Článek
S Gustávem Husákem prožila roky poznamenané vězením i politickými procesy. Stála při něm i v době, kdy byl vystaven tvrdému tlaku režimu, a přesto se jejich manželství nakonec rozpadlo. Když v lednu 1966 zemřela a v Bratislavě se konal její pohřeb, byl mezi přítomnými i Husák. Pamětníci později říkali, že tam plakal.
Jmenovala se Magda Lokvencová. V Čechách ji skoro nikdo nezná, na Slovensku si ji pamatují hlavně jako první ženu Gustáva Husáka. Teatrolog Petr Christov ji charakterizuje slovy: „Nemusíme se o ní bát říct, že byla emancipovanou a ráznou ženou, která vždy dobře věděla, co a proč chce. Své sny dokázala přetavit v režijní práci, kdy vždy dávala jasné pokyny.“ A herečka Emília Vášaryová, která s ní pracovala jako mladá: „Chtěla jsem být jako ona. Bavilo mě se na ni dívat. Hltala jsem, jakým způsobem reaguje, jak myslí. Do té doby jsem nepotkala ženu tak… ne sebevědomou, ale tak jistou.“
Magda Lokvencová a její česká rodina na Slovensku
Narodila se 13. září 1916 v Pacově na Pelhřimovsku jako nejstarší ze tří dětí. Otec Antonín Lokvenc byl důstojník československé armády a hluboký obdivovatel prezidenta T. G. Masaryka, v jehož duchu rodinu vychovával. V roce 1922 ho přeložili na Slovensko, kde spravoval vojenský statek v Horních Motešicích u Trenčína. Rodina Lokvenců patřila k českým rodinám z intelektuálního prostředí, které po vzniku republiky odešly pracovat do nově vzniklého státu. Otec dbal na vzdělání, jazyky i kulturu. Magda hrála na klavír, jezdila na koni a hodně četla. Když jí bylo devět let, matka zemřela na tuberkulózu a jako nejstarší přebrala část péče o sourozence.
Gymnázium absolvovala v Banské Bystrici. Divadlo ji přitahovalo od školního kroužku kam docházela, zpěv a klavír ji zajímaly víc než učebnice. Politicky ji formovalo divadlo Voskovce a Wericha, jehož hry tehdy rezonovaly po celém Československu jako nejhlasitější vzdor nastupujícímu fašismu. V roce 1935, v posledním ročníku, přišel na gymnázium přednášet mladý bratislavský právník Gustáv Husák. Byl přesvědčený komunista a uměl mluvit tak, aby ho lidé poslouchali. Magdě bylo devatenáct.
Jak Magda Lokvencová poznala Gustáva Husáka
Na podzim 1935 se Magda zapsala na právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde studoval i Husák. Byl přibližně o tři roky starší, temperamentní, přirozeně autoritativní. Zapojila se do levicových studentských spolků a publikovala v časopise Šíp. Pohybovala se ve světě, kde se potkávali Vladimír Clementis, Ladislav Novomeský a další, kteří tehdy dávali tvar slovenskému kulturnímu a politickému životu. Od masarykovských hodnot otce ji komunismus neodtrhoval naráz, ale postupně, skrze knihy, divadlo a lidi kolem ní. Husáka ostatně vedla stejná cesta a spojovalo je stejné přesvědčení i svět, ve kterém se pohybovali. Tři roky se setkávali na přednáškách, ve spolcích, na schůzích, sdíleli stejné knihy, stejné debaty, stejné nadšení. V létě 1938 spolu projeli Francii a Itálii a krátce po návratu, 1. září, se vzali na bratislavské radnici. Nastěhovali se do garsoniéry na Panenské ulici. Zároveň přišla Mnichovská dohoda, vyhlásila se autonomie Slovenska a komunistická strana byla zakázána. Vstupovali do manželství v nejprudším politickém zlomu, jaký jejich generace zažila.
Válečná léta a cesta k divadelní režii
Za války Magda dokončila studium a v roce 1940 obhájila doktorát na Komenského univerzitě. Nastoupila jako úřednice do Moravské banky a souběžně se přihlásila na státní konzervatoř, kde studovala dramatický obor. Husák byl jako člen odboje opakovaně zatýkán, v roce 1944 patřil dokonce k přímým organizátorům Slovenského národního povstání.
