Článek
Pak přijede k české hranici, polská dálnice skončí a před námi se objeví bagry, hromady hlíny a příslib, že jednou bude lépe. A když se konečně dostaneme na D11, přichází další otázka… za co přesně jsme si vlastně koupili dálniční známku?
Vraceli jsme se z dovolené od Baltu. Z polské Łeby.
A musím říct, že těch několik set kilometrů přes Polsko člověku trochu pokazí náladu.
Ne cestou tam. Cestou zpátky. Protože si zvyknete.
Nasednete do auta, najedete na kvalitní silnici a pak většinu cesty pokračujete po rychlostních komunikacích a dálnicích. Obchvat střídá obchvat, města zůstávají stranou, cesta vede tam, kam podle navigace vést má, a vy postupně přestanete řešit každou díru, retardér, kruhový objezd a traktor před vámi.
Prostě jedete.
A právě to je na tom podezřelé.
Český motorista totiž při delší cestě podvědomě očekává nějakou komplikaci.
Uzavírku.
Zúžení.
Objížďku.
Náhradní objížďku objížďky.
Nebo alespoň tři semafory na úseku, kde momentálně není vidět jediného člověka.
V Polsku ale ubíhají kilometry a člověk má dost času přemýšlet, co se tam za poslední roky vlastně stalo.
Možná našli nějaké tajné ložisko asfaltu.
Možná jejich bagry vědí, že jsou bagry, a proto bagrují.
Možná tam někdo přišel s převratnou myšlenkou, že když už se silnice začne stavět, mohla by se také někdy dokončit.
Nevím…
Každopádně Polsko, které jsme kdysi vnímali přes tržiště, igelitové tašky a levnější nákupy, se změnilo. Dnes tam přijedete, zastavíte v obchodě, koukáte na ceny, výběr i kvalitu potravin a občas vás napadne nepříjemná otázka, zda jsme během posledních dvaceti let něco nezaspali.
A podobná myšlenka začne člověka pronásledovat i za volantem.
Od Baltu to jde. K českým hranicím také. A pak…
Jedeme pořád dál na jih.
Kilometry ubíhají a nakonec se dostáváme na polskou S3 směrem k české hranici.
Nová silnice. Mosty. Tunely. Svodidla. Pěkný asfalt.
Zkrátka všechny ty věci, které člověk od dálnice nebo rychlostní silnice očekává, aniž by mu k tomu musel někdo slavnostně vysvětlovat, že právě projíždí mimořádným úspěchem dopravního stavitelství.
A potom nastává okamžik, který je skoro symbolický.
Polská komunikace míří k České republice.
A musí počkat.
Na nás.
To je vlastně nádherný obraz česko-polských dopravních vztahů.
Polák přijede skoro až k hranici, zastaví bagr, otevře termosku a zeptá se:
„Tak co, sousede, už jedete?“
Z české strany se ozve:
„Jasně. Máme to rozjetý.“
„A kde máte dálnici?“
„Tamhle.“
„Kde?“
„No… zatím je tam hlína.“
Abychom byli spravedliví… ano, staví se
Teď vážně.
Na české straně se skutečně pracuje. Chybějící úseky D11 směrem k Polsku se staví a rozhodně nejde o malou nebo jednoduchou akci.
Takže když při cestě vidíte hromady zeminy, bagr, další hromadu zeminy, potom dlouho nic a nakonec zase bagr, nemusí to nutně znamenat, že všichni stavebníci odjeli na prázdniny.
I když to tak z auta někdy vypadá.
Česká dálniční stavba má totiž zvláštní schopnost.
Člověk kolem ní projíždí a často vidí hlavně její budoucnost.
Obrovské zemní těleso.
Pilíře. Stroje. Hory hlíny.
Ceduli s vizualizací… a na ní krásnou hotovou dálnici, po které jedou spokojená auta. Všechno je zelené, čisté a elegantní.
