Za zdmi sultánova harému: Otrokyně, která si získala sultána v ložnici i lstí a ovládla impérium

Dcera pravoslavného kněze prožívala klidný život v Rohatynu, malém městečku na ukrajinském pohraničí. Někdy kolem roku 1505 přišli Tataři. Aleksandra Lisovska skončila v řetězech. Cesta vedla přes stovky kilometrů na východ, do Istanbulu. Tam, na trhu s otroky, ji koupil někdo ze Süleymanových lidí. Když vcházela do harému budoucího sultána, neznala místní jazyk, nerozuměla zdejším zvykům, netušila nic o pravidlech života v místě, kde měla strávit všechny zbývající roky.

V roce 1520 nastoupil Süleyman na osmanský trůn a zahájil éru, během níž říše dosáhla největší moci ve své historii. V harému přijala Aleksandra jméno Hürrem, ta radostná. Evropa ji znala jako Roxelanu podle jejích rusínských kořenů. Historička Leslie Peirce z Newyorské univerzity, uznávaná odbornice na dějiny Osmanské říše a autorka knihy Empress of the East, vysvětluje: „Teprve když sledujete, jak se události rozvíjejí v souvislostech, pochopíte to, co v historických záznamech zůstává skryté.“ Roxelana nebyla nápadně krásná, ale měla osobnost, jež dokázala upoutat pozornost muže, jemuž se klaněl půl světa.

Moderní představa harému jako místa nekonečného sexuálního dobrodružství pochází především z mužských fantazií. Protože evropští muži do harému nemohli, vytvářeli si vlastní obrazy plné erotiky a exotiky. Badatelka Thisaranie Herath píše, že „nepřístupnost osmanských harémů pro evropské muže pomohla udržovat obraz harému jako čistě sexuálního místa“ a přispěla tak k pohledu na Východ jako méněcennou civilizaci.

Harém byl především vzdělávací institucí a politickou arénou. Mladé otrokyně zvané jariyahs se učily tancovat, zpívat, psát, počítat. Získávaly vzdělání, o jakém většina žen v říši mohla jen snít. Ty nejnadanější získávaly důležité pozice při správě paláce. Nejkrásnější a nejlépe vychované se mohly dostat k sultánovi. Většina dívek však sultána nikdy ani nepotkala. Evropské návštěvnice harému byly často překvapené. Místo pasivních otrokyň našly ženy, jež mohly svobodně mluvit a vyjadřovat své názory. V rámci harému měly osmanské ženy větší svobodu než řada jejich evropských současnic.

Skutečnou moc v harému měla Valide Sultan, matka sultána. Pokud nastoupil mladý vládce, často vládla místo něj a spravovala rodinný majetek. Eunuchové jí sloužili a plnili její rozkazy. Nejdůležitější z nich byl černý hlavní eunuch, dozorce harému s přímým vlivem na dvoru. „Eunuši v harému sloužili jako poradci, vojenští velitelé a v případě nutnosti jako popravčí,“ dokládají historické prameny.

V roce 1521 Roxelana porodila syna Mehmeda a nahradila Gülbahar jako královská favoritka haseki. Gülbahar, matka Süleymanova staršího syna Mustafy, tak ztratila své výsadní postavení u sultána. Získaná přízeň sultána však Roxelaně nestačila. Na rozdíl od svých předchůdkyň se nehodlala smířit s nepsanými pravidly, jimiž se řídil život v harému. Podle tradice směla konkubína porodit pouze jednoho syna, a když dospěl, musela ho doprovázet do provincie, kde získal post guvernéra. Roxelana mezi lety 1521 a 1530 porodila další čtyři syny a dceru Mihrimah, a přesto zůstala v istanbulském paláci Topkapi, sídle osmanských sultánů, i poté co její synové odešli vládnout do provincií.

Kolem roku 1534 se s ní Süleyman oženil. Na osmanském dvoře to způsobilo poprask. Sultáni neměli důvod vstupovat do manželství, protože synové konkubín dědili trůn stejně jako potomci manželek. Sňatek s otrokyní byl v očích dvora naprosto nevídaný, a proto se mezi dvořany začala šířit různá vysvětlení. Někteří dokonce tvrdili, že Roxelana musela použít čáry, aby si sultána získala. Tímto sňatkem ale získala nejen výjimečné postavení, ale i osobní svobodu.

Manželství s panovníkem její vliv ještě posílilo. Během sultánových vojenských tažení si vyměňovali dopisy plné náklonnosti a vzájemného porozumění, zatímco Roxelana se v paláci věnovala státním i charitativním záležitostem. Udržovala korespondenci s polským králem Zikmundem II. Augustem a s perskou královskou rodinou. Financovala stavby. S architektem Sinanem připravila kolem roku 1539 projekt mešitového komplexu Haseki v Konstantinopoli, kam patřily školy i nemocnice. V roce 1556 dokončila lázně Haseki Hürrem Hammam. Stojí dodnes.

Roxelana budovala mešity a lázně, ale zároveň se pustila do nebezpečné hry o moc. Její současníci ji obviňovali ze smrti Ibrahima Paši, velkého vezíra a Süleymanova nejbližšího přítele.

