Článek
Bylo jaro 1945 a fronta se přelévala přes Hlučínsko. „Rusové přišli a hledali děvuchy,“ vzpomíná šestnáctiletá Gabriela Hluchníková. Matka křičela: „Děvuchy, utěkejte! Utěkejte!“ Kam ale měly utíkat? Vesnice byly plné sovětských vojáků, kteří osvobozovali území od nacistů, ale zároveň se dopouštěli zločinů na civilním obyvatelstvu. Gabriela s dalšími děvčaty utekla do sklepa u sousedů. Vojáci tam začali zabavovat cennosti. Jeden z nich sousedce strhl hodinky přímo z ruky, což strach ukrývajících se žen jen znásobilo.
Když Rudá armáda vstoupila na Hlučínsko
Koncem března 1945 vstoupila Rudá armáda v čele osvobozovacích vojsk na území současné České republiky právě přes Hlučínsko. Tato oblast měla specifické postavení - do první republiky patřila Prusku, po Mnichovu 1938 byla připojena přímo k Třetí říši. Obyvatelé sice doma mluvili česky s moravským nářečím, ale získali německé občanství a území se stalo součástí nacistického Německa. Jako němečtí občané pak muži rukovali do Wehrmachtu.
Pro sovětské vojáky vstupovali na nepřátelské území obsazené Třetí říší. Zdejší ženy čekalo to, co pak potkalo miliony německých žen po celé Evropě. Historici odhadují, že během posledního roku války znásilnili vojáci Rudé armády na dobývaných územích nacistické Třetí říše asi dva miliony žen. Jen v samotném Berlíně to bylo sto tisíc žen a dívek, z nich zhruba desetina následně zemřela, nejčastěji sebevraždou.
Richard Němec z Hlučínska utíkal s rodinou před frontou. Byl tehdy malý chlapec. „Leželi jsme s bratrem Evaldem vedle matky. Najednou někdo zabouchal na dveře, přišel voják, kleknul k matce a řekl: ‚Davaj!‘ Matka si jen zakryla rukama obličej. On zase: ‚Davaj!‘ Ona pořád nic. Tak vytáhl pistoli a střelil do stropu. Matka s pláčem s ním šla ven,“ vyprávěl. Chlapec pak sledoval, jak je matka po násilí hledána sousedem. „Ona tam ležela na schodech. Po nějaké době přišla zpátky a vroucně nás objímala.“
Hromadné násilí na ženách
Gabriela Hluchníková vzpomínala na konkrétní případy ze své vesnice. „Během přechodu fronty se děly strašné věci. Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na vojně. A měly jsme strach, takže jsme nemohly nikoho bránit. Jen pánbůh nás chránil.“
Helena Mertensová z Bolatic se ukrývala se svou matkou a sourozenci ve sklepě místního sedláka. Nad nimi duněla děla, polovina vesnice hořela. Přišel sovětský voják a požádal, aby mu někdo uvařil kávu. Přihlásila se jedna Polka, která s nimi ve sklepě byla. Šla s ním nahoru, kde ji znásilnil.
V domě Ludgardy Plačkové byli ubytováni důstojníci a panoval relativní klid. V nižších částech vesnice, kde žili další lidé v menších domcích, se ale opilí vojáci dopustili násilností. V jednom sklepě dokonce začali střílet a zasáhli šestnáctiletou Hildu do hlavy. Matka zavražděné dívky pak přinesla mrtvou dceru na rukou k ruskému důstojníkovi. Držela ji v náručí, vedle ní stál malý syn přitisknutý k matce strachem. „A přišla a povídala mu to, že ji to zastřelili.“ Důstojník svolal vojáky a zeptal se, kdo to udělal. „A ona se podívala a ona říká: ‚A ten to byl.‘ A ten to zastřelil, na teho vojáka. A ten mužík tak, co s tou udělal? Co s tou udělal? A dostal facky dvě. Na každou stranu jednu, ale pořádnou. Ten se jenom otočil a říká: ‚Úplně se seber a na frontu!‘ Tak byl potrestaný. A ona zas s tou, s tou holkou zase šla domů a zakopala ju do zahrady.“
Příjezd Rudé armády
Hospoda plná krve ve Veselíčku
Nebylo to jen na Hlučínsku. V moravském Veselíčku si události z 9. května 1945 pamatoval Ladislav Sedláček. Jeho rodiče provozovali v obci hospodu. „Vidím to jako dneska. Měli jsme v obci hospodu, my tři malí bratři už jsme spali v pokoji na poschodí. Najednou nás vzbudil hluk i vyděšení rodiče, dole se dělo něco hrozného,“ vyprávěl.
Skupinka asi pěti důstojníků 60. armády 4. ukrajinského frontu znásilňovala v hospodě místní ženy. Bušili na dveře a vykřikovali, že provádějí povinnou evidenci obyvatel. „Některé holky se stačily schovat, jiné si asi myslely, že se jim nemůže nic stát. Do hostince dovedli asi šest děvčat a žen. Žádnou naštěstí nezabili, ale muselo to být kruté. Všude plno krve. Maminka pak hostinec celý den uklízela,“ líčil Sedláček. Soused celou hrůzu sledoval ze zahrady a měl namířenou pušku. „Říkal, že už měl namířenou pušku a chtěl Rusáky postřílet, ale nakonec se neodvážil.“ Ještě že tak - kdyby zbraň použil, rudoarmějci by povraždili půl obce. „Znásilněna byla například sličná dcerka manželů, kteří si v hostinci zrovna najímali pokoj. Vlastenci, do zapadlého Veselíčka se na konci války stáhli do bezpečí z převážně německé Olomouce. Vojáci zneuctili i Vlastu odnaproti. A Zdenu. No, a taky Jiřinku.“
Ani ne jedenáctiletý Ladislav tehdy netušil, co si pod slovem znásilnění představit. Pochopil jen, že je to druh zla spojený s výkřiky, slzami a krvavými šrámy. „A nemohl jsem uvěřit tomu, že to udělali rudoarmějci. Vždyť jsem je den předtím nadšeně vítal v blízkém Slavětíně. Dostal jsem od nich dokonce med, to byl můj první med v životě. Pak ale přišlo strašné zklamání, že Rusové nejsou o nic lepší než Němci.“
Smrt po skupinovém znásilnění
Některé příběhy zůstávaly v rodinách utajené celá desetiletí. Historik Václav Černý se o jednom z nich dozvěděl teprve nedávno, přestože se týkal jeho vlastního rodného města. Jeho gymnaziální přítel Milan Krupa vyrůstal s vědomím, že s babičkou Hedvikou se stalo něco zlého. Když se ptal rodičů, odpovídali vyhýbavě. Zemřela prý krátce po válce. Ale proč a jak, to nikdo nechtěl říct. Milan vycítil, že za tím mlčením se skrývá něco těžkého, o čem se nemluví. Pravda vyplula na povrch až o desítky let později. Černý při rozhovoru s místním letopiscem Josefem Hlubkem zaslechl jméno Hedviky Krupové. Hlubek se zachmuřil a tiše pověděl, co se tehdy stalo. Hedviku skupinově znásilnili rudoarmějci. Vystřídalo se jich možná až deset. Bylo to tak brutální, že na následky násilí o několik dní později zemřela.
Hedvice Krupové bylo v roce 1945 třicet let, měla tři malé děti včetně tříletého Rudolfa, který je dnes osmdesátiletý. „Pamatuji si mrtvou maminku v posteli. Na těle měla svaté obrázky, sousedé plakali a všichni mě hladili po hlavě a chlácholili, že je pouze nemocná. Ale já tušil, že jde o něco horšího,“ vzpomínal. Po smrti matky vychovávala ho a jeho sestry dvanáctiletá sestra. „Tři roky jsme vyrůstali skoro jako děti ulice a jedli co nám kdo dal. A často jsme měli hlad.“
Když se ženy bránily, čekala je smrt
Násilí končilo smrtí zejména tehdy, když se ženy pokusily bránit. Na Jesenicku se odehrála tragédie devětadvacetileté řádové sestry Marie Paschalis, která se starala spolu s další sestrou kongregace sv. Alžběty o přestárlé v provizorním lazaretu ve škole. Farní kronika ze Sobotína zaznamenala událost z 11. května 1945: „Rusové zastřelili sestru Marii Paschalis. Jeden ruský voják ji chtěl znásilnit. Ona se však vzpírala, uchopila kříž a vzkřikla: ‚Já patřím Kristu, ne vám.‘ Nato ji zastřelil.“ Farář Milan Palkovič, který se později zasloužil o její blahořečení dokončené v roce 2015, poznamenává, že mluvit o zločinech rudoarmějců je stále problematické téma, které veřejnost nechce slyšet.