Pak zvednete oči od cedule a před vámi je bláto.
Ale ano. Děje se něco.
Jen zatím platí jednoduché pravidlo:
Od Baltu se k českým hranicím dostanete překvapivě pohodlně. Od českých hranic dál už pokračujete v tradičním domácím režimu.
D11? Já myslel, že je nová
Když se pak konečně dostaneme dál směrem na Prahu, člověk si trochu oddechne.
D11.
Dálnice.
Hotovo.
Teď už pohoda.
A potom přijde první rána.
Druhá.
Auto poskočí.
Další spoj.
Další nerovnost.
Kousek povrchu, který pod koly vydá zvuk, při němž se automaticky podíváte do zpětného zrcátka, zda vám právě neodpadlo něco, co výrobce považoval za nezbytnou součást auta.
A začal jsem přemýšlet.
Jak je vlastně D11 stará?
Vždyť ji člověk pořád vnímá jako dálnici, která se někde dostavuje. Takže by skoro čekal, že bude mladá.
Jenže ona mladá není.
První úseky D11 se otevřely už v roce 1984.
Takže žádná dálniční slečna.
D11 je dáma středního věku.
Má něco za sebou, občas ji bolí klouby, povrch už není, co býval, a místo kosmetiky potřebuje frézu a nový asfalt.
Najednou ty rány pod koly začnou dávat větší smysl.
I když pořád nechápu, proč u některých míst nestojí dopravní značka:
Pozor, následující nerovnost může prověřit váš podvozek i víru v české silniční stavitelství.
Nebo jednodušeji: Zpomal. Tlumiče nejsou zadarmo.
Dálnice, která dospívá pětačtyřicet let
A právě D11 je vlastně krásnou ukázkou českého vztahu k dálnicím.
První auta na ni vyjela v osmdesátých letech. Další úseky přibývaly postupně a spojení až k Polsku stále dokončujeme.
Je to takový dlouhodobý vztah.
Žádná ukvapená známost.
Nejdřív se poznáte.
Pak spolu pár let chodíte.
Potom se zasnoubíte.
Dvacet let přemýšlíte nad svatbou.
A když už konečně objednáte restauraci, zjistíte, že chybí posledních dvacet kilometrů nevěsty.
Když má být celé spojení dokončeno na konci tohoto desetiletí, dostáváme se od otevření prvních úseků někam ke čtyřem a půl desetiletím.
Za tu dobu se člověk narodí, vystuduje školu, začne pracovat, založí rodinu, vychová děti a jednoho dne při vstávání z gauče zjistí, že vydává přibližně stejné zvuky jako podvozek auta na starší části D11.
Dálnice mezitím stále dospívá.
Pomalu.
Rozvážně.
Bez stresu.
Zaplať známku a užij si český asfalt
A potom je tu dálniční známka.
Ta je na celé věci vlastně krásná.
Protože člověk za možnost používat dálnice zaplatí.
Což je v pořádku.
Silnice něco stojí. Opravy něco stojí. Mosty, údržba, zimní provoz, svodidla… nic z toho není zdarma.
Jen je poněkud pikantní zaplatit za používání dálnice a následně část cesty absolvovat ve společnosti cedulí:
80
Zúžení
Práce na silnici
Přejezd do protisměru
A samozřejmě mé oblíbené české dálniční disciplíny:
Kilometr kuželů a nikde ani živáčka.
Česká dálniční známka je vlastně něco jako permanentka do zábavního parku.
Nikdy přesně nevíte, jaká atrakce vás čeká.
Jednou slalom mezi omezeními.
Podruhé jízda v pruhu širokém tak akorát pro nákupní vozík.
Potřetí napínavá soutěž Najdi dělníka.
A někdy přichází i bonusová hra:
Co to právě bouchlo pod autem?
V Polsku jedu. U nás platím. Tak kdo na tom vydělal?
A to je možná další věc, která člověka při návratu trochu píchne.
