Za socialismu byla dovolená peklo: Šikana na hranicích, ostuda v cizině, ale i boom chatařství a ROH

Československá dovolená za socialismu byla často spíše zkušeností plnou stresu než relaxace. Zatímco v šedesátých letech lidé mohli relativně snadno cestovat i na Západ, po roce 1968 se hranice uzavřely a začala éra byrokratických komplikací. Získání devizového příslibu bylo složitým procesem, hraniční kontroly trvaly hodiny a v zahraničí si Čechoslováci často vysloužili opovržlivé přezdívky.

I tuzemská dovolená měla svá úskalí. Masové ROH zotavovny nebyly pro každého ideálním místem odpočinku. Lidé si proto hledali vlastní cesty úniku do chatařství, chalupářství nebo riskantních cest do Jugoslávie s ilegálními valutami.

Konec padesátých a první polovina šedesátých let přinesla postupné uvolňování cestovních omezení. Zlomový byl rok 1965, kdy PÚV KSČ schválil zákon o cestovních dokladech. Výjezdní doložky začaly vydávat krajské správy ministerstva vnitra namísto přímo ministerstva, což celý proces dramaticky urychlilo.

Výsledky byly pozoruhodné, během ledna až října 1966 bylo vydáno 1 473 361 cestovních pasů. V následujícím roce jich bylo vydáno dokonce přes 2 miliony. V roce 1965 se za československou západní hranici dostalo okolo 150 tisíc občanů, v roce 1967 dokonce téměř 300 tisíc.

Vydání pasu trvalo zpravidla 1 až 21 dní podle destinace. Atmosféra byla uvolněná, na počátku druhé poloviny šedesátých let stačilo pouze ukázat pozvání ze zahraničí a do týdne byla vydána výjezdní doložka.

Všechno změnila noc z 20. na 21. srpna 1968. „Včera, dne 20. 8. 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky,“ znělo první oficiální prohlášení.

Překvapivě byly hranice na Západ v srpnu 1968 krátce zcela otevřené. Během této krátké doby stihlo nelegálně emigrovat více než 80 tisíc československých občanů. Během celého roku 1968 vyjelo do kapitalistických států 450 tisíc československých občanů, ale režim už připravoval razantní zásah.

První větší vládní omezení přišla 9. října 1969. O den později další vyhláška zrušila platnost všech nevyužitých jednorázových výjezdních doložek označených „turistika“.

Mezi lety 1969 a 1970 se počet československých občanů cestujících na Západ snížil o 83 %. Šance na vycestování klesla na pouhých 0,35 % na občana. Po roce 1948 přišli občané komunistického Československa o možnost svobodně vycestovat do zahraničí. Totalitní režim neprodyšně uzavřel hranice, do západních kapitalistických zemí se jezdit v podstatě nesmělo.

Hlavním nástrojem kontroly se stal systém devizových příslibů. Jednalo se o mechanismus přidělování velmi omezeného množství zahraniční měny na cesty do zahraničí. Tento systém pro cesty do kapitalistických zemí vznikl během šedesátých let a byl ukončen až v listopadu 1989.

Žádost muselo podepsat čtyři až šest nadřízených a stranických osob. O přísliby bylo možné žádat pouze jednou ročně ve stanovenou dobu, obvykle od prosince do února. Komise pečlivě vybraných jedinců rozhodovala podle politické spolehlivosti žadatele. Dovolená za socialismu byla peklo byrokratických procedur.

Pamětník Jiří Mihola, bývalý zaměstnanec Čedoku, vzpomíná: „Šanci měli minimální, pokud neměli správné kontakty. Například někoho přímo v cestovce.“ Pro disidenty, kritiky režimu, věřící či osoby s příbuznými v zahraničí bylo získání devizového příslibu prakticky nemožné.

Na hranicích probíhala důkladná kontrola zahraniční měny. Pokud cestující neměl valuty získané s devizovým příslibem, nemohl překročit hranice. Někdy se stalo, že klienta nepustili přes hranice bez jakéhokoliv vysvětlení nebo peněžní náhrady.

Zatímco cesty na Západ byly téměř nemožné, režim postupně uvolňoval podmínky pro cestování do „bratrských“ socialistických zemí. Do většiny socialistických zemí se postupně mohlo cestovat bez víz. Později byly výjezdní doložky nahrazeny jednoduššími doplňovacími známkami.

Ze socialistické ciziny si občané Československa vozili pestré suvenýry. Ze SSSR to byla vodka, gruzínský koňak, fotoaparáty a matrjošky. Z Bulharska růžový olej, z Polska výrobky z jantaru, literaturu a americké cigarety. Z NDR filmy, různé elektronické přístroje a zboží, které bylo u nás dražší nebo nedostupné. Z Maďarska pak potravinové speciality jako papriku.

Ze všech socialistických destinací měla však zvláštní postavení Jugslávie s Adriatickým pobřežím, protože odmítla podepsat tajnou klauzuli zabraňující propouštět turisty z Československa do dalších zemí. Stala se tak nejjednodušší cestou na Západ. Proto byly podmínky na výjezd do SFRJ přísnější než do ostatních socialistických států.

Jugoslávii každoročně navštívily statisíce československých občanů. Čechoslováci patřili k nejpočetnějším zahraničním návštěvníkům na pobřeží Jadranu. Množství peněz na dovolenou bylo však velmi omezené, v polovině sedmdesátých let se na jednu dospělou osobu přidělovaly maximálně tři tisíce dinárů na celý pobyt. Jedno jídlo v restauraci přitom stálo sto dinárů.

