Článek
Jaro roku 1945 mělo znamenat konec strachu. Po šesti letech nacistické okupace se Evropou valila vlna naděje – válka končila, zbraně umlkaly, lidé vítali vojáky jako osvoboditele. Pro desetitisíce žen však osvobození nepřineslo úlevu, ale novou formu hrůzy.
Sexuální násilí provázelo konec druhé světové války napříč Evropou. Dlouhá desetiletí se o něm mlčelo – a když se o něm začalo mluvit, často jen selektivně. Nejčastěji se zmiňují zločiny Rudé armády, zatímco násilí páchané jinými vítěznými armádami zůstává ve stínu. Přitom realita byla složitější – a bolestnější. Zločiny západních spojenců se zmiňují okrajově, jako selhání jednotlivců, nikoli jako masový jev.
Tento obraz však v posledních letech zásadně narušila německá historička Miriam Gebhardt. Její výzkum ukazuje, že sexuální násilí páchané spojeneckými vojsky bylo řádově rozsáhlejší, než se dlouho připouštělo.
A především: nebylo výjimkou.
Když archivy začaly mluvit jinak
Gebhardt nevychází primárně z vojenských soudů – ty podle ní zachycují jen zlomek reality. Opírá se o prameny, které byly dlouho přehlíženy:
- nemocniční statistiky (pohlavní choroby, těhotenství),
- církevní záznamy a žádosti o potrat,
- demografické výkyvy v letech 1945–1947,
- svědectví lékařů, porodních asistentek a sociálních pracovníků.
Na jejich základě dochází k závěru, že oficiální poválečná čísla byla systematicky podhodnocována, protože:
- vítězové psali dějiny,
- znásilněné ženy z poražených zemí nebyly vnímány jako oběti,
- mnoho činů bylo označeno za „dobrovolné“, přestože šlo o sex v situaci absolutní závislosti.
Americká armáda: ne tisíce, ale statisíce
Podle Gebhardt je třeba zásadně přehodnotit pohled na působení United States Army v Německu.
Zatímco tradiční historiografie pracovala s čísly kolem 10–20 tisíc znásilněných žen, Gebhardt na základě zdravotních a demografických dat uvádí:
minimálně 190 000 žen znásilněných americkými vojáky pouze v Německu
Nejde přitom jen o brutální jednorázová přepadení. Častý byl:
- opakovaný sexuální nátlak,
- vynucený „vztah“ výměnou za jídlo či ochranu,
- dlouhodobé zneužívání v okupačním prostředí.
Vojenské soudy podle ní fungovaly spíše jako nástroj ochrany reputace armády, nikoli jako zrcadlo skutečného rozsahu zločinů.
Britská armáda: ticho místo obrazu disciplinovanosti
Také u British Army se podle Gebhardt ukazuje, že dřívější odhady (řádově tisíce případů) neodpovídají realitě.
Na základě obdobné metodiky odhaduje:
45 000–50 000 znásilněných žen v britské okupační zóně Německa
Charakter násilí byl často méně brutální než u sovětských jednotek, ale o to zákeřnější:
- sexuální vydírání,
- závislost na přídělech,
- opakované zneužívání žen v naprosté nouzi.
To vše bylo po válce označováno za „dobrovolné styky“, protože si vítězové nemohli dovolit jiný výklad.
Francouzská armáda: potvrzení masového násilí
U French Army Gebhardt potvrzuje to, co dlouhodobě uvádějí italské zdroje:
tzv. marocchinate nebyly excesem, ale jednou z největších vln sexuálního násilí spáchaných západními spojenci.
Její celkový odhad činí:
50 000–70 000 obětí francouzských jednotek
a upozorňuje, že:
- násilí nekončilo Itálií,
- pokračovalo i v Německu a Rakousku,
- a často nebylo vůbec vyšetřováno.
Co z toho vyplývá: přehodnocení celé kapitoly dějin
Podle Miriam Gebhardt bylo západními spojenci znásilněno nejméně 300 000 žen – jen na území Německa.
Pokud bychom započítali Francii, Itálii, Rakousko, Benelux a další oblasti, šlo by o ještě vyšší čísla.
Tato čísla:
- nerelativizují nacistické zločiny,
- nezpochybňují význam osvobození,
- ale boří mýtus „čistých vítězů“.
Jak sama Gebhardt shrnuje:
„Znásilnění nebylo selháním jednotlivců. Bylo důsledkem moci, beztrestnosti a mlčení.“
Závěr: paměť, která si vybírá, ubližuje znovu
Mluvit o těchto číslech není útokem na spojence.
Je to pokus o spravedlnost pro ženy, jejichž utrpení bylo desítky let považováno za nepohodlné.
Protože:
- znásilnění nebyla jen „rudá“,
- nebyla ani „výjimečně západní“,
- byla válečná.
A dokud budeme pravdu dávkovat podle barvy uniformy,
budou oběti umlčovány podruhé.