V Polsku projíždíte obrovskou část země po moderních rychlostních komunikacích a státních dálnicích a u osobního auta přitom nenarazíte na náš systém klasické časové dálniční známky. Některé polské dálniční úseky jsou samozřejmě placené a ani tam není všechno zdarma.
Jenže psychologicky je ten návrat krásný.
Stovky kilometrů jedete.
Pak přijedete domů.
A český stát vás přivítá:
Máte známku?
Máme.
Děkujeme.
A kde máte tu dálnici?
Pracujeme na ní.
A ten povrch?
Ten budeme opravovat.
A proč je tady osmdesátka?
Protože opravujeme.
A támhle?
Tam budeme opravovat později.
Skvělé.
Aspoň víme, za co platíme.
Za budoucnost.
Možná nám Poláci neutekli. Možná jsme se jen dlouho rozkoukávali
Bylo by samozřejmě příliš jednoduché napsat, že Polsko má všechno perfektní a Česko všechno špatně.
Nemá.
I v Polsku jsou kolony, uzavírky, nehody, opravy, problematické silnice a místa, kde máte chuť navigaci vyhodit z okna.
A u nás se v posledních letech dálnice opravdu staví. Kdo sleduje jednotlivé projekty, vidí, že rozestavěných úseků je hodně a síť se konečně začíná propojovat.
Jenže při cestě od Baltu je ten rozdíl přesto strašně vidět.
Především proto, že v Polsku už člověk na dlouhé cestě cítí, že jednotlivé silnice tvoří síť.
A dobrá silnice má jednu zvláštní vlastnost.
Nevšímáte si jí.
Prostě po ní jedete.
Nemusíte řešit, kde zmizel pruh.
Nehledáte objížďku.
Nepřemýšlíte, jestli náraz, který právě přišel od pravého předního kola, byl ještě silnice, nebo už pojistná událost.
Prostě jedete.
A právě proto vám cestou domů začne něco vrtat hlavou.
Jak to, že Poláci dokázali během pár desetiletí tak výrazně změnit infrastrukturu země, kterou jsme ještě docela nedávno měli tendenci trochu blahosklonně považovat za svého chudšího souseda?
Možná není problém v tom, že oni běží příliš rychle.
Možná jsme se jen my příliš dlouho rozkoukávali na startu.
Vítejte doma
A tak jsme se vraceli od Baltu.
Za námi moře, Łeba a stovky kilometrů Polska.
Člověk si za volantem pomalu říká, že cestování autem po Evropě je vlastně docela pohodlná záležitost.
Pak přijede k české hranici.
Podívá se před sebe.
Někde bagr.
Někde hromada hlíny.
Někde budoucí dálnice.
Sem tam náklaďák.
A v tu chvíli už nepotřebuje ceduli s českým lvem.
Víte, že jste doma.
Já bych tam vlastně ani nedával klasické:
ČESKÁ REPUBLIKA
Mnohem přesnější by bylo:
VÍTEJTE V ČESKU
Polská dálnice zde prozatím končí.
Na pokračování intenzivně myslíme.
A někde úplně dole, tím opravdu drobným písmem:
Děkujeme za zakoupení dálniční známky. A dávejte pozor na tlumiče.
Anketa
Zdroj: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/567549-polaci-si-utahuji-z-cechu-po-dostavbe-dalnice-zverejnili-jizlive-video-v-cestine
Zdroj: https://zdopravy.cz/prvni-usek-d11-u-hranic-s-polskem-otevreme-do-konce-listopadu-potvrdilo-rsd-293982/
Zdroj: https://silnice-zeleznice.cz/silnice/rsd-zahajuje-stavebni-sezonu-v-dubnu-zacne-stavet-posledni-usek-d11-i-dalsi-cast-d35-1178
Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-stredni-evropa-polsko-otevre-290-kilometru-dalnic-stavi-dvakrat-rychleji-nez-cesko-312196
