři Stanislavu Motlovi. „Ti chudáci to nevinně odnesli.“ Právě tato věta z jeho dopisu utkvěla v paměti nejvíce. Zákon chránil totožnost kata, ne obsah jeho slov, a tak Motl svědectví o rok později anonymně zveřejnil v knize A třináctý byl kat. Necelý půlrok po vydání knihy dorazila zpráva, že se tento muž sám oběsil. Odešel v ústraní a bez svědků. Tentokrát se to však obešlo bez úředního protokolu, bez přítomnosti lékaře i bez závěrečného panáka rumu.
Téma katova svědomí nezaujalo pouze novináře. Bohumil Hrabal vydal ve stejném roce knihu Ponorné říčky, kde sepsal fiktivní zpověď pankráckého popravčího. Hrabalova postava popisuje popravu Hepnarové jako zlomový okamžik, který mu řemeslo navždy znechutil.
Čtenáři tento text dodnes zaměňují za autentickou výpověď.
Zdroje:
