Metro z dob, kdy nebyly mobily aneb Jak jsme to tenkrát přežili

Zavřely se dveře a vy jste neměli v kapse vůbec nic, co by svítilo, pípalo nebo vás zabavilo.

Jen vy, hromada lidí, ranní noviny a čtvrthodina jízdy před vámi. Jak jsme vlastně tehdy dokázali tu cestu v plechové krabici pod zemí přežít a neunudit se k smrti?

Dnes se v podzemce všichni hrbíme nad zářícími displeji jako mniši při modlitbě k bohu internetu a swajpujeme do bezvědomí.

Ten pohled, když vstoupíte do vagónu metra a připadáte si jako ve sci-fi filmu o hromadné hypnóze. Hlavy sklopené v přesném úhlu pětačtyřiceti stupňů, palce kmitající po skle malých krabiček a záře z displejů ozařující tváře s výrazem hlubokého existenciálního rozjímání… nad videem s tančícím mývalem. Pokud dnes někdo vytáhne v metru skutečnou, papírovou knihu, polovina vagónu na něj kouká jako na exota, co si spletl ranní spoj s městskou knihovnou.

Nahlédněme do tajných análů podzemní historie. Bylo to divoké, bylo to napínavé a občas to vyžadovalo solidní akrobatický trénink.

Číst noviny v jedoucím a narovnaném metru, když jste chytili místo k sezení, to byl luxus. Skutečná výzva přišla v ranní špičce na stojáka. Složit masivní dvoulist tehdejšího Rudého práva, Mladé fronty nebo pozdějších Blesků do formátu, který nezraní oko spolucestujícího a zároveň vám umožní dočíst sportovní rubriku, vyžadovalo inženýrský titul z aplikované geometrie.

Čtenář novin v metru byl vlastně mistr origami. Když souprava prudce zabrzdila, noviny se rozlétly, vy jste loktem nechtěně uštědřili záhlavek paní vedle a polovina vagónu si s vámi (nechtěně) přečetla politický sloupek.

Když nebylo co číst, nastoupila nejdůležitější disciplína… kontemplativní čučení. Protože koukat se někomu z dvaceti centimetrů přímo do očí je společensky poněkud nekomfortní, vyvinuli jsme si dokonalé techniky „mrtvého pohledu“.

Sledování schématu linek… člověk dokázal studovat mapu tras A, B a C s takovou intenzitou, jako by v ní hledal skrytý kód k určení polohy Svatého grálu. Všichni jsme ty stanice znali nazpaměť, ale stejně jsme na ně koukali celou cestu z Florence na Kačerov.

Rentgenování bot… podlahy vagónů a boty spolucestujících zažily tolik intenzivních pohledů, že by to vystačilo na psychologickou studii. Podle stavu bahna na polobotkách pána naproti se dal celkem přesně odhadnout stav počasí v Horních Počernicích.

Pohled „skrz“… stav, kdy zaostříte na nekonečno zhruba dva centimetry za ucho člověka sedícího naproti vám. Vyžadovalo to cvik… pokud jste se netrefili, dotyčný pojal podezření, že mu na nose raší třetí oko.

Knihy se samozřejmě četly ve velkém. Ale protože lidská zvědavost je věčná, s absencí mobilů kvetl takzvaný knižní voyeurismus. Když si někdo vedle vás otevřel detektivku, vaším svatým posláním bylo naklonit se v takovém úhlu, abyste stihli přečíst aspoň pár vět na okraji stránky.

Tragédie nastala, když dotyčný četl rychleji než vy a otočil stránku zrovna ve chvíli, kdy vrah zvedal nůž. V tu ránu jste byli odsouzeni k doživotnímu přemýšlení, jak to tehdy na lince B dopadlo. A nedej bože, když někdo četl skripta z jaderné fyziky… to pak polovina sedačky solidárně upadala do mikrospánku.

Koncem osmdesátých a v devadesátých letech přišla revoluce. Žluté nebo černé krabičky na kazety za pasem a molitanová sluchátka na uších. Konečně jsme měli vlastní soundtrack k té šedi podzemí!

Mělo to ovšem háček. Baterky v mašince občas docházely, takže se hudba začala natahovat a zpěvák zněl, jako by zpíval pod vodou. A jelikož sluchátka tehdy netěsnila zrovna stoprocentně, celý vagón s vámi povinně absolvoval těžkotonážní techno, kytarová sóla nebo nejnovější hity. Výhodou bylo, že když se páska zasekla, vytáhli jste z kapsy obyčejnou tužku a začala ta pravá ruční mechanická práce s namotáváním.

Když lidé neměli do čeho ťukat, občas spolu v metru mluvili. Nebo se hádali. Nebo rozebírali rodinné recepty a sousedské intriky. Protože v metru byl tehdy hluk jako v kovářské dílně (staré sovětské soupravy rachtaly tak, že by to probudilo i mumii), hovory se vedly v tónině „hromový křik“.

Člověk se tak během tří stanic dozvěděl, proč teta Máňa nekoupila ty koberce, nebo co udělal mladý od sousedů s motorkou a jak dopadla operace žlučníku jakési paní z Nuslí. Byly to vlastně takové živé podcasty, jenom jste je nemohli stopnout ani přetočit.

Když se nad tím s odstupem let zamyslíme, tehdejší jízdy metrem měly vlastně neuvěřitelné, lehce bizarní kouzlo. Byli jsme sice namačkaní v rachotící krabici pod zemí, ale byli jsme tam tak nějak víc spolu.

Takže, milí čtenáři a podzemní poutníci, až zítra ráno zase zaplujete do útrob metra, zkuste jeden malý retro experiment. Nechte tu svou chytrou svítící destičku aspoň na tři stanice spát na dně kapsy. Zvedněte zrak a prostě jen buďte. Možná zjistíte, že ta paní naproti má vlastně docela zajímavé zablácené boty, možná stihnete sousedovi přes rameno dočíst konec kapitoly napínavé detektivky, nebo se vám prostě jen povede chytit něčí pohled a vyměnit si ten letmý, spiklenecký úsměv přeživších.

A kdyby to na vás bylo přece jen moc divoké a přepadla vás z toho reálného světa panika? Nevadí. Vytáhněte z peněženky starou zmačkanou účtenku a zkuste si z ní na stojáka poskládat papírovou vlaštovku. Uvidíte, že je to mnohem větší adrenalin, než lovit pokémony.

Šťastnou cestu!

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/obrazem-fotky-50-let-metra-podivejte-se-jak-vypadalo-za-socialismu-a-jak-dnes-251342

https://www.vlny.cz/clanek/retro-jak-ma-byt-prazske-metro-v-casech-ceskoslovenska