Když německá vojska povstání v říjnu 1944 potlačila, její možnosti se rychle zúžily. Byla v posledních týdnech těhotenství a nacisté se pustili do stíhání rodin odbojářů. Pro gestapo byla jako Husákova žena snadno dohledatelným terčem a zůstat v Bratislavě by znamenalo přímé ohrožení její i nenarozeného dítěte. Ze slovenského letiště u Sliače tehdy sovětská letadla odvážela ženy, děti a raněné do Moskvy, a to byla jediná možnost, jak se dostat do bezpečí. Magda nastoupila do jednoho z nich. Husák sám na povstaleckém území zůstal a nejtěžší týdny přečkal ukrytý v Žemberovciach, v domě rodičů své budoucí švagrové. V Moskvě, 23. října 1944, se Magdě narodil syn Vladimír. Nucený pobyt v sovětské metropoli ale dokázala využít. Navštěvovala tamní divadla, především MCHAT, kde působil Stanislavskij, a dostávala se i na přednášky na Státním institutu divadelního umění.
Když se vrátila do Bratislavy, bylo jasné, že k právu se už nevrátí. V roce 1946 se jí narodil druhý syn Ján a ještě téhož roku nastoupila na Novou scénu Národního divadla v Bratislavě, nejprve jako herečka a asistentka režie, brzy jako samostatná režisérka.
Průkopnice slovenské divadelní scény
Jako režisérka vyčnívala od začátku. Pracovala pečlivě, s originálním výtvarným cítěním a přesnou představou o tom, co od herců chce. Teatrolog Petr Christov ji později označil za „neobyčejnou ženu, inteligentní, přirozeně důvtipnou a elegantní“. Lidé, kteří ji znali, o ní podle něj mluvili s úctou a respektem a mnozí k ní vzhlíželi. V roce 1947 uvedla jako první v dějinách slovenského divadla hru Bertolta Brechta, Žebráckou operu. Na repertoár zařadila postupně i Majakovského, Pirandella, Agathu Christie — autory, které slovenská scéna do té doby neznala a na které nebyla zvyklá. Vedle divadelní práce učila i na konzervatoři. Kariéra se rozvíjela rychle a nadějně. Husák mezitím stoupal v stranické hierarchii a oba se od sebe vzdalovali, každý jiným směrem, každý jiným tempem.
Husákovo zatčení a nucený konec divadelní kariéry
V roce 1951 byl Husák zatčen. Magda musela s dětmi opustit byt. V roce 1952 ji vyhodili z Nové scény a v rámci takzvané Akce B ji zároveň deportovali z Bratislavy. Stranické zdůvodnění bylo krátké a absurdní: „nemravný život, kterým negativně ovlivňuje chod divadla.“ Nemravným životem byl míněn vztah s hercem Ctiborem Filčíkem, přestože skutečným důvodem vyhazovu bylo její opakované odmítání rozvodu s Husákem. V roce 1954 byl Husák odsouzen za buržoazní nacionalismus na doživotí.
Straničtí funkcionáři ji opakovaně vyzývali, aby se rozvedla, a slibovali jí za to návrat do divadla. Magda Lokvencová se místo toho obracela na nejvyšší patra moci a pokoušela se Husákův osud zvrátit, od Gottwalda přes Zápotockého až po Čepičku. Kdykoli se s nimi setkala, odpověď zněla stejně: „Magdo, řekli mi, nebudeme s tebou, s jeho manželkou, diskutovat o jeho vině nebo nevině. Jsi mladá, miluješ divadlo, rozveď se a my se postaráme, abys v divadle mohla zůstat. Uděláš prohlášení…“ Pokaždé odmítla a zaplatila za to několikaletým zákazem práce v divadle.
