Bylo za socialismu opravdu líp?Vzpomínky jsou krásné, realita byla složitější

Je fascinující sledovat lidi, kteří někdy až neuvěřitelně urputně brání tehdejší socialismus, ale k té obraně paradoxně využívají všechny vymoženosti zlého západního… demokratického systému. S gustem využívají absolutní svobodu slova k tomu, aby mohli na sítích remcat, hejtovat, moralizovat, občas někoho urážet a vnášet do diskusí tu svou jedinou pravdu, že tehdy bylo líp a teď to stojí za starou bačkoru.

Jako dítě, co chodilo do školy a v každé třídě mu nad tabulí visel obraz normalizačního prezidenta Gustáva Husáka… k tomu věčnému tvrzení, že „bylo líp“, mám zkrátka co říct.

Patřím k té generaci, která má nohama pevně rozkročené mezi dvěma světy. Jako Husákovo dítě si pamatuju oboje. Zažil jsem dobu, kdy bylo vrcholem techniky barevná televize Tesla Orava, walkman na tužkové baterky a pak tu byl ještě mončičák… dneska se snažím pochopit, proč si moje dcera objednává k obědu avokádový toust přes aplikaci v mobilu a fotí si ho na sociální sítě.

Na své dětství vzpomínám s obrovskou nostalgií. Byla to doba, kdy jsme v létě přišli domů, až když se rozsvítily pouliční lampy, a naší největší starostí bylo, kde sehnat céčka nebo někoho, kdo nám na kazetu nahraje poslední západní hity.

Sám jsem byl tak trochu schizofrenní úkaz socialistické doby. Na jedné straně vzorný pionýr, co si uměl uvázat uzel a hrdě hlásil „Vždy připraven!“, na druhé straně rebel, který s drsným výrazem nosil tričko s anglickou vlajkou, (které teta propašovala z toho zlého západu), no a s babičkou tajně ladil rádio Svobodná Evropa přes praskající a režimem zuřivě rušený šum krátkých vln.

Dneska mám ale něco, co jsme tehdy neměli… obrovskou svobodu psát a vyjadřovat se… Svobodně… bez toho, aby mě hodnotil nějaký politický režim nebo mi uliční výbor schvaloval texty. Můžu prostě nabídnout jiný názor než ten, že dřív bylo automaticky všechno zalité sluncem. Pojďme se na ty naše věčné internetové debaty podívat očima někoho, kdo v té době reálně vyrůstal…

V internetových diskusích se pravidelně objevuje nářek a kritika nad dnešními rajčaty, která chutnají jako načervenalý hnus, a vzpomíná se na tehdejší kvalitu, kdy „všechno bylo poctivé a jídlo se dalo jíst“.

Ano, rajčata ze zahrádky od naší babičky byla božská, protože vyrostla na sluníčku a hnoji, ne v hydroponické pěstírně. Ale vzpomeňme si na ten zbytek potravinové reality. Pamatuje si ještě někdo tu „vysokou kvalitu“ v běžném obchodě?

Když jde o jídlo, musím dát kritikům za pravdu… tehdejší normy ČSN byly prostě zákon a potraviny měly úplně jinou kvalitu. Špekáčky byly plné poctivého masa a když se opékaly nad ohněm, voněly přes půl lesa a kapala z nich poctivá šťáva, ne voda. A bájný játrový sýr? To byla lahůdka, po jejímž složení člověk pátrat nemusel, protože věděl, že v něm jsou prostě poctivé suroviny. Ta dnešní potravinová realita je spíš o tom, že máme v obchodech všeho hafo, regály praskají ve švech, ale vybrat si mezi třiceti druhy uzenin nebo jogurtů ten, co nemá složení dlouhé jako román od Jiráska a chutná jako jídlo, to je regulérní detektivní práce.

Argument dnešní doby (aneb gastronomické obrození)

Na druhou stranu, buďme k té přítomnosti spravedliví. Dnešní doba sice přinesla regály plné náhražek, ale zároveň nám dala něco, o čem se nám v osmdesátkách ani nezdálo… svobodu výběru a neskutečnou pestrost. Tehdejší gastronomický vrchol v restauraci byl hovězí guláš, smažený sýr s tatarkou nebo legendární svíčková… všechno sice poctivé, ale taky pořádně těžké. Když jste chtěli v zimě čerstvý salát, museli jste si nastrouhat hlávku zelí, protože nic jiného nebylo.

Dneska žijeme v gastronomickém ráji. Můžeme ochutnat autentické jídlo z celého světa, od vietnamského phở přes italskou pastu až po poctivé domácí burgery z lokálních farem. A co víc… ta kritizovaná přítomnost vzkřísila obrovskou vlnu regionálních řemeslných výrobců. Kdo chce kvalitu, ten už nemusí spoléhat na potravinové korporáty. Máme tu stovky malých rodinných pekáren, kde chleba voní jako od babičky, lokální farmáře, co prodávají maso z pastevního chovu, a poctivé malé sýrárny. Ano, musíme u nákupu víc přemýšlet a číst etikety, ale ta možnost dopřát si čerstvé, lehké a rozmanité jídlo v jakémkoliv ročním období je luxus, který bychom už dneska měnit nechtěli.

Tohle je populární tvrzení pamětníků. Dnešní děti prý jen ohrnují nos („Tohle nejím, tohle nechci“), z dětí rostou závistivci, lidi raději napíšou hnusoty do mobilu a mladá generace je ztracená v drahém virtuálním světě.

