Článek
Byl jsem mánička. Jezdil jsem na rockové koncerty, spal pod širákem, kritizoval režim v hospodě a celé dny se toulal republikou. A když dnes čtu internetové diskuse o tom, jak jsme před rokem 1989 žili v jedné velké nesvobodě, napadá mě nepříjemná otázka: Jsme si opravdu jistí, že jsme dnes ve všem svobodnější?
Kdykoliv se na internetu objeví téma socialismu, debata se během několika minut promění ve válku dvou nesmiřitelných táborů.
Jedni tvrdí, že tehdy bylo všechno špatně.
Druzí tvrdí, že tehdy bylo všechno lepší.
A obě skupiny se většinou míjejí stejně spolehlivě jako dva vlaky na různých kolejích.
Jako člověk, který si oba systémy pamatuje, mám pocit, že pravda bývá mnohem méně pohodlná.
Protože socialismus nebyl ráj.
Ale dnešní svět také není.
Když byl byt samozřejmostí
Moje děti dnes řeší hypotéky, ceny nájmů a otázku, jestli si někdy budou moci dovolit vlastní bydlení.
My jsme řešili úplně jiné věci.
Ano, na byt se čekalo.
Ano, paneláky nebyly architektonické skvosty.
Ano, umakartové jádro nebyl sen žádného designéra.
Jenže většina lidí měla pocit, že dříve nebo později bydlet bude.
Dnes potkávám třicátníky s vysokoškolským vzděláním, kteří pracují na plný úvazek a přesto pochybují, že si někdy pořídí vlastní byt.
To není nostalgie.
To je realita.
Práce nebyla zdrojem permanentního stresu
Pamatuji dobu, kdy se lidé báli mnoha věcí.
Ale většinou se nebáli, že příští měsíc přijdou o práci.
Dnes žijeme ve společnosti neomezených možností.
Současně ale také ve společnosti permanentní nejistoty.
Vyhoření.
Úzkosti.
Strach z propouštění.
Exekuce.
Hypotéky na třicet let.
Nikdy jsme nebyli bohatší.
A přesto nikdy tolik lidí nemluvilo o stresu.
To je zvláštní paradox.
Byl jsem mánička
Pro mladší generaci malé vysvětlení.
Máničky byli kluci s dlouhými vlasy, poslouchající rockovou hudbu. V očích některých soudruhů představovali téměř bezpečnostní hrozbu.
Patřil jsem mezi ně.
Jezdil jsem na koncerty.
Spal pod širákem.
Toulal se po republice.
A přes všechny problémy tehdejšího režimu jsem se často cítil svobodně.
Nasedli jsme do vlaku a na několik dní zmizeli.
Nikdo nevěděl kde jsme.
Nikdo nás nesledoval mobilem.
Nikdo neukládal naši polohu.
Nikdo nevyhodnocoval naše zájmy pomocí algoritmů.
Dnes máme svobodu cestovat po světě.
Ale současně nosíme v kapse zařízení, které ví o našem životě více než naši rodiče.
Není to stížnost.
Jen konstatování.
Možná jsme získali jiný druh svobody.
A možná jsme jiný druh svobody ztratili.
Opravdu nikdo režim nekritizoval?
Když dnes někdo vypráví o socialismu, občas to zní, jako by čtrnáct milionů lidí čtyřicet let poslušně mlčelo.
To je nesmysl.
V hospodách se nadávalo.
Na návštěvách se nadávalo.
V práci se nadávalo.
Lidé si vyprávěli politické vtipy.
Smáli se funkcionářům.
Stěžovali si na byrokracii.
Na papaláše.
Na nedostatkové zboží.
Na nesmyslná rozhodnutí.
Ano, veřejná kritika měla své hranice.
Ano, režim mohl člověka potrestat.
Ale představa, že kritické myšlení vzniklo až po listopadu 1989, je stejně absurdní jako tvrzení, že za socialismu bylo všechno perfektní.
Jen se tehdy diskuse vedly v hospodách.
Dnes se vedou na Facebooku.
Srovnáváme vůbec srovnatelné?
A tady přichází otázka, která podle mě celé debatě chybí.
Chtěl by člověk z roku 1985 žít v roce 1925?
V pastoušce?
Bez koupelny?
Se suchým chlebem k večeři?
Bez antibiotik?
Bez ledničky?
Bez pračky?
Bez ústředního topení?
Pravděpodobně ne.
Stejně jako dnešní člověk nechce dobrovolně vyměnit internet, moderní medicínu nebo mobilní telefon za realitu osmdesátých let.
Proto je tak těžké porovnávat jednotlivé historické epochy.
Často totiž nesrovnáváme režimy.
Srovnáváme různé úrovně civilizačního vývoje.
A to je něco úplně jiného.
Možná se nestýská po socialismu
Po letech jsem dospěl k jednomu závěru.
Většině lidí se nestýská po stranických schůzích.
Nestýská se jim po frontách na banány.
Nestýská se jim po Tuzexu.
Nestýská se jim po cenzuře.
Stýská se jim po něčem jiném.
Po době, kdy bydlení nebylo luxusem.
Po době, kdy práce znamenala jistotu.
Po době, kdy se sousedi znali jménem.
Po době, kdy člověk neměl pocit, že celý život běží v závodě, jehož pravidla určuje někdo jiný.
Možná se tedy nehádejme o tom, zda byl lepší socialismus nebo kapitalismus.
Možná bychom si měli položit mnohem nepříjemnější otázku.
Proč tolik lidí po pětatřiceti letech od pádu režimu stále hledá v minulosti něco, co jim současnost nedokáže nabídnout?
A právě odpověď na tuto otázku možná vypovídá více o dnešku než o socialismu.