Místo divadla nastoupila do Slovenského národního muzea. Sestavila tam divadelní sbírku, která se postupem času stala základem dnešního Divadelního ústavu. Večer si přivydělávala pletením svetrů a psala dopisy na úřady v naději, že alespoň trochu zlepší manželovy podmínky ve vězení. Čtyři roky trvalo, než dostala povolení ho navštívit. Prezidentu Zápotockému napsala: „Naše manželství bylo v důsledku nesprávného odsouzení úplně rozvráceno. Byla jsem po manželově zatčení s rodinou vydána napospas útokům a pomluvám. Přišla jsem o zaměstnání, byt a zůstala jsem zcela bez prostředků.“
Ctibor Filčík a rozhodnutí, které změnilo její život
Herec Ctibor Filčík, s nímž byl spojován její údajně „nemravný život“, zůstal Magdě oporou v jejích nejtěžších letech. Do divadla přišel bez formálního vzdělání, od roku 1945 hrával na slovenských scénách a Magda ho jako režisérka od základu formovala. Konzultoval s ní každou roli, přijímal její pokyny i připomínky. Teatrologové jejich vztah popsali jako „Pygmalion naruby“, protože tvůrcem byla žena. Filčík se postupně vypracoval mezi největší slovenské herce. Když Magda přišla o divadlo, byt i přátele, Filčík zůstal po jejím boku. Přesto se s Husákem nerozvedla. Jako právnička věděla přesně, co by rozvod znamenal. Vyšetřovatelé by ho obrátili proti Husákovi a ona by ztratila právo ho spolu s dětmi navštěvovat.
Zlom přišel až po Husákově návratu z vězení. V roce 1960 byl propuštěn na základě prezidentské amnestie a Magdě dal ultimátum, buď Filčík, nebo manželství. Odmítla opustit Filčíka a téhož roku se rozvedli.
Herečka Božidara Turzonovová po letech připomněla, že „to, jak se zachovala v případě manžela, jak Husáka neopustila a nerozvedla se, ačkoli měla přítele, a udělala tento krok teprve, když vyšel z vězení, to bylo příkladné. Byla charakter.“
Teatrologička Nadežda Lindovská ve své monografii o Magdě Husákové-Lokvencové napsala, že „na jejím díle dlouho ležel Husákův stín.“ Vztah s Filčíkem jí Husák nikdy neodpustil.
Návrat k divadlu a náhlá smrt
Ještě před Husákovým propuštěním se Magdě podařilo vrátit k práci. V roce 1955 přijala nabídku z košického divadla a během jediné sezony tam nastudovala tři inscenace, mimo jiné Ibsenovu Heddu Gablerovou.Teatrologové její košické období hodnotí jako překvapivě odvážné. Její inscenace se vymykaly tehdejšímu ideologickému diktátu a snažily se prolomit strnulost, do níž normalizační tlak zahnal slovenské divadlo. O rok později se vrátila na Novou scénu v Bratislavě, kde zůstala až do konce života. Za těchto deset let co opět působila na Nové scéně připravila přes padesát inscenací, pracovala pro televizi a rozhlas a jako pedagožka na Vysoké škole múzických umění vychovala generaci slovenských herců. Pamětníci vzpomínali, že to byla právě Magda, kdo Husáka přivedl k divadlu. Prý nikdy nesedal v hledišti, ale sledoval zkoušky zpoza jeviště, ukrytý za světly.
Zdraví jí postupně selhávalo. Trpěla aterosklerózou, migrénami i chronickou únavou, přesto kouřila a pila silnou kávu navzdory výslovnému zákazu lékařů. V lednu 1966 ji náhle hospitalizovali a ještě téhož dne zemřela. Bylo jí čtyřicet devět let. Pamětníci říkají, že po její smrti projevoval Gustáv Husák smutek a snad i plakal, přestože byli rozvedeni. Na sklonku života o ní prý mluvil jako o své největší lásce. Prezidentem Československa se stal až o devět let později, v roce 1975.
Jméno Magdy Husákové-Lokvencové přitom zůstávalo dlouho ve stínu manžela i politiky. První monografie o ní vyšla čtyřicet dva let po její smrti a získala výroční cenu Literárního fondu. Teatrologička Nadežda Lindovská v ní kladla otázku, proč na ni tak dlouho nikdo nevzpomínal. Připomínala přitom dvě okolnosti. Magda Husáková-Lokvencová byla první profesionální divadelní režisérkou na Slovensku, zároveň však Češka. A byla také žena.
V roce 2014 natočila režisérka Zuzana Liová o jejím životě dokumentární film. Ctibor Filčík, muž, kvůli němuž se s Husákem rozvedla, nikdy nezískal titul národního umělce. Podle pamětníků to nebyla náhoda.
