Článek
Sekretářky a tlumočnice v úřadech tehdejšího západoněmeckého hlavního města Bonnu denně přepisovaly dokumenty z vládních porad a ukládaly je do trezorů. Po celá desetiletí studené války věřily, že prožívají osudovou lásku, ale pro muže po jejich boku tyto vztahy představovaly jen naplánované operace. Skrze důvěru svých partnerek se východoněmečtí agenti dostávali k tajným kódům NATO i k materiálům, ke kterým neměli přístup ani špičkoví diplomaté. Celý systém řídila zahraniční rozvědka spadající pod východoněmeckou policii Stasi, která touto cestou infiltrovala západoněmecké úřady účinněji než skutečné vojsko.
Výcvik agentů rozvědky ke svádění vládních sekretářek
Zatímco vysocí diplomaté procházeli sítem několikaměsíčních bezpečnostních prověrek, běžný personál v kancelářích zůstával mimo hledáček tajných služeb. Západoněmecká kontrarozvědka upínala veškerou pozornost na špičky státní správy, čímž jí unikala realita tehdejších dní. Riziko po celou dobu existence rozděleného Německa nepředstavovali jen ministři, ale především asistentky, které svým šéfům denně chystaly podklady pro strategická jednání nebo vařily kávu.
Hlavním architektem tohoto plánu byl muž, který v utajení prožil prakticky celý život. Markus Wolf, syn židovského lékaře, formoval své schopnosti už v moskevském exilu, kam jeho rodina uprchla před nacisty. Právě sovětské prostředí ho vybavilo dokonalou ruštinou a základy špionážního řemesla, které po návratu do Německa zhodnotil v čele rozvědky HVA. Wolfovi tehdy nebylo ani třicet let, přesto identifikoval slabinu v západním bezpečnostním systému. Svou síť milenců vystavěl na logice, že jedna motivovaná žena s klíčem od archivu doručí víc informací než deset vycvičených agentů v terénu.
Markus Wolf
Přísným výběrem u rozvědky prošel jen jeden ze sta kandidátů na agenty Romey. Byli to muži, jejichž úkolem bylo navazovat vztahy se ženami pracujícími na postech s přístupem k utajovaným spisům. Ti, kteří uspěli, se měsíce učili psychologii, etiketě i literatuře, aby v bonnské společnosti přirozeně zapadli. Cílem výcviku byla vytrvalost a schopnost naslouchat. Do západního Německa přijížděli pod maskou obchodníků nebo vědců. Vybrané ženy nejdříve delší dobu pozorovali a čekali na vhodnou příležitost. Celou situaci naplánovali tak, aby první setkání vypadalo jako náhoda.
Inscenované sňatky a falešné církevní obřady Stasi
Když cíle agentů začaly požadovat sňatek, využíval Wolf takzvané Potěmkinovy svatby. Vše bylo zinscenováno včetně výměny prstenů a hostů, přičemž knězem byl obvykle další člen rozvědky. Pokud žena začala pojímat podezření, manžel záhadně zmizel pod záminkou pracovní cesty. Jedna z takto provdaných žen se pravdu o podvodu dozvěděla až od policie při svém zatčení v roce 1977.
Bizarní případ se odehrál u agenta Rolanda Gandta. Jeho cílem byla tlumočnice NATO a zbožná katolička, která trvala na zpovědi. Gandt proto zorganizoval setkání v odlehlém kostele v Dánsku. Knězem byl agent Stasi hovořící plynně dánsky, který jí udělil rozhřešení se vší teologickou autoritou.
První mise agenta Romea
Prvním Wolfovým agentem nasazeným do ostré akce byl počátkem 50. let student techniky s kódovým jménem Felix. Do Bonnu přijel jako prodejce kosmetiky a soustředil se na autobusovou zastávku, kde denně vídal sekretářky z vládních úřadů. Navázal vztah s jednou z nich, který trval několik let a přinášel informace z blízkého okolí tehdejšího kancléře Konrada Adenauera.
Poté, co Felix musel zmizet zpět na Východ, využil Wolf situaci k nasazení dalšího agenta. Skrze Felixe se dozvěděl o další sekretářce v kancelářích státního tajemníka Hanse Globkeho. Wolf na ni nasadil Hanse Stöhlera, který v Bonnu vystupoval jako realitní makléř. Tato žena pod kódovým jménem GUDRUN věřila, že dokumenty vynáší pouze pro soukromé účely svého partnera. Netušila, že materiály končí v rukou východoněmecké rozvědky, a to až do chvíle, než byl Stöhler stažen zpět na Východ. Když později pochopila rozsah zrady, neunesla situaci a v roce 1961 spáchala sebevraždu.
Tyto špionážní kamery série Robot Star byly dováženy ze Západního Německa a upraveny technickým oddělením Stasi pro tajné sledování.
Stöhler zanechal stopy i jinde. Jednou z jeho obětí byla rozvedená Dagmar Kahlig Schefflerová, kterou poznal při dovolené v Bulharsku v roce 1967. Kontakt se zhodnotil v prosinci 1975, kdy Dagmar nastoupila do soukromé kanceláře kancléře Helmuta Schmidta. Rozvědka se tak ocitla v centru západoněmecké vlády. Když nemocného Stöhlera vystřídal řídící důstojník Peter Goslar, operace spěla ke svému konci. Goslara začala sledovat kontrarozvědka a domovní prohlídka u něj odhalila Schmidtovy tajné záznamy z jednání s britským premiérem. Jelikož mělo k těmto dokumentům přístup jen minimum lidí, bylo snadné zdroj úniku identifikovat. Dagmar byla odsouzena ke čtyřem letům a pěti měsícům vězení.