My jsme si uměli hrát venku, protože v televizi běžely dva programy, z nichž na jednom dávali polský agronomický magazín a na druhém zprávy o plnění plánu v ČKD. Kdybychom tehdy měli v kapse smartphone s připojím na internet, seděli bychom na tom rezavém klepáči za panelákem úplně stejně přilepení k displejům. Pro nás, tehdejší děti a puberťáky, to byl ale hlavní společenský uzel. Neměli jsme mobily ani sociální sítě, takže veškerý offline život se odehrával tam. Místo toho jsme házeli nožíkem „žabky“ do písku, sbírali céčka, měnili si žvýkačky s obrázky a stavěli bunkry v křoví za domem.

S tím jídlem je to pravda… my jsme neříkali „tohle nejím“, protože když nám ve školní jídelně udělali UHO (univerzální hnědou omáčku) s tuhým hovězím, co se žvýkalo ještě hodinu po obědě, prostě se to sníst muselo. Jinak hrozil učitelský záhlavek nebo věta: „Budeš u toho sedět, dokud to nesníš.“

Dnešní doba s sebou sice nese moderní neduhy, sociální sítě a nedostupnost vlastního bydlení, ze které mají mladí logicky deprese, ale házet všechny do jednoho pytle je laciné. Každá doba má své démony… v osmdesátkách se sice nečučelo do mobilu, ale někteří puberťáci za paneláky čichali chemoprén nebo popíjeli levné krabicové čůčo.

Dnešní vlna nespokojenosti naráží na velmi bolestivá a reálná fakta. Sehnat dnes zubaře, očaře nebo neurologa na pojišťovnu je disciplína pro otrlé. Na lékařské výkony se čekají měsíce, obyčejný chleba stojí čtyřicet korun a máslo šplhá k šedesátce. Lidé v komentářích nostalgicky vzpomínají, že tehdy byla zdravotní střediska i na vesnici.

Tady musíme uznat, že systém tehdy fungoval plošně a zubaře měl zkrátka každý povinně a hned. Ale pamatujete si ještě ty ordinace školních zubařů v osmdesátkách? Ten specifický pach… a čistý děs, který se šířil chodbou, když pro nás učitelka přišla doprostřed hodiny češtiny? Tehdejší nízkootáčkové vrtačky zněly jako nastartovaný traktor a lokální anestezie? Ta se tehdy nepoužívala, protože soudruh pionýr přece musel něco vydržet a injekce byla buržoazní přežitek. Paní doktorka pracovala s empatií řezníka na jatkách a šedivým amalgámem se tam plýtvalo jako maltou na stavbě Pětiletky. Výsledkem sice bylo, že preventivní prohlídkou prošli všichni, ale polovina mé generace má z tehdejší „dostupné péče“ těžké psychické trauma dodnes.

A ty dnešní ceny?

Dneska lidi děsí chleba za 40 Kč. Když se ale podíváme na tehdejší průměrný plat kolem 2 500 Kčs a fakt, že na pitomou automatickou pračku nebo barevnou televizi se stály fronty, stály pět až deset platů a člověk na ně musel mít známého v Elektru (nebo sehnat bony do Tuzexu), tak zjistíme, že ten dnešní materiální blahobyt zase tak drahý není.

Jenže tehdy stát vyřešil bydlení panelákem, sice šedivým a s umakartovým jádrem, kde bylo slyšet souseda odvedle i při čištění zubů, ale člověk nemusel podepsat smlouvu s ďáblem v podobě třicetileté hypotéky. To byla ta socialistická jistota… sice nuda a šeď, ale bez existenčního strachu zítřka.

Když odložíme ten věčný internetový sarkasmus a rýpání do minulosti, uvědomíme si jednu hlubokou pravdu. Ta touha po starých časech, kterou v sobě mnozí lidé nosí, ve skutečnosti vůbec není touhou po politickém systému, frontách nebo šedivých nástěnkách, a krize nedostatku toaletního papíru za to fakt nemůže. Je to hluboký, tichý stesk po lidské blízkosti, která se nám v tom dnešním bleskovém, digitálním světě začíná ztrácet.

Vzpomínáme na dobu, kdy se sousedi znali jménem, kdy se klíče nechávaly pod rohožkou a kdy k sobě lidé chodili na kávu bez ohlášení, protože prostě šli kolem. Stýská se nám po časech, kdy největším pojítkem rodiny nebylo sdílené heslo na Wi-Fi, ale společné chvíle u jednoho stolu, u babičky na zahradě nebo při tajném poslechu zakázaného rádia pod jednou střechou. Dnešní doba nám dala neskutečný komfort, otevřela nám dveře do celého světa a zahltila nás možnostmi. Ale jako daň si vybrala daň nejvyšší… klid, pocit bezpečí a socialistickou jistotu, že zítřek bude stejný jako dnešek.

Svět se změnil a my s ním. Máme sice drahé papriky, polystyrénová rajčata a sehnat neurologa je zázrak, ale pořád v sobě nosíme to nejdůležitější… schopnost předávat si lidské teplo. Možná, že místo psaní ostrých komentářů na displeje mobilů by stačilo občas ten telefon odložit, zaklepat na souseda nebo zavolat starým známým. Protože bez ohledu na to, v jakém režimu zrovna žijeme, kvalitu našeho života nakonec neurčují regály v obchodech, ale lidé, se kterými ho sdílíme.

Zdroj: https://www.ustrcr.cz/archiv-projektu/rfe/

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Socialismus

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Normalizace

Zdroj: https://www.substitucni-lecba.cz/novinky/i-za-socialismu-bylo-v-cr-mozne-si-slehnout-drogu-217