Článek
Pes za to většinou nemůže. Mnohem zajímavější je člověk na druhém konci vodítka, který někdy zasáhne, a jindy se tváří, že právě obdivuje architekturu protějšího paneláku.
Jsou místa, která člověk pozná podle vůně. Pekárnu podle čerstvého chleba, kavárnu podle kávy, les po dešti a některé okrasné záhony před panelákem bohužel podle toho, že si z nich místní psi udělali něco mezi veřejnou toaletou, informační tabulí a psí sociální sítí.
Na sídlišti je tento fenomén obzvlášť dobře pozorovatelný. Město nebo obyvatelé domu vysadí keříčky, někdo se o ně stará, zalévá je, odpleveluje a těší se, že místo šedého betonového prostoru vznikne před vchodem alespoň malý kousek zeleně. Jenže potom přijde první pes, zvedne nohu a slavnostně záhon zkolauduje.
Za chvíli dorazí druhý.
Ten si zprávu přečte, připojí komentář a pokračuje dál.
A protože psí komunikace funguje patrně rychleji než některé tuzemské datové schránky, během několika dní ví celé okolí, že právě tento keřík je místním centrem společenského života.
Nutno dodat jednu zásadní věc… pes je v tom většinou nevinně.
Pes nečte ceduli „Nevstupovat do záhonu“, nerozumí rozpočtu společenství vlastníků a netuší, že ta malá túje před domem stála několik stovek korun. Pes jde, očichá, vyhodnotí situaci a udělá to, co mu příroda naprogramovala.
Vedle něj ovšem stojí člověk… a ten už číst zpravidla umí.
Jsou pejskaři a pak jsou… také pejskaři
Bylo by samozřejmě nespravedlivé házet všechny majitele psů do jednoho pytlíku. Většina z nich se chová normálně, ohleduplně a je vidět, že přemýšlí nejen nad potřebami svého psa, ale také nad tím, že na sídlišti nebydlí sami.
Pes míří k záhonu?
Majitel lehce zatáhne za vodítko a jde se o dva metry dál.
Pes udělá hromádku?
Majitel vytáhne sáček, uklidí ji a pokračuje v cestě, aniž by měl pocit, že právě vykonal hrdinský čin hodný státního vyznamenání.
Pak ale existuje druhá skupina.
Člověk stojí, sleduje svého psa, jak pečlivě zalévá čerstvě vysazenou levanduli, a tváří se, jako by s celou záležitostí neměl vůbec nic společného.
Možná čeká, že rostlina poděkuje.
Možná věří, že psí moč je ekologické hnojivo.
A možná mu je to jednoduše jedno.
Právě tady se dostáváme k onomu známému sídlištnímu paradoxu. U psích hovínek už jsme si za poslední roky alespoň jakž takž zvykli, že se mají sbírat. Jsou sáčky, koše, cedule, obecní vyhlášky a společenský tlak. Přesto člověk občas na chodníku narazí na důkaz toho, že někdo na pravidla jednoduše… kašle.
Nebo, řečeno tematicky, sere na ně jako pes.
Okrasný záhon není pisoár s muškáty
U psí moči je problém méně nápadný, a možná právě proto se o něm tolik nemluví. Hromádku vidíte okamžitě, zatímco následky pravidelného značkování se projeví postupně.
Rostlina začne žloutnout, okraj trávníku se spálí, keřík postupně přestává vypadat jako ozdoba a začne připomínat botanický experiment…
Samozřejmě nikdo neočekává, že majitel psa poběží po sídlišti s konvičkou a dezinfekcí a po každém zastavení svého miláčka provede kompletní dekontaminaci porostu.
Stačilo by někdy opravdu málo.
Nenechat psa značkovat přímo u vchodu.
Nepouštět ho do květinového záhonu.
A pokud je kolem dostatek trávy, stromů a dalších vhodnějších míst, odvést ho prostě tam.
Není to zákaz psího života.
Je to obyčejná ohleduplnost.
Sídliště je společný obývák, jen má víc popelnic
Na sídlišti se neustále střetávají různé představy o tom, komu vlastně veřejný prostor patří.
Děti chtějí trávník na hraní, pejskaři na venčení, senioři lavičku, zahrádkáři květiny, cyklisté průjezd, řidiči další tři parkovací místa a ideálně ještě jedno přímo před výtahem.
Jenže právě proto existují pravidla společného soužití.
Nemusíme se navzájem milovat, objímat před vchodem a pořádat sousedské grilování každou sobotu. Bohatě stačí, když po sobě nebudeme nechávat věci, které by nám samotným před vlastními dveřmi vadily.
Zvláštní totiž je, že člověk, kterému připadá naprosto normální nechat psa očůrat keřík před cizím vchodem, by pravděpodobně nebyl nadšený, kdyby mu někdo stejným způsobem pravidelně „zaléval“ květináč před jeho vlastním domem.
Najednou by se objevily hranice.
Najednou by se mluvilo o slušnosti.
Najednou by veřejný prostor přestal být tak úplně veřejný.
Pes je pes. Ale člověk by měl být člověkem
Celá debata nakonec vůbec není o psech.
Pes potřebuje ven, potřebuje očichávat, značkovat, objevovat svět a vykonávat své potřeby. To je naprosto přirozené.
Otázkou je, jestli jeho majitel dokáže rozlišit mezi stromem u cesty a čerstvě vysazeným záhonem, mezi kusem trávy a prostorem přímo před vchodem, o který se někdo stará.
Většina lidí to zvládá.
A právě proto je škoda, že stačí několik jednotlivců, aby získali špatnou pověst všichni pejskaři.
Stejně jako u psích exkrementů totiž nakonec nejde o složitý problém, který by potřeboval evropskou směrnici, pracovní skupinu ministerstva nebo dotační program za několik milionů korun.
Stačí sáček… vodítko a stačí jít dva kroky stranou.
A hlavně trochu respektu k tomu, že sídliště není naše soukromá zahrada, ale prostor, který sdílíme s desítkami nebo stovkami dalších lidí.
Proto až příště uvidíte krásný záhon před domem a váš čtyřnohý kamarád k němu vyrazí s výrazem člověka, který právě našel poslední volnou toaletu na dálnici, zkuste ho přesměrovat o pár metrů dál.
Záhon vám sice nepoděkuje.
Sousedé možná také ne.
Ale minimálně levandule dostane šanci vonět zase jako levandule.
A nikoliv jako hlavní psí nádraží sídliště.
Nakonec tedy nejde o válku zahrádkářů s pejskaři ani o požadavek, aby psi začali studovat pravidla městské zeleně. Jde o obyčejnou ohleduplnost. Psí moč může při opakovaném působení na rostliny a trávník skutečně poškodit, stejně jako psí exkrementy zůstávají hygienickým a společenským problémem ve veřejném prostoru. Rozhodující je proto především chování majitele.
Pes bude vždycky psem. Očichá patník, přečte si nejnovější místní zprávy u stromu a občas se rozhodne přidat vlastní příspěvek.
Člověk má ovšem jednu výhodu… umí psa popotáhnout o dva metry dál.
A možná právě podle těchto malých dvou metrů poznáme, jak se nám na jednom sídlišti bude společně žít.
Protože krásnější okolí domu nevzniká jen díky zahradníkům, technickým službám nebo sousedce, která každé ráno zalévá muškáty. Vzniká také tím, že občas řekneme svému chlupatému kamarádovi:
„Kamaráde, levandule dneska ne. Zkusíme támhleten strom.“
A levandule může dál dělat přesně to, kvůli čemu ji tam někdo zasadil… vonět.
Což je pořád příjemnější než další neoficiální psí status ze sídliště.
Poznámka autora: Článek je glosa s nadsázkou. Jeho cílem není kritizovat psy ani všechny pejskaře, ale připomenout obyčejnou ohleduplnost ve společném veřejném prostoru.
Anketa
Zdroj: https://www.nkz.cz/praxe/okrasna-zahrada/jak-vytvorit-bezpecnou-zahradu-pro-psi-hratky-je-potreba-ochranit-i-vase
Zdroj: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2018/cislo-10/psi-mapy-kompas.html
Zdroj: https://www.denik.cz/bydleni/pes-zahradnikem/