Ibrahim vstoupil do Süleymanovy služby kolem roku 1514 jako chudý řecký chlapec, kterého kdysi unesli piráti. Ibrahim i Süleyman byli tehdy mladí, oba kolem dvaceti let, a rychle se spřátelili. Po nástupu na trůn Süleyman povýšil Ibrahima na velkého vezíra, nejvyšší úřad říše. Rozhodnutí vzbudilo na dvoře nevoli. Ibrahim pocházel z chudých poměrů, nebyl šlechtic ani vojevůdce, přesto se dostal k nejvyšší moci.

Jednoho rána v roce 1536 našli Ibrahima mrtvého ve své posteli. Byl uškrcený. Oficiální důvod nebyl nikdy uveden, ale všichni na dvoře věděli o napětí mezi ním a Roxelanou. Historici dodnes vedou spory o tom, zda Roxelana stála za jeho smrtí, protože Ibrahim byl překážkou jejích plánů.

V roce 1543 zemřel na nemoc Roxelanin prvorozený syn Mehmed, následník trůnu. Roxelana rychle jednala. Provdala dceru Mihrimah za dvořana Rüstema Pašu, který o rok později, v roce 1544, získal post velkého vezíra. Roxelana tak měla na nejvyšším postu říše svého muže.

O devět let později, v roce 1553, přišla další smrt. Princ Mustafa, nejstarší Süleymanův syn z Gülbahar, byl na otcův rozkaz uškrcen. Sultán uvěřil, že jeho syn proti němu chystá spiknutí. Podle historiků k tomu přispěla Roxelana se svým zetěm Rüstemem Pašou, kteří Mustafu považovali za hrozbu pro vlastní rodinu. Roxelana sice sama nevydala rozkaz, ale svým vlivem dokázala sultána přesvědčit, že Mustafa představuje nebezpečí, a tím rozhodla o jeho osudu. Po Mustafově popravě v roce 1553 zůstali naživu tři Roxelanini synové, Selim, Bayezid a Cihangir, ale Cihangir brzy zemřel.

Selim a Bayezid se pustili do boje o trůn, jehož soupeření přerostlo v občanskou válku trvající několik let. Süleyman nakonec podpořil Selima, takže Bayezid musel uprchnout do Persie, kde ho sultánovi vyslanci vypátrali a zabili spolu s jeho vlastními syny.

V dubnu roku 1558 Roxelana zemřela, avšak mocenské soupeření, které za jejího života rozvířila, neskončilo. Süleyman ji přežil o osm let. Po jeho smrti v roce 1566 usedl na trůn jejich syn Selim II., poslední z jejích přeživších synů. V osmanských kronikách se objevuje pod přezdívkou Opilec – a podle dobových svědectví nešlo o pouhou nadsázku. Jeho vláda trvala osm let a skončila nešťastně, když Selim II. uklouzl v palácových lázních a po úderu do hlavy zemřel.

Právě v době jeho panování se naplno rozvinulo období známé jako sultanát žen. Ženy z harému tehdy získaly nebývalý politický vliv a rozhodovaly o záležitostech říše způsobem, jaký byl dříve nemyslitelný. Mnozí historikové považují tento vývoj za přímý důsledek postavení, které Roxelana dokázala vybudovat a zanechala jako svůj odkaz.

Seriál Nádherné století sleduje přes dvě stě milionů diváků v padesáti dvou zemích, ale prezident Erdoğan nebyl nikdy velkým fanouškem. Prezidentovi se nelíbil způsob, jakým seriál zobrazuje sultána. Podle něj byl Süleyman vojevůdce, který strávil třicet let na bojištích, nikoli v harému, a podobné ztvárnění proto považoval za znevažující.

Seriál měl velký úspěch, ale vyvolal i kritiku. „Představte si, že vytvoříte něco, co sledují stovky milionů lidí po celém světě, a přesto ve vlastní zemi žijete ve strachu, že za to budete potrestáni,“ uvedli jeho tvůrci. Před budovou televize se konaly protesty, lidé házeli vejce a jeden z demonstrantů, oblečený v sultánském kostýmu, předčítal údajný císařský dekret, podle něhož měl sám Süleyman pořad zakázat.

Konzultanti seriálu popisovali, že se zájem o osmanskou historii náhle proměnil v masový fenomén. Lidé se jich ptali na nejrůznější detaily, zda Süleyman pil víno, co by se stalo, kdyby princ Mustafa přežil, nebo jestli byli Byzantinci opravdu zrádní. „Nechtějí znát historii,“ dodali, „chtějí slyšet potvrzení svých představ.“

Roxelana dodnes rozděluje historiky i veřejnost. Část badatelů ji obviňuje z toho, že přispěla k pádu Osmanské říše, protože nechala zabít talentovaného Mustafu a prosadila neschopného Selima. Jiní historici v ní vidí matku, jež bojovala za své děti v brutálním světě, kde tři z jejích synů museli zemřít, aby čtvrtý mohl vládnout. Leslie Peirce o Roxelaně mluví jinak než většina historiků. Když Roxelana v roce 1521 porodila svého prvorozeného, Süleyman právě během jediného měsíce přišel o tři děti. „Porodila mu syna právě ve chvíli, kdy přišel o všechno ostatní,“ připomíná historička.

Otrokyně z Rohatynu se stala nejmocnější ženou impéria. Bez původu a bez moci, ale s neobyčejnou inteligencí, dokázala změnit svůj osud i osud říše.

Zdroje: newyorker.com, journals.library.ualberta.ca, historycollection.com, .cornucopia.net, britannica.com