Soudní procesy s oběťmi milostných špionážních pastí
Tragické osudy oklamaných žen nebyly ojedinělé a z archivů se po pádu Berlínské zdi začaly vynořovat další příběhy. Jednou z nich byla Gabriele Kliem, tlumočnice na ministerstvu zahraničí. Její partner Frank ji mezi roky 1977 a 1984 přesvědčoval, že tajné dokumenty slouží k udržení celosvětového míru. Vyměnili si prsteny a plánovali budoucnost, zatímco on o každém jejich společném dni podával hlášení do centrály Stasi.
Podobná past byla nastražena na Margret Hökeovou, která jako sekretářka v úřadu spolkového prezidenta disponovala vhledem do nejvyšších pater moci. Podlehla agentu Franzi Beckerovi, který se soustředil pouze na obsah jejích vládních zápisníků. Informace, které mu v dobré víře svěřovala, měly pro Východ velkou hodnotu. Realita ji zasáhla naplno v roce 1985, kdy u jejích dveří zazvonila policie. Teprve při výslechu pochopila, že se stala součástí špionážní metody. Stejně jako pro ostatní ženy i pro ni vztah skončil soudním procesem a obviněním.
Odhalení krtka v rozvědce BND a osud Gabriele Gastové
Případ Gabriele Gastové vybočuje z řady. I ona se sice v roce 1968 chytila do pasti, když se při studiu v NDR zamilovala do muže, o kterém si myslela, že je obyčejný technik. Jakmile se jí ale později přiznal, že patří ke Stasi, Gabriele ze vztahu neutekla. Naopak z lásky souhlasila, že bude pro východní rozvědku pracovat. Na rozdíl od oklamaných sekretářek tak vynášela tajemství vědomě, a to přímo z centrály západoněmecké tajné služby BND. Wolf ji nechal vycvičit v šifrování a vybavil ji falešným pasem pro tajné cesty do Východního Berlína.
Gastová se postupem let vypracovala až na post zástupkyně vedoucího oddělení pro sovětský blok. Stala se tak jedním z nejcennějších zdrojů, které kdy Markus Wolf na Západě měl. Svůj pracovní život dělila mezi špionáž a soukromí, ve kterém sama vychovávala adoptovaného handicapovaného syna. Každý týden doma ladila rádio na krátké vlny a naslouchala anonymnímu hlasu, který předčítal řady čísel. Ty si pak v soukromí dešifrovala jako pokyny k práci nebo vzkazy od milence.
Její dvojí život skončil po pádu Berlínské zdi, kdy ji prozradil důstojník Stasi Karl-Christoph Großmann. Předal vyšetřovatelům svědectví o existenci nasazeného krtka uvnitř služby BND. Věděl, že hledanou osobou je žena, která se stará o postižené dítě. Tento osobní detail se stal pro Gabriele osudným. V roce 1990 byla za svou mnohaletou zradu odsouzena k necelým sedmi letům vězení.
U Wolfova procesu v roce 1993 se Gastová odmítla na Markuse Wolfa podívat. Uvedla, že bolest je stále příliš čerstvá. Ačkoliv jejím partnerem byl agent Schmidt, právě Wolfa vnímala jako architekta své situace. Před procesem mu napsala dopis, ve kterém se ptala, zda bylo v jejich vztahu alespoň něco skutečného, nebo zda šlo o totální lež řízenou shora. Wolf jí nikdy neodpověděl.
Markus Wolf a špionážní metody studené války
Rozsah Wolfových operací se plně ukázal až po pádu zdi. Během čtyř desetiletí bylo v Západním Německu stíháno celkem čtyřicet žen, které se staly součástí této sítě. Patřily k nim sekretářky z mise při NATO i z generálního sekretariátu této aliance. Teprve rozsah těchto průniků přiměl úřady v roce 1979 zavést prověrky partnerů u žen na citlivých postech.
Wolf si o svých metodách nedělal iluze a v pozdějším věku o nich hovořil jako odborník i s jistou dávkou cynismu. „Sex je nejlevnější nástroj, který může zpravodajská služba použít,“ prohlásil v jednom z rozhovorů. Ve svých memoárech pak dodal, že pokud jednou vstoupí do dějin špionáže, bude to pravděpodobně za využití sexu ve zpravodajství. Zároveň se však snažil prohlašovat, že nikdo nemá právo ničit lidský život, přestože jeho systém dělal opak.
Po pádu zdi Wolf krátce přesídlil do Moskvy, ale později se vrátil do Německa a vydal se spravedlnosti. Odsoudili ho za velezradu, jenže rozsudek byl nakonec zrušen. Soud dospěl k závěru, že se vlastizrady dopustit nemohl. Jako občan NDR totiž Západnímu Německu nikdy nepatřil a proti bonnské vládě legálně vykonával svou profesi špiona.
Své poslední prohlášení pro novináře pronesl věcně. Připustil, že cíle ne vždy ospravedlňovaly prostředky. Trval však na tom, že dokud bude existovat špionáž, budou tu i Romeové svádějící nic netušící Julie s přístupem k tajemstvím. Sám sebe pak hájil známým vyjádřením, že „provozoval zpravodajskou službu a nikoliv agenturu pro osamělá srdce.“
Zemřel 9. listopadu 2006, symbolicky v den výročí pádu Berlínské zdi, ve věku 83 let.
Tento způsob pronikání do soukromí je stále aktuální a v dnešní době pouze vyměnil kulisy bonnských kaváren za digitální prostor. Princip špionáže se nemění a také v éře smartphonů zůstává největší slabinou každého systému lidská touha po blízkosti.
Zdroje:
