Článek
Život je ale přesně takový… chvíli řešíme osudová dilemata, abychom vteřinu nato bojovali o suché kalhoty uprostřed Prahy. Vystoupil jsem na Invalidovně, tělo vyslalo signál SOS a já zjistil, že lidská důstojnost je v našem hlavním městě zboží, které se prodává draho, ale v pochybné kvalitě.
Je to jako na houpačce. Půl na půl. Jedni chcete vědět, jak to dopadlo… jestli už jsem z toho všeho venku a dýchám za sebe. Druzí píšou, že by to „nedali“ a nikdy se nevraceli tam, kde je někdo zklamal. A pak je tu ta třetí skupina, a není vás málo, co mi dáváte obrovskou podporu. Říkáte: „Piš, když ti to pomáhá! A piš s humorem, protože se svět nezboří.“
A máte pravdu. V některých případech nejde o nic. V těch jiných dnech jde o všechno. Ale víte co? Když vám na něčem záleží, může si zbytek světa říkat, co chce. Vždycky půjdeme svou cestou. Je to jen o nás a našem rozhodnutí.
Takže všem děkuji za upřímnost. Vážím si každého názoru. Ale dneska odložme filozofii stranou. Dneska to vezmeme z jiného konce. Z toho, kde jde doslova o fyzickou potřebu, která nepočká.
Když musíš, tak musíš (a Invalidovna nepočká)
Cílová stanice metra: Invalidovna. Nejel jsem tam na výlet, mám tam zubařku. Mimochodem, historky ze zubařského křesla, to je materiál na samostatný román a taky slušná prča… slibuju, že tyhle horory vám povím jindy. Dneska ale nebyl hlavní problém strach z vrtačky, ale něco úplně jiného.
Znáte ten pocit, když vystoupíte z metra a vaším jediným životním cílem se stane „vyprázdnit se“? Je to základní lidská potřeba, kterou každý vnímá, přijímá a podle možností se ji snaží ovlivnit dřív, než se… no, řekněme to narovinu… než se počůrá.
Už v metru jsem předváděl takovou tu nenápadnou křečovitou gymnastiku. Zatínal jsem půlky k sobě takovou silou, že by mi mezi nima nepropadla ani pětikoruna, a modlil se, ať souprava moc nedrncná. Ale vydržel jsem. Hrdina.
Vylezu ven na vzduch, oči skenují okolí s intenzitou důchodce, který v letáku hledá levnější máslo. Já ale hledal jen spásný nápis WC. Sláva! Našel jsem. Hned vedle mě.
Souboj s dveřmi a cvrnknutí do trenek
Řítím se ke vchodu. Beru za kliku. Nic. Lomcuju. Nic. Jsem nervózní jak pes, co čeká na piškot, a zevnitř na mě najednou začne halekat provozovatel: „Zatáhni! Musíš zatáhnout!“
Tak tahám. Fakt jsem se snažil. Funím u toho, pot na čele. Pán to nevydrží, přiskakuje, kopne do dveří a uleví si: „Už mě to sere! Už to měli dávno opravit!“
Zatímco on si řešil své technické a zjevně i mentální problémy s údržbou, já si v tom stresu pomalu cvrnknul do trenek. On byl v pohodě, on si jen zanadával. Já bojoval o zbytek důstojnosti a suché kalhoty. Když jsem se konečně prodral dovnitř, vypadlo ze mě jen zoufalé: „Potřebuju čůrat!“
Odpověď? „Máš to za dvacet.“
Luxusní zážitek? Spíš noční můra
Fakt, ty kráso. Dvacet korun? Za co? Říkám si, dobře, za dvacku to bude asi wellness zážitek s hudbou a vůní levandule.
Když jsem se dostal na „místo činu“, zůstal jsem v transu. A ne v tom dobrém. Tohle jsem ještě neviděl. A to mám za sebou veřejné záchodky na Roztylech, což bylo taky slušné dobrodružství, ale tam chtěli aspoň jenom „deset kaček“.
Když se řekne, že je to v pytli… tak na Roztylech to berou doslova.
Tady? Tady nejde o ty prachy. Čert vem dvacku. Jde o to, že tohle je vizitka hlavního města naší republiky.
Špína. Smrad, který by porazil i vola. Cedulky „Mimo provoz“ na každém druhém zařízení. Člověk se bál na cokoliv sáhnout, aby si neodnesl nějakou novou, vědou dosud neprobádanou formu života.
Vizitka Prahy: Kultura nebo kultura plísní?
Je to smutný, ale reálný pohled. Nevím, kdo tyhle záchodky provozuje. Jestli soukromník, co si myslí, že ta vrstva špíny drží ty kachličky pohromadě, nebo správa dopravního podniku. Ale sakra! Někdo ty prostory vlastní. Někdo za to bere peníze.
Proč to takhle funguje? To je ta kultura v Praze? Že když člověka přepadne ta nejlidštější potřeba, má na výběr buď se počůrat na Invalidovně, nebo zaplatit dvacku za vstup do kobky hrůzy?
Takže přátelé, moje rada na závěr…
Řiďte se v životě svým srdcem, ale močový měchýř raději vyprazdňujte doma.
Je to smutná, byť trochu úsměvná vizitka naší metropole. Můžeme vést dlouhé debaty o kultuře, architektuře a vyspělosti naší společnosti, ale nakonec se úroveň civilizace pozná podle toho, v jakém prostředí může člověk vykonat tu nejzákladnější potřebu. Zážitek z Invalidovny pro mě byl lekcí. Lekcí o tom, že i když si člověk myslí, že řeší ty největší životní problémy, nakonec je vděčný za to, že se mu podařilo otevřít zaseknuté dveře a že má u sebe dvacetikorunu.
Jak jste mi psali v komentářích u minulých článků… je potřeba si zachovat nadhled, i když to stojí za starou bačkoru (nebo za dvacku).
A co vy? Máte podobnou „luxusní“ zkušenost z pražského podzemí, nebo máte tip na veřejné WC, kde se člověk nemusí bát o zdraví? Napište mi do komentářů, tohle téma si zaslouží mapu přežití.
Jen pro pořádek… tohle drama se odehrálo před minulý týden. Zítra tam frčím znovu (ano, zubařka volá), tak mi držte palce, jdu si pro nové zážitky. Strategický plán je ale tentokrát jasný… vstát a vyčůrat se do zásoby v bezpečí domova. Moji dvacku už nedostanou!