Ve Svatoňovicích u Suchdolu nad Odrou došlo o dva dny dříve, 9. května 1945, ke znásilnění a vraždě paní Keimarové. Karel Hausner, který jako chlapec události přežil a později emigroval do USA, popsal v dopise hrůznou scénu. Vojáci vtrhli do kuchyně a asi tucet z nich ženu v přítomnosti dětí znásilnilo. Brutální násilí bylo tak extrémní, že žena na jeho následky zemřela. Sovětský důstojník ji nakonec zastřelil.
Za brutálním chováním vojáků stál často alkohol. Ludgarda Plačková vzpomínala, že v domě, kde byli ubytováni důstojníci, panoval relativní klid. Když ale vojáci dostali vodku, rychle se opili a odcházeli do sousedních domků níže ve vesnici, kde se dopouštěli násilností na ženách. Historik Jan B. Uhlíř vysvětluje, že německé úřady schválně zanechávaly alkoholické nápoje ve směru postupu Rudé armády. Vojáci navíc často pocházeli ze zaostalých oblastí Sovětského svazu, byli fascinováni všedními vymoženostmi a nedokázali potlačit své pudy vzniklé z dlouhodobé sexuální neukojenosti a válečné demoralizace.
Děti narozené po znásilnění
Následky násilí přetrvávaly dlouhá léta. Marie Jahodková přišla na svět v květnu 1946 v Náchodě. Její matka Anežka, česky hovořící Čecho-Němka z pohraničního Kladska s německým občanstvím, se stala obětí násilí mladičkého sovětského vojáka. „Mladičkej voják, ještě mu snad nebylo ani osmnáct roků, povalil maminku na zem a dal jí ke krku pistoli. Do smrti prý cítila ten studený kov pod krkem. Přiložil jí pistoli ke krku a znásilnil ji,“ vyprávěla Marie o okamžicích svého početí. Anežka měla už dvě dcery a chtěla potrat. „Lékaři neměli přístroje, ruští vojáci všechno odvezli. A jeden lékař jí řekl: ‚Buďte ráda, že jste těhotná, ostatní ženský jsou nakažený, vy třeba budete mít zdravý dítě a budete z něj mít třeba i radost.‘“ V rodném listě stojí: „Do rodného listu maminka chtěla uvést pravdu, chtěla tam uvést ‚neznámý ruský vojín‘. Jenomže z politických důvodů se to uvést nemohlo. Takže tam prostě je ‚otec neznámý.‘“
Čtyřicet let mlčení o zločinech
Po válce převzala československá veřejnost vlnu euforie a vděčnosti. Když pak mohlo nastat vystřízlivění, přišel únorový převrat v roce 1948 a až do pádu komunismu v roce 1989 převládl jednostranný výklad dějin. Kritika Rudé armády byla nemyslitelná. Oběti znásilnění z Československa i dalších zemí střední Evropy nesměly o svých traumatech celá desetiletí mluvit. V komunistických režimech, kde byl kult Rudé armády nedotknutelný, musely žít se svými zážitky v naprostém mlčení.
Historik Antony Beevor, autor knihy 1945 - Pád Berlína, kde se zabývá masovými znásilněními, byl v roce 2002 obviněn tehdejším ruským velvyslancem v Londýně ze lží a rouhání vůči Rudé armádě. V roce 2014 schválil ruský parlament zákon kriminalizující šíření informací o konání SSSR během války. „Znovu čelíme vládě, která se snaží prosadit vlastní verzi historie,“ komentoval Beevor.
Tisíce neznámých obětí v Československu
„Bohužel, vyčíslit to neumíme. Většina z obětí se nikdy veřejně nepřihlásila a žila s tímto traumatem až do smrti,“ vysvětluje historik Jan B. Uhlíř. Zatímco pro srovnání v Berlíně bylo v prvním týdnu po pádu města znásilněno na sto tisíc žen, u nás taková čísla neexistují.
Beevor k tomu dodává: „Touha po odplatě může být jen částečným vysvětlením. Rudá armáda sama sebe přesvědčila, že protože má morální poslání osvobodit Evropu od fašismu, může se chovat, jak se jí zlíbí.“
Generace přímých svědků pomalu odchází. Zůstává však nezpochybnitelný fakt, že osvobození od nacismu mělo i temnou stránku.
