Tragédie v Třešti: Zamindrákovaná Herta Kašparová poslala sousedy na smrt jediným lusknutím prstu

Příběh Herty Kašparové patří k nejděsivějším kapitolám protektorátní historie na Vysočině. V roce 1923 se v poklidném městečku Třešť narodila do česko-německé rodiny dívka, která se později stala jednou z nejobávanějších konfidentek gestapa. Její životní cesta odráží, jak osobní zahořklost a touha po pomstě mohou přerůst v nepředstavitelnou krutost. Zatímco většina obyvatel česko-německého pohraničí dokázala i v době nacistické okupace zachovat lidskost, Herta se vydala cestou zrady a násilí, která ji nakonec přivedla až na popraviště.

Hertino dětství bylo poznamenáno vrozenou vadou - narodila se s deformovanou nohou, která i přes lékařský zákrok zůstala trvale postižená. Po celý život kulhala, což ji do značné míry izolovalo od vrstevníků. Nemohla se plně účastnit dětských her a aktivit, což pravděpodobně významně ovlivnilo formování její osobnosti.

Vyrůstala v typické smíšené rodině - její matka Františka byla Němka, otec František byl Čech. Díky tomu ovládala perfektně oba jazyky, což později využila ve své zrádcovské činnosti. Navštěvovala českou obecnou školu a měšťanku, kde se navzdory svému hendikepu snažila zapojovat do běžného života. Stala se dokonce členkou místního Sokola, což později, v době její spolupráce s gestapem, působilo jako krutý paradox.

Pamětníci ji popisovali jako vysokou dívku s pronikavýma modrýma očima a kaštanovými vlasy. Po dokončení měšťanky nastoupila v roce 1938 na odbornou školu pro ženská povolání. Zásadní zlom v jejím životě přišel s německou okupací v březnu 1939.

Pro šestnáctiletou Hertu znamenal vznik Protektorátu Čechy a Morava příležitost k radikální změně. Zatímco většina obyvatel Třeště prožívala období strachu, ona v nových poměrech viděla šanci na vzestup. Její dokonalá znalost obou jazyků a místních poměrů ji předurčila k roli, která se měla zapsat do historie tím nejčernějším písmem.

Proměna bývalé členky Sokola v aktivní podporovatelku nacistického režimu proběhla překvapivě rychle. Už v roce 1940 byla v Třešti známá svým proněmeckým postojem. O rok později, v pouhých 18 letech, začala spolupracovat s gestapem. Oficiálně byla jako konfidentka vedena od roku 1942.

Její metody byly od počátku promyšlené a mimořádně účinné. Často předstírala, že je sama pronásledována gestapem, čímž získávala důvěru odbojářů. Využívala svého hendikepu - „kulhavá Herta“ v očích mnoha lidí nemohla představovat hrozbu. Důvěřovali jí o to více, že ji znali od dětství.

Zvlášť nebezpečnou ji činila důvěrná znalost místních poměrů. Věděla o každém příbuzenském vztahu, každém přátelství, každém tajemství v Třešti a okolí. Její udání byla precizní a devastující - nezaměřovala se jen na jednotlivce, ale na celé rodiny. V jejích akcích se často odrážela léta nashromážděných křivd a osobních účtů.

Aktivně se účastnila výslechů zatčených, kde projevovala mimořádnou krutost. Přeživší vězni vypovídali o tom, jak si při mučení pobrukovala německé písně a louskala ořechy, což jí vyneslo přezdívku „louskající posel smrti“.

Její brutalita šokovala i zkušené příslušníky gestapa. Specializovala se především na výslechy žen a mladých lidí. Dokázala mistrně kombinovat fyzické týrání s psychickým terorem, využívajíc svou znalost rodinných vazeb k zlomení vyslýchaných.

Během květnového povstání v roce 1945 ukázala Herta Kašparová svou pravou tvář naposledy, a to způsobem mimořádně krutým. Když do Třeště přijely německé posily o síle 300 až 400 mužů, Herta spatřila příležitost k pomstě. Mezi příchozími byl i Heinz Kraiger, vyšetřovatel zlínského gestapa, se kterým měla údajně důvěrný vztah.

