Článek
Příběh o generaci, která vyrůstala mezi „svazky“, tuzexem a bonama. Prvními džíny a večerníčky, které měly větší sledovanost než dnešní Netflix.
Husákovy děti. Generace, která přežila pionýrské šátky, komunismus, fronty na všechno, devadesátky bez návodů i současnost s mobilem v ruce. A pořád se umíme smát.
Jak jsme začínali?
Narodili jsme se, když stát rozhodoval i o tom, kolik bude dětí.
„Porodnost nám klesá, soudruzi,“ řekl Husák, a najednou se zrodila celá generace, která zaplnila školky, školy i paneláky.
Maminky jely na rodičák, tatínci do fabrik a všichni se těšili, až dostanou příděl na pračku Romo nebo mrazák Calex. Měli jsme plenky látkové, výživu z čehosi neurčitého a z každého balkonu visela deka nebo anténa.
V televizi běžel Kája Gott, na nástěnkách Lenin, a my věřili, že když budeme sbírat papír, zachráníme vlast i planetu.
Byli jsme jiskry a pionýři. Děti, které se učily stát v řadě, pochodovat a usmívat se na povel.
„Slibuji, že budu pracovat a učit se pro vlast…“ říkali jsme, aniž jsme tušili, co ta „vlast“ vlastně znamená.
A když přišel Den dětí, všichni jsme dostali oranžádu a párek, protože socialistické dětství mělo styl.
Dětství bez Wi-Fi, ale s frontami
Naše herní konzole byla paneláková chodba. Hry měly pravidla. „Nechytíš mě!“, „Kdo se první dotkne zábradlí, je prase!“ a samozřejmě legendární „neběhej po trávě, sousedka tě práskne“.
Telefony? Jasně, jeden doma, na stolku. A volalo se s respektem… linka nebyla na kecy, ale na vážné hovory typu „přijdu pozdě, dej mi jídlo do trouby“.
Fronty byly na všechno… na banány, na maso, na holiče i na pivo.
A když někde něco „vyhodili“, vědělo to celé sídliště dřív než Československá televize.
Socialismus, komunismus a iluze ráje
Byla to doba, kdy všechno bylo všech. Jenže nikdo pořádně nevěděl, koho se to „všech“ týká. Kdo měl štěstí, dostal byt v paneláku, kdo měl smůlu, zůstal u rodičů do třicítky. A kdo měl známého v Tuzexu, byl bůh.
Bony měly větší hodnotu než dnešní bitcoin… a kdo měl rifle z Tuzexu, mohl se klidně zúčastnit módní přehlídky na chodníku.
Vzduch voněl uhlím, gulášovkou z bufetu a čerstvě otevřeným rumem. Z rádia zněl Karel Kryl potichu, z televize hlasatelky s účesem jako beton, a v každé domácnosti byla jedna svatá relikvie… zavařovačka s víčkem „Omnia“.
Škola, pionýři a Spartakiády
Zvonění začínalo hymnou, třídní důtka končila poznámkou, že „žák neprojevuje dostatečný zájem o socialistické hodnoty“.
Nosili jsme pionýrské šátky, co se barvily na krk, a učili se zpaměti básničky o Leninovi.
Místo biologie jsme sázeli stromky, místo tělocviku jsme nacvičovali Spartakiádu.
A když se jelo do školy v přírodě, půlka třídy zvracela do igelitky, druhá půlka se zamilovala. Byla to doba, kdy se nikdo neptal, jestli tě to baví. Prostě jsi to dělal.
Protože „soudruh učitel“ měl vždycky pravdu.
Devadesátky… svoboda, šusťáky a chaos
A pak bum… 1989.
Najednou jsme mohli všechno. Mluvit, cestovat, podnikat, nadávat. Z pionýrů se stali manažeři, z lampasáků podnikatelé a z Tuzexu secondhand.
Najednou se prodávalo všechno… od triček „I love Praha“ po zázračné hrnce z Německa. Byli jsme hladoví po svobodě, po informacích i po gambrinusu v plechu.
Kdo měl felicii, satelit a video, byl za vodou. A kdo měl odvahu, ten privatizoval všechno, co bylo k dispozici. Svět se změnil… a my s ním. Jen pionýrské šátky zmizely a místo nich přišly kravatové sny.
A teď? Mládí v prde… a důchod daleko
Dnes jsme generace mezi dvěma světy. Pamatujeme si, jak chutnalo Besipky Lipo za 70 haléřů i jak vypadá účet za elektřinu po roce 2023. Umíme žít bez signálu, ale ne bez kávy. Máme děti, které se rodí s mobilem v ruce, a rodiče, kteří ještě volají z pevné linky. A zatímco my přepínáme mezi rehabilitací a hypotékou, stále věříme, že mládí je stav mysli. Jen se teď častěji ozývá páteř než srdce.
A co až přijde důchod?
Budeme první důchodci, kteří si do domova důchodců přinesou bluetooth reprák a playlist „Hity 80. a 90. let“.
Na chodbě se místo mariáše bude řešit, kdo má víc sledujících na TikToku pro seniory.
A až se nás vnuci zeptají: „Dědo, co byl ten komunismus?“
Usmějeme se a řekneme: „To byla doba, kdy se říkalo, že všichni mají všechno. Jenže nikdo nic neměl.“
A když se zeptají: „A co Husákovy děti?“
Odpovíme: „To jsme byli my. Děti, co vyrostly bez Wi-Fi, ale s duší, co to všechno přežila.“
Závěr?
My, Husákovy děti, jsme generace, která vyrostla mezi pionýrskými šátky, frontami a sny o svobodě. Z nás vyrostli lidé, kteří se umí smát, i když to občas bolí.
Kteří dokážou opravit kohoutek, upéct bábovku a přežít politiku všech barev.
Máme vrásky, ale pořád jiskru… tu starou, pionýrskou, poctivou.
A jestli jsme se někdy něco naučili, tak tohle: Přežili jsme všechny režimy, a pořád máme smysl pro humor.
A to je, přátelé, náš největší národní poklad.
Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/tag/husakovy-deti-60832
Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-husakovy-deti-276918
Časy se mění, my také. Ale vzpomínky na dětství zůstávají.
Zkuste si sami odpovědět, jak na tu dobu vzpomínáte…
