Článek
Pro penzi jste stále příliš mladí, ale pro některé zaměstnavatele už zase moc staří. A právě někde mezi těmito dvěma světy dnes zůstává stát celá generace lidí, která rozhodně ještě neřekla své poslední slovo.
Je vám něco přes padesát. Máte zkušenosti, děti už většinou nepotřebují vodit do školky, víte, že do práce se chodí včas, a slovo „odpovědnost“ jste slyšeli i dřív než na firemním školení. Přesto můžete při hledání nové práce zjistit zvláštní věc. Pro důchod jste pořád příliš mladí. Pro některé zaměstnavatele už zase podezřele staří.
Padesáté narozeniny jsou zvláštní mezník.
Doma sfouknete svíčky, někdo vám daruje láhev něčeho dobrého, děti vás ujistí, že na svůj věk ještě vypadáte docela dobře, a druhý den zjistíte, že pracovní trh má na váš věk trochu jiný názor.
Najednou už nejste zkušený pracovník.
Jste „uchazeč 50+“.
To malé plus na konci vypadá skoro nevinně. Jenže někdy funguje podobně jako nálepka na jogurtu těsně před koncem jeho trvanlivosti.
Ještě je dobrý, ale zaměstnavatel už si ho raději nevezme.
Máte zkušenosti? Výborně. A není jich náhodou moc?
Celý život posloucháme, že zkušenosti jsou k nezaplacení.
Člověk pracuje dvacet nebo třicet let, řeší problémy, jedná s lidmi, několikrát zažije reorganizaci, výměnu vedení, ekonomickou krizi, covid, nové počítačové systémy a většinou přežije i firemní teambuilding.
Pak odešle životopis.
A ticho.
Druhý životopis.
Ticho.
Třetí.
Tentokrát přijde automatický e-mail, že firma dala přednost kandidátovi, který lépe odpovídá jejím představám.
Jakým představám? To se většinou nedozvíte.
Možná hledají někoho dynamičtějšího. Flexibilnějšího. Perspektivnějšího. Někoho, kdo bude chtít ve firmě vyrůst.
Člověk po padesátce přitom často nechce vyrůst nikam. On chce prostě dobře dělat svoji práci. A možná právě v tom je problém.
Hledáme mladý a dynamický kolektiv
Čeština pracovních inzerátů je nádherná disciplína.
Firmy hledají lidi do mladého kolektivu, kteří jsou odolní vůči stresu, flexibilní, komunikativní, výkonní a ochotní učit se nové věci.
Ideálně s desetiletou praxí.
A pokud možno ve věku, kdy člověk desetiletou praxi ještě fyzicky nemohl získat.
Padesátník může mít jednu nepříjemnou vlastnost.
Už totiž něco zažil.
Ví například, že „dynamické pracovní prostředí“ někdy znamená, že nikdo pořádně neví, co bude dělat zítra.
„Odolnost vůči stresu“ může znamenat, že práce byla původně pro tři lidi.
A „rodinná atmosféra“ občas končí tím, že rodina očekává, že budete odpovídat na telefon i v sobotu večer.
Ve dvaceti tomu člověk možná říká kariérní výzva.
V padesáti už občas pozná průšvih podle obalu.
Přitom lidí na práci potřebujeme…
A tady začíná český paradox.
Český statistický úřad uvádí, že ve druhém čtvrtletí roku 2026 počet zaměstnaných meziročně vzrostl o více než 87 tisíc lidí. Firmy dál hledají zaměstnance a česká populace stárne.
Současně stát řeší, proč lidé odcházejí z pracovního trhu ještě několik let před dosažením důchodového věku. Mezi diskutovaná řešení patří větší podpora zaměstnávání lidí nad 55 let, flexibilnější úvazky nebo dostupnější rekvalifikace.
Takže na jedné straně říkáme:
Musíme pracovat déle.
A na druhé straně může člověk kolem pětapadesáti zjistit:
Ano… ale kdo vás zaměstná?
To už není jen problém jednoho člověka.
To je matematika, která nám trochu nevychází.
Padesátník přitom není člověk těsně před hrobem
Možná bychom si měli připomenout jednu drobnost.
Padesát let dnes opravdu není vysoké stáří.
Člověk může mít před sebou dalších patnáct i více let pracovního života.
Ano… patnáct let.
Za takovou dobu vyroste z prvňáka dospělý člověk.
Jenže u zaměstnance někdy přemýšlíme, jestli má cenu ho ještě něco učit.
Samozřejmě, ne každý člověk po padesátce je ideální zaměstnanec.
Stejně jako není každý třicátník pracovitý génius s notebookem v ruce.
Někdo je líný ve dvaceti.
Jiný je líný ve čtyřiceti.
Někdo se opravdu odmítá učit nové věci v padesáti.
Ale zase jiný člověk v pětapadesáti ovládá technologie lépe než kolega, kterému je třicet.
Datum narození samo o sobě totiž není pracovní kvalifikace.
Mladí proti starším? To by byla škoda
Bylo by jednoduché celý problém otočit proti mladé generaci.
To by opravdu nebylo fér.
Mladí lidé přinášejí jiné zkušenosti, rychlost, nové technologie, jiný pohled na práci a často i zdravou neochotu přijímat věci jen proto, že „se to tak dělalo vždycky“.
Starší pracovníci zase mohou přinést zkušenost, klid a schopnost poznat problém ještě předtím, než začne hořet.
Ideální firma podle mě nepotřebuje mladé nebo starší. Potřebuje obojí.
Třiadvacetiletý kolega možná během pěti minut objeví funkci v programu, kterou padesátník hledal půl hodiny.
Padesátník mu zase možná během pěti minut vysvětlí, proč zákazník, který tvrdí, že „o cenu vůbec nejde“, za deset minut začne smlouvat o každou korunu.
Každý něco umí.
A když se to dobře spojí, může to fungovat překvapivě dobře.
Nejhorší je pocit, že už o vás nikdo nestojí
Na celé věci ale není nejhorší nižší platové ohodnocení ani několik neúspěšných pohovorů.
Nejhorší je něco jiného. Pocit zbytečnosti.
Člověk celý život pracoval. Platí účty. Vychoval děti. Něco vybudoval. Něco pokazil a něco se naučil.
A najednou má pocit, že na pracovním trhu překáží.
Přitom do důchodu mu mohou zbývat dlouhé roky.
Seznam Zprávy už dříve upozornil na průzkum, podle kterého se s předsudky nebo diskriminací kvůli věku při hledání zaměstnání setkala významná část Čechů.
A to bychom neměli přehlížet. Protože člověk, který práci nechce, je jedna věc.
Člověk, který pracovat chce, ale opakovaně dostává najevo, že jeho datum narození je problém, je věc úplně jiná.
Možná nepotřebujeme pracovat déle. Možná potřebujeme jinak přemýšlet
Debaty o důchodovém věku budou pokračovat. Budeme počítat roky, měsíce, odvody a tabulky.
Jenže žádná důchodová reforma sama nevyřeší jednu jednoduchou věc.
Pokud chceme po lidech, aby pracovali do vyššího věku, musí pro ně také existovat práce.
A zaměstnavatelé budou muset přijmout fakt, že životopis člověka nekončí padesátými narozeninami.
Možná právě naopak. V padesáti už většina lidí ví, co umí.
Ví také, co neumí.
Nemusí každému dokazovat, že jednou bude ředitelem zeměkoule.
Často chce jen normální práci, slušné zacházení a pocit, že je ještě někomu užitečný.
A možná bychom měli přestat označovat takové lidi za problém trhu práce.
Protože za pár let budeme těmi lidmi téměř všichni.
Jen někteří o tom zatím ještě nevědí.
Možná bychom se na lidi po padesátce měli přestat dívat jako na pracovníky, kterým pomalu končí čas.
Protože jim nekončí život. Ani schopnosti. Ani chuť být užiteční.
Za každým životopisem je člověk, který ráno vstával do práce, vychovával děti, platil hypotéku, staral se o rodiče, někdy začínal znovu a mnohokrát se musel naučit něco, o čem ještě před pár lety ani nevěděl, že bude existovat.
Možná už neběží tak bezhlavě jako ve třiceti.
Ale naopak dobře ví, kam běží.
A pak přijde chvíle, kdy takový člověk sedí doma před počítačem. Odesílá další životopis a doufá, že tentokrát se někdo nebude dívat nejdřív na rok narození, ale na to, co skutečně umí.
To není žádost o soucit.
Je to jen obyčejná touha dostat stejnou šanci.
Protože práce není jen výplata na konci měsíce. Pro mnoho lidí je také pocitem, že jsou stále potřební. Že někam patří. Že jejich zkušenosti mají hodnotu.
Jednou bude padesát i dnešnímu třicátníkovi. A možná tehdy pochopí, jak zvláštní je slyšet, že má před sebou ještě patnáct let práce, ale zároveň už je pro někoho příliš starý, aby ji mohl dostat.
Člověk totiž nestárne v den, kdy mu je padesát. Mnohem víc zestárne ve chvíli, kdy mu společnost začne dávat najevo, že už s ním nepočítá. A právě to bychom měli změnit dřív, než se to začne týkat nás samotných.
Anketa
Zdroj: https://zpravy.kurzy.cz/851806-zamestnavani-lidi-50-plus-nevyuzity-potencial-ceskeho-trhu-prace/
Zdroj: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/trh-prace-mnozi-opousteji-i-roky-pred-penzi-stat-zjistuje-jak-tomu-predejit-375439?utm_source