Důvodem její zuřivé msty byl incident z počátku povstání. Tehdy proběhla domovní prohlídka v domě Kašparových na nádraží, kde bylo známo, že rodina přechovává zbraně. Prohlídka se však zvrhla v rabování - asi dvacet mužů si z domu odneslo různé cennosti. Hertu a její matku navíc zatkli a odvedli.

Když Herta nedokázala určit konkrétní osoby, které vyrabovaly jejich dům, gestapák Kraiger ji vzal mezi zadržené muže a postavil ji před volbu - musela vybrat nejméně deset údajných „nepřátel Velkoněmecké říše“.

Herta procházela mezi vyděšenými zadrženými muži a s chladným, povýšeným výrazem ve tváři luskala prsty na ty, které posílala na smrt. Její výběr neměl žádnou logiku ani spravedlnost. Prvními, koho Herta označila, byli bratři Bílkovi. Když vybrala dva z nich a dozvěděla se, že jejich třetí bratr již padl během pouličních bojů, poslední žijící bratr se dobrovolně přihlásil, aby mohl být popraven spolu se svými sourozenci.

Pod neustálým tlakem nacistů Herta pokračovala ve výběru dalších mužů. Některé z nich označovala zcela náhodně, bez jakéhokoliv důvodu či podezření. Osud všech deseti vybraných mužů byl zpečetěn - byli okamžitě odvlečeni na vězeňský dvůr, kde je dozorci nejprve brutálně zbili a poté popravili.

Mezi zatčenými a popravenými téměř nebyli členové Revolučního národního výboru, protože ti večer 6. května z města uprchli a ukryli se v lesích u hradu Roštejn. Jediný člen RNV, který byl popraven, byl Jaroslav Dušek - toho zastřelili u zdi zámku, když se vrátil v československé vojenské uniformě zjistit situaci ve městě.

Když 8. května ve dvě hodiny odpoledne opouštěly poslední německé jednotky a civilisté Třešť, odjela s nimi i rodina Kašparových. Herta se usadila v rakouském Gmündu, kde se pokusila zamaskovat svou minulost prací v sovětské vojenské kuchyni. Dokonce se stala milenkou několika sovětských důstojníků v naději, že ji ochrání. Její svoboda však trvala jen do 2. února 1946, kdy byla zadržena.

Dne 13. září 1946 stanula Herta Kašparová před lidovým soudem v třešťské kavárně Republiky. Soudní síň byla plná pozůstalých po jejích obětech. Při poválečných výsleších nejprve přiznala svou vinu slovy: „Jsem si vědoma toho, že jsem zavinila přímo smrt několika lidí. Věděla jsem, že osoby, které jsem vybrala a označila, budou německou mocí zničeny. Jednala jsem ze msty.“ Později však toto přiznání popřela.

Na rozdíl od mnoha jiných kolaborantů, kteří se snažili svou vinu zmírnit nebo projevit lítost, Kašparová vytrvale obhajovala své činy jako službu německému národu. Množství důkazů a svědectví o její brutální činnosti vedlo k nevyhnutelnému rozsudku - trestu smrti. Čtení jejích činů vyvolávalo v třešťských občanech smutek a nenávist. Herta stále dokola opakovala: „Neměla jsem v úmyslu někomu škodit, neměla jsem zájem se mstít.“ Jejím posledním přáním byla rozmluva s bratrem.

Poprava se konala téhož dne v 18:30 veřejně v Kaštanech u třešťského zámku. K místu popravy se sjely tisíce lidí z celého okolí na nákladních autech. Organizátoři museli vydávat očíslované vstupenky, aby udrželi pořádek mezi přihlížejícími. Přes zákaz městského rozhlasu a zákroky služby SNB se události zúčastnila i mládež, jejíž přítomnost někteří pedagogové později obhajovali jako „výchovný moment“ a varování před kolaborací. Podle výpovědi paní Páralové byl mezi přítomnými i Alois Kašpar ml.

Z popravy se dochovala rozsáhlá fotodokumentace, některé snímky se dokonce později objevily jako pohlednice. Tyto fotografie zachycují nejen samotný akt popravy, ale i tváře přihlížejících - směsici zadostiučinění, hrůzy i prosté lidské zvědavosti. Podle Jiřího Vybíhala byla Herta Kašparová pohřbena na hřbitově v Jihlavě.

Zdroje: https://theses.cz, www.idnes.cz, www.stream.cz, cs.wikipedia.org