Většina turistů z Československa volila cenově příznivější možnost. Pokud dostala devizový příslib a šedý pas, vyrazila autem pod stan do autokempu u moře. S sebou si vezla vařič, nádobí a zásoby konzerv. Nejčastěji to bylo vepřové a hovězí maso ve vlastní šťávě, paštiky, lančmít a další trvanlivé potraviny.

Díky této strategii si Čechoslováci vysloužili opovržlivou přezdívku „paštikáři“ a vytvářeli ostudnou pověst. Jugoslávci byli pochopitelně zklamaní, neboť českoslovenští turisté utráceli v porovnání se západními turisty úplné minimum a často je přijímali chladně.

Nedostatek dinárů řešili kreativními způsoby pašováním ilegálně nabytých západních valut, které pak směnili na místní měnu. Ukrývali je v pastě na zuby, ponožkách, v podšívce bundy či šumáku. Druhou možností bylo dovézt nedostatkové zboží a tajně ho prodávat místním obyvatelům. Jednalo se především o zrnkovou kávu, kempingové židličky, nafukovací lehátka, spacáky nebo prostěradla.

Zatímco zahraniční cestování bylo privilegium spojené s nekonečnými šikanami, tuzemský cestovní ruch zažíval od 60. let boom. Klíčovou roli hrálo Revoluční odborové hnutí (ROH), které se stalo největší „cestovní kanceláří“ v zemi.

ROH disponovalo obrovskou infrastrukturou. Vlastnilo 10 tisíc chat, ubytoven závodů a podniků s kapacitou až 200 tisíc lidí. Členem se mohl stát každý zaměstnanec za poplatek 1 % z měsíční mzdy. V roce 1985 mělo ROH 7,5 milionu členů, což představovalo zhruba polovinu veškerého obyvatelstva ČSSR.

Více než 1100 autobusů ročně rozváželo rekreanty do československých zotavoven. Současně bylo z velkých měst vypravováno až 770 speciálních vlaků ročně. Pro nejlepší zaměstnance existovala výběrová rekreace, která fungovala jako forma společenského ocenění příkladné a záslužné práce pro socialistickou společnost.

Vedle této masové organizované rekreace se však rozvíjela i forma individuální rekreace. Díky vylidnění pohraničních oblastí a venkova po válce se městští obyvatelé mohli dostat k levným chalupám a domkům.

Zásadní změnou bylo zavedení volné soboty v září 1968, kdy vznikl dvoudenní víkend místo dosavadního jednodenního. Tato změna dala lidem více volného času na rekreaci. Chalupářství a chataření nebylo zpočátku komunistickou stranou nijak omezováno. Režim byl přesvědčený, že kdo chataří, nerebeluje.

K popularizaci přispěl televizní seriál Chalupáři z roku 1975. Chat a chalup neustále přibývalo, až byly v roce 1979 vydány zákony omezující jejich výstavbu. V roce 1991 bylo na československém území již 214 465 chat a chalup.

Specifickou formu představoval tramping, fenomén inspirovaný indiánskými romány Karla Maye. Trampové ze všeho nejvíce toužili po svobodě a nespoutaném životě v přírodě bez jakýchkoliv pravidel.

Tramping existoval už od meziválečného období. V 50. letech byl potlačován, během 60. let se částečně uvolnil, ale po srpnu 1968 se postoj opět zpřísnil. Československý komunismus prezentoval trampy jako pochybné existence se špatným vztahem k socialismu.

Kromě individuálních forem rekreace a ROH existoval ještě jeden klíčový aktér v oblasti cestovního ruchu. Dominantní postavení měla cestovní kancelář Čedok, založená v roce 1920. Od znárodnění v roce 1948 až do roku 1989 byl budován jako státní monopol cestovního ruchu. V 80. letech vlastnil 166 tuzemských a 20 zahraničních poboček. Patřilo mu více než 200 hotelů a v jeho službách pracovalo přes 21 tisíc zaměstnanců.

V rekordním roce 1988 zorganizoval zahraniční zájezdy pro více než 710 tisíc osob. Přesto byla nabídka pro běžné občany omezená. Zájezdy na Západ byly výhradně „podpultovka“ a nedostaly se ani do menších poboček.

Ceny byly prohibitivní, letecký zájezd do Splitu na dva týdny stál v 70. letech průměrně 3000 Kčs, což při průměrné hrubé měsíční mzdě 2400 Kčs představovalo značnou investici. Cestování autem bylo sice levnější, ale přinášelo jiné obtíže. Čekání před hraniční kontrolou trvalo dlouhé hodiny a situace byla dokonce rádiově monitorována v pořadu Zelená vlna Hvězdy.

Všechna tato omezení a komplikace skončila až s pádem komunistického režimu. Výjezdní doložky byly definitivně zrušeny 17. listopadu 1989.

Ihned po otevření hranic pořádal Čedok jednodenní autokarové výlety do příhraničních měst v Rakousku a Bavorsku. V roce 1990 se českým cestovatelům otevřel téměř celý svět. Mohli cestovat od Izraele přes Jihoafrickou republiku až po Tahiti a Antarktidu.

S pádem režimu skončil i monopol Čedoku. Vznikl konkurenční trh s množstvím soukromých cestovních kanceláří. Dnes Češi běžně cestují do všech oblíbených evropských i světových destinací.

Lidé si během socialismu vytvořili vlastní formy rekreace od chatařství přes tramping až po organizované zájezdy ROH. Dnešní možnost zakoupit letenku kamkoliv na světě jediným klikem by tehdy byla zcela nemyslitelná.

Zdroje:plus.rozhlas.cz, prozeny.cz, stoplusjednicka.cz, is.muni